ECLI:CZ:US:2002:2.US.421.01
sp. zn. II. ÚS 421/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. E. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č.j. 6 To 242/2001-1841, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 11. 7. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č.j. 6 To 242/2001-1841. Protože návrh neměl stanovené náležitosti, byl stěžovatel vyzván k odstranění vad, což ve lhůtě učinil. Dne 14. 4. 2002 obdržel Ústavní soud vyžádaný soudní spis a mohl ve věci rozhodnout.
Stěžovatel namítá porušení svých základních práv, zejména práva na soudní a jinou právní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v nesprávném hodnocení provedených důkazů, tedy nedodržení zásad §2 odst. 6 tr.ř., které vedlo k nesprávnému rozhodnutí o vině a k odsuzujícímu rozsudku, jehož odůvodnění odporuje §125 tr. ř. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr.z. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle stěžovatele by však soud při správném hodnocení důkazů a vypořádání se s obhajobou musel dojít ke zprošťujícímu rozsudku.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřil JUDr. F. M., který poukázal na skutečnost, že se jednalo o tzv. skupinovou trestní věc, zatíženou závažnými vnitřními a vzájemnými důkazními rozpory, kterým ovšem soud I. stupně věnoval odpovídající pozornost. Odvolací soud rozsudek podstatně změnil. V tomto směru je však třeba odlišit jeho závěry ohledně základní skutkové podstaty trestného činu, kde považoval závěry soudu I. stupně za vyvozené a doložené v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v tom rozsahu proto nebylo důvodu k opětovnému důkaznímu rozkladu. Ohledně přísnější kvalifikace však odvolací soud shledal, že v případě zákonného znaku organizované skupiny nebyl z jinak správného zjištění vyvozen odpovídající právní závěr, v případě osoby mladší než 18 let sám doplnil (a znovuzhodnotil) dokazování. Tyto své dva závěry zásadně odlišné od napadeného rozsudku soudu I. stupně také podrobně zdůvodnil. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem k návrhu stanovisko nezaujalo.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo.
V daném případě obecné soudy projednávaly rozsáhlou trestní věc více obžalovaných osob, a to v několika vícedenních blocích hlavního líčení. V důkazním řízení bylo šetřeno příslušné ustanovení trestního řádu. Hodnocením shromážděného důkazního materiálu dospěly oba soudy k zásadně shodným skutkovým zjištěním a své právní závěry odůvodnily v souladu s ústavními principy trestního řízení. Okresní soud uznal stěžovatele vinným přísnější právní kvalifikací trestného činu podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. z., tedy, že tr. čin spáchal jako člen organizované skupiny a vůči osobě mladší 18 let. Odvolací soud přihlédl k odvolání stěžovatele, doplnil si dokazování ohledně věrohodnosti výpovědi mladistvého svědka (viz č.l. 1795 až 1802 soudního spisu) a dospěl k závěru, že nemůže být bezpečným podkladem pro použití přísnější kvalifikace. Stejně tak dospěl k závěru, že výsledky dokazování neskýtají bezpečné podklady pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu (viz č.l. 1846 soudního spisu), když jinak ovšem považoval důkazně hodnotící úvahy Okresního soudu v Lounech za zevrubné a dostačující. Stěžovatel tak měl v odvolacím řízení úspěch, když mu byl odvolacím soudem snížen původně uložený trest 6 let odnětí svobody na trest v trvání 3 let a šesti měsíců.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti však spočívá v polemice se závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. S ohledem na svou ustálenou judikaturu se mohl Ústavní soud soustředit jen na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli. Takový extrémní nesoulad Ústavní soud nezjistil. Poukazuje zde na výsledky prováděného vyšetřování a výpověď stěžovatele (č.l. 623, 626, 1300 soudního spisu), výsledky domovní prohlídky, záznamy odposlechů, výpovědi svědků ze strany Policie ČR, ze strany odběratelů pervitinu a spoluobžalovaných (hodnocením hodnověrnosti jejich výpovědí viz odůvodnění prvostupňového rozsudku č.l. 1635 soudního spisu). Hodnocení těchto výpovědí prováděl soud na základě osobního styku, kdy měl možnost pozorovat reakce a způsob chování svědků při výslechu. Stěžovatel měl přitom možnost vyjadřovat se k prováděnému dokazování v souladu s §214 tr. ř., čehož důsledně využíval.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Bylo věcí odvolacího soudu, aby v rámci těchto ústavních zásad zhodnotil jak otázku viny stěžovatele vůbec, tak toho, zda jednal jako člen organizované skupiny a zda podával uvedené látky i osobě mladší 18 let. Pokud tento soud při šetření ústavních zásad dospěl k závěrům pro stěžovatele podstatně příznivějším než soud I. stupně, když v prvních dvou bodech jeho námitkám vyhověl, nicméně setrval na prokázání viny, aniž jsou jeho závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a spisovým materiálem, musí Ústavní soud pouze zdůraznit, že nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. V tomto směru namítané (nijak ústavněprávně blíže nezdůvodněné) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal, když byl nucen konstatovat, že odvolací řízení, na které se z hlediska procesní pozice stěžovatele toto ústavní ustanovení především vztahuje, proběhlo při šetření ústavních zásad trestního řízení, když stěžovatel ani neuplatňoval námitku podjatosti (čl. 36 odst. 1 Listiny), průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2), rozhodování nezákonným soudcem (čl. 38 odst. 1), měl možnost využít práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3), řízení probíhalo v jeho přítomnosti a měl možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2). Stejně tak trest stěžovateli uložený je stanoven zákonem (čl. 39), odvolací soud měl možnost rozsudek soudu I. stupně podle zákona zrušit (§258 odst. 1 a 2 tr. ř.) a rozhodnout sám (čl. 40 odst. 1 Listiny) rozsudkem ve věci na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn (§259 odst. 3 tr. ř.).
Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Otázka viny a trestu stěžovatele byla posouzena v kompetenci obecných soudů a porušení ústavních zásad Ústavní soud neshledal. Proto byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu