ECLI:CZ:US:2002:2.US.430.01
sp. zn. II. ÚS 430/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 4 T 24/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 8 To 199/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 7. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla doplněna podáním ze dne 16. 7. 2001. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 4 T 24/2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozenému a zdravotní pojišťovně náhradu škody. Proti tomuto rozhodnutí podali v zákonem stanovené lhůtě odvolání stěžovatel i obvodní státní zástupce pro Prahu 10. Ústavní stížnost směřovala i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 8 To 199/2001, kterým Městský soud v Praze jako soud odvolací obě odvolání podle §256 trestního řádu zamítl.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru napadenými rozsudky byla porušena jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť hodnocení důkazů soudem I. stupně bylo provedeno povrchně a ani odvolací soud pak neučinil svým přezkumným pravomocem a povinnostem zadost.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 24/2000.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 31. 7. 2002 odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení s tím, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Stěžovatel zcela opomíjí skutečnost, že proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání i státní zástupce v jeho neprospěch, a to do výroku o trestu.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření ze dne 19. 8. 2002 uvedl, že napadeným rozsudkem soudu I. stupně právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces tak, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, porušeno rozhodně nebylo. Hodnocení důkazů bylo provedeno pečlivě a trestná činnost stěžovatele v plném rozsahu prokázána. Stěžovatel pouze poukazuje na nepodstatné nepřesnosti ve výpovědích svědků a odmítá zcela jednoznačné důkazy, které svědčí o jeho vině.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů provedených soudem I. stupně a přezkumné činnosti soudu II. stupně jsou podle názoru Ústavního soudu opřeny pouze o subjektivní pocit stěžovatele, který nemá relevantní oporu ve spisovém materiálu. Podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Návrhy stěžovatele v rámci důkazního řízení se obecné soudy zabývaly a jeho obhajobu řádně prověřovaly (viz číslo listu 68 - 70, 72 - 75, 82). Proto považuje Ústavní soud námitky stěžovatele za zjevně neopodstatněné. Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Pokud stěžovatel namítal porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil s opravným prostředkem na nezávislý soud, který o věci jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu