ECLI:CZ:US:2002:2.US.397.02
sp. zn. II. ÚS 397/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. R., zastoupeného JUDr. V. C., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 2002, č.j. 21 Cdo 232/2001-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.ledna 2002, č.j. 21 Cdo 232/2001-304, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.června 2000, č.j. 16 Co 31/2000-270, jako nepřípustné.
Stěžovatel sice ústavní stížností napadá výhradně předmětné usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, přesto se v podstatné části odůvodnění návrhu zabývá zejména skutkovou stránkou věci k níž uvádí, že se žalobou domáhal určení, že výpověď, daná mu jeho dřívějším zaměstnavatelem - Okresním úřadem Karviná dne 31.1.1996 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, je neplatná. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15.7.1998, č.j. 21 C 48/96-129, bylo této žalobě stěžovatele vyhověno. Označený rozsudek soudu prvního stupně byl však usnesením odvolacího soudu ze dne 29.1.1999, č.j. 16 Co 340/98-178, zrušen s tím, že ve věci je nutné doplnit dokazování ohledně zjištění skutečného záměru žalované v souvislosti s jejím rozhodnutím skončit se stěžovatelem pracovní poměr. Po doplnění dokazování rozhodl Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 3.11.1999, č.j. 21 C 48/96-208, tak, že žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaná hodlala od počátku dát stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, a to pro závažné (hrubé) porušení pracovní kázně.
Odvolací soud označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto s odůvodněním, že dovolání není ve věci přípustné, jestliže dřívější rozsudek soudu I. stupně byl zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. pro jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce. S tímto názorem dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že soud prvního stupně ve svém rozsudku, potvrzeném dále odvolacím soudem, převzal právní názor odvolacího soudu, vyjádřený ve zrušujícím usnesení, když dokonce v odůvodnění svého rozsudku použil i doslovnou citaci odvolacího soudu v předmětném usnesení.
Stěžovatel rovněž polemizuje s tvrzením dovolacího soudu o tom, že v dovolání netvrdil, a z obsahu spisu tuto skutečnost dovolací soud nezjistil, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen "o.s.ř."). V tomto směru opětovně poukazuje na skutečnost, že již v průběhu pravomocně skončeného řízení namítal, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15.7.1998, č.j. 21 C 48/96-129, bylo podepsáno za žalovanou Mgr. M., vedoucí kanceláře přednosty Okresního úřadu Karviná, která prý nebyla oprávněna za žalovanou jednat.
Jestliže Nejvyšší soud neprojednal v dovolacím řízení dovolání stěžovatele, ale odmítl je z formálních důvodů, porušil podle názoru stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se zjišťuje, že tento soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.6.2000, č.j. 16 Co 31/2000-270, jako nepřípustné, aniž se zabýval dovolacími důvody, když věc projednal podle o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000. Jak konstatoval dovolací soud v napadeném usnesení, přípustnost dovolání v předmětné věci nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani z ustanovení §239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Pokud se týká ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je dovolání dle výše citovaného ustanovení přípustné pouze tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, pokud právě tento právní názor byl rozhodujícím pro právní posouzení předmětné věci soudem prvního stupně. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však nemohou být procesní pokyny, např. na doplnění dokazování o další skutková zjištění, neboť v takovém případě se nejedná o právní názor, usměrňující soud prvního stupně ke konkrétnímu rozhodnutí ve věci, zdůraznil dovolací soud.
K výše citovanému závěru dospěl dovolací soud porovnáním právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 3.11.1999, č.j. 21 C 48/96-208, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v usnesení ze dne 29.1.1999, č.j.16 Co 340/98-178, když zdůraznil, že k odlišnému rozhodnutí ve věci dospěl soud prvního stupně na základě doplněného dokazování a jeho zhodnocení.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na řádný a spravedlivý proces, ke kterému údajně došlo v případě dovolacího soudu tím, že tento soud dovolání odmítl, aniž se zabýval dovolacími důvody, uváděnými stěžovatelem. V odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel s právními závěry dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání v předmětné věci, když podle názoru stěžovatele, přípustnost dovolání vyplývala jednak z existence vady řízení, spočívající v akceptaci odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, jež bylo podle mínění stěžovatele podepsáno neoprávněnou osobou, a dále ze skutečnosti, že soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl ve svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
K první námitce stěžovatele je nutno odkázat na obsah sdělení Okresního úřadu Karviná ze dne 6.10.1998 (na čl.173), ve kterém přednosta označeného úřadu sděluje, že Mgr. E. M., vedoucí kanceláře přednosty Okresního úřadu Karviná, byla oprávněna předmětné odvolání podepsat na základě pověření přednosty jmenovaného úřadu, uděleného jí k zastupování a k výkonu podpisového práva v době nepřítomnosti přednosty Okresního úřadu Karviná ve dnech 26. - 28. srpna 1998. Touto námitkou se ostatně zabýval i Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 29.1.1999 a dospěl k závěru, že odvolání nebylo ve smyslu shora řečeného podepsáno neoprávněnou osobou.
Jak dále vyplývá ze shora citovaného usnesení odvolacího soudu, tento soud vytýkal soudu prvního stupně nedostatek skutkových zjištění při náležitém výkladu projevu vůle ve výpovědi dané žalovanou (když zde současně vyslovil nutnost postupovat důsledně v souladu s ustanovením §240 odst. 3 zákoníku práce) a uložil soudu prvního stupně v tomto směru doplnit dokazování zajištěním "stanoviska tehdejšího předsedy Okresního úřadu Karviná - Ing. W.." Dovolací soud proto zcela správně výše uvedenou skutečnost zhodnotil tak, že na nové rozhodování soudu prvního stupně neměl a ani nemohl mít vliv právní názor odvolacího soudu, ale pouze doplněné dokazování provedené v souladu s pokynem odvolacího soudu a jeho zhodnocení.
Rovněž ve výše uvedeném případě proto nelze přípustnost dovolání stěžovatele v předmětné věci dovozovat z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jak ostatně správně konstatoval Nejvyšší soud.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na řádný a spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny, ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh stěžovatele odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002