ECLI:CZ:US:2002:2.US.418.02
sp. zn. II. ÚS 418/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V. V., právně zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 7 C 264/98, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 13 Co 528/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 24. 6. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 7 C 264/98, a dále rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 13 Co 528/2001, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 13 Co 528/2001, potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 7 C 264/98 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 7 C 264/98), kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci (jedním ze žalobců je v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku č. 698 o výměře 6316 m2 zapsaného na LV č. 825 pro obec a katastrální území Z.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatel a v řízení před obecným soudem druhá žalobkyně J. L. dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 495/2002, dovolání odmítl podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro jeho nepřípustnost.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 495/2002, dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Na základě porovnání data vydání rozhodnutí dovolacího soudu (23. 4. 2002) a okamžiku podání ústavní stížnosti ( 24. 6. 2002) Ústavní soud dovodil, aniž by dále musel zjišťovat přesný okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu, že ústavní stížnost byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 5. srpna 2002