ECLI:CZ:US:2002:2.US.425.99
sp. zn. II. ÚS 425/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. V., zastoupeného JUDr. R. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 1999, č.j. 3 Co 28/96 - 528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal knižního vydání jeho díla, vrácení autorského rukopisu a zaplacení autorského honoráře na základě autorské smlouvy ze dne 19. 1. 1993. O jeho návrhu rozhodl nejprve Městský soud v Praze dne 6. 12. 1995, č.j. 32 C 250/93 - 257, a následně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 1997, č.j. 3 Co 28/96 - 309. Stěžovatel dne 10. 5. 1999 navrhl, aby Vrchní soud v Praze provedl opravu ve výroku jeho rozhodnutí ze dne 13. 1. 1997, č.j. 3 Co 28/96 - 309, a to v označení žalovaného. Stěžovatel se v podstatě domníval, že v průběhu řízení byl žalovaný nesprávně označován a rovněž v písemném vyhotovení rozsudku byl označen jinak, než jak byl označen při vyhlášení tohoto rozsudku. Jeho návrh zamítl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením, když v odůvodnění uvedl, že návrh na opravu není dle §164 občanského soudního řádu důvodný. Vrchní soud dále konstatoval, že z odůvodnění rozsudku, jehož opravy se stěžovatel domáhá, jednoznačně vyplývá, kdo byl v daném případě žalovaným, že jím byla Nakladatelská společnost B., s. r. o., přesto, že původně stěžovatel žalovaného označoval nepřesně, a to jak u jeho obchodního jména, tak u jeho sídla. Poté, kdy stěžovatel sám zjistil z výpisu z obchodního rejstříku přesné obchodní jméno a tehdejší sídlo žalovaného, sám označení žalovaného upravil a ve všech dalších mnoha podáních, adresovaných soudu prvního stupně, pak již žalovaného označoval správným obchodním jménem. Závěr odvolacího soudu o tom, který subjekt byl v této věci žalován, řešený odvolacím soudem v souvislosti s námitkou stěžovatele v odvolání týkající se nedostatku subjektivity žalovaného a nedostatku podmínek řízení, se pak projevil i v záhlaví rozsudku odvolacího soudu, neboť i v průběhu odvolacího řízení bylo stěžovatelem označení žalovaného upřesněno znovu. Z uvedeného plyne, že označení žalovaného v písemném vyhotovení rozsudku je v souladu s důvody rozsudku týkajícími se především posouzení způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení a posouzení podmínek řízení.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení, když argumentuje obdobně jako v řízení před obecným soudem a v podstatě nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu na opravu v záhlaví výroku rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně a obsáhle popisuje korespondenci s obecnými soudy a podrobně líčí vývoj v označování žalovaného, když se zejména odvolává na své mládí, nedostatek právnického vzdělání a nevědomost o důležitosti v označování právnických osob, a to podobně jako činil v řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavním soudem bylo dále zjištěno, ač to stěžovatel sám neuvádí, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel podal zároveň dovolání, které bylo odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2705/99. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR plyne, že v podaném dovolání stěžovatel uvedl stejné a ještě další důvody, které původně uvedl ve svém návrhu na opravu odůvodnění rozsudku vrchního soudu, a ze kterých rovněž dovozoval přípustnost dovolání. Z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu dále plyne, že Nejvyšší soud ČR se celou věcí řádně a obsáhle zabýval a pečlivě se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele. Mimo jiné také Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v předchozím řízení byli účastníky řízení stěžovatel (žalobce), který je zletilou fyzickou osobou, způsobilou vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, a na straně žalovaného pak vystupovala obchodní společnost řádně zapsaná v obchodním rejstříku, vedeném Krajským obchodním soudem v Praze ve vložce 4421, jako společnost s ručením omezeným s obchodním jménem Nakladatelská společnost B., spol. s r. o. (č. listu 303 a 504 spisu). Z uvedeného vyplývá, že oba účastníci měli způsobilost být účastníkem řízení a měli i procesní způsobilost. Nejvyšší soud ČR neshledal jakékoliv vady, které by dále případně zakládaly přípustnost dovolání a odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal vrchní soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecný soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, zejména když v návrhu na opravu se stěžovatel domáhal toliko změny formálního označení žalovaného, který byl navíc v rozsudku Vrchního soudu v Praze označen správně, tak jak to odpovídalo obsahu jeho odůvodnění, nebyly pochybnosti o způsobilosti žalovaného a dále i příslušné procesní předpisy (zejména §164 občanského soudního řádu) byly aplikovány zcela ústavně konformním způsobem. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 4. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu