ECLI:CZ:US:2002:2.US.409.01
sp. zn. II. ÚS 409/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. K., a T. B., obou zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 2. 4. 2001, č.j. 2 To 1111/2000 - 115, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 8. 2000, č.j. 3 T 28/2000 - 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá následující skutkový stav věci. Oba stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími uznáni vinnými, že dne 3. 1. 2000 kolem 17.00 hodin při společném výkonu pořádkové služby Policie ČR ve služebním obvodu Obvodního oddělení Policie ČR Vratimov uložili po silniční kontrole na ulici K Sokolovně ve Vratimově, okr. Frýdek-Místek, řidiči osobního automobilu po údajné pozitivní dechové zkoušce ke zjištění alkoholu blokovou pokutu ve výši 3.000,- Kč, aniž mu vydali jako doklad o zaplacení pokuty díl "B" pokutových bloků, uloženou pokutu nevykázali a takto získané peníze si ponechali pro svou potřebu, čímž úmyslně porušili jednak základní povinnosti policisty stanovené v ust. §6 odst. 1 zákona o Polici ČR a v §28 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ust. čl. 20 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 19/1998 ve znění pozdějších doplňků. Tímto jednáním tedy jako veřejní činitelé v úmyslu způsobit škodu jinému a sobě opatřit neoprávněný prospěch vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, čímž spáchali trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody a k trestům zákazu výkonu funkce příslušníka Policie ČR. Až na výrok o náhradě škody byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem, který věc projednával na základě odvolání obou stěžovatelů.
Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podali oba stěžovatelé ústavní stížnost, navrhli jejich zrušení, když se domnívají, že obecné soudy porušily zásadu spravedlivého procesu tím, že dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelé konkrétně tvrdí, že jejich odsouzení je postaveno toliko na výpovědi poškozeného Ing. K. a stojí zde proto proti sobě pouze jeho výpověď a výpovědi dvou příslušníků Policie ČR. Ostatní svědci jsou pak osobami blízkými k poškozenému, kteří nebyli přítomni jednání stěžovatelů a poškozeného. Jak se podává z obsahu jejich odvolání, konstatovaného v usnesení odvolacího soudu, jedná se o tytéž námitky, které již byly stěžovateli tvrzeny před odvolacím soudem. To ostatně ani stěžovatelé nezpochybňují.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovateli namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
K věci samé Ústavní soud odkazuje na svoji dřívější judikaturu, ve které dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti. Z dostupných podkladů je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí prokazují, že se obecné soudy věcí důkladně zabývaly a hodnotily veškeré předložené důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soud rozhodl nejen na základě výpovědi poškozeného Ing. K., ale jeho výpověď byla hodnocena v kontextu výpovědí dalších svědků, uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně (svědkyně K., K. a další). Stěžovatelé se proto mylně domnívají, že v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu byly obecnými soudy učiněny extrémní právní závěry. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dále zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně namítají skutečnosti, se kterými se již zejména odvolací soud vypořádal. K tomu Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. S námitkami stěžovatelů zopakovaných v ústavní stížnosti se dostatečným způsobem vypořádal krajský soud, a to na str. 2 a 3 svého rozhodnutí
V této souvislosti dále Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelé opominuli skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Ústavní soud se zabývá eventuálním porušením běžných práv teprve tehdy, pokud takové porušení současně znamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jedině tehdy je Ústavní soud oprávněn (a povinen) využít svých mimořádných pravomocí a zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů (zejména odvolacího) však jednoznačně svědčí o tom, že oba obecné soudy se všemi námitkami stěžovatelů (shodnými s tvrzeními v ústavní stížnosti) podrobně zabývaly, vyložily k nim své stanovisko a způsobem zcela dostatečným a ve shodě s požadavky zákona závěr o vině stěžovatelů odůvodnily.
V rámci odůvodnění svých rozhodnutí oba obecné soudy uvedly a přesvědčivě vysvětlily, co kterým důkazem bylo zjištěno a proč a kterým důkazům věřily a kterým nikoliv. V naznačeném směru ani Ústavnímu soudu ČR nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých nelze spatřovat postup rozporný se zákonem, či dokonce promítající se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když i v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 trestního řádu), a to při zachování hranic ústavnosti vymezující právo na spravedlivý proces. Nezbývá než uzavřít, že namítané právo stěžovatelů na spravedlivý proces v projednávané věci nebylo porušeno (jakož i jiná práva stěžovateli tvrzená), když jejich trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno jejich právo na to, aby jejich záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti nim. Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelů o porušení jimi uváděných ústavně zaručených základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu