Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2002, sp. zn. II. ÚS 431/01 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 64/26 SbNU 177 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.431.01

sp. zn. II. ÚS 431/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky A. I-ové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, za účasti Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a 1) MUDr. V. D-ové a 2) MUDr. V. K-ové, a 3) M. Z., a 4) R. Z., 5) Restaurací Praha 10, s.p. v likvidaci, a 6) Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla 16. 7. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu (dále též "pozemkový úřad"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 11 odst. 1, věta třetí, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 310/2000, a spisový materiál pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 319/2000, z nichž zjistil následující: Napadeným rozhodnutím ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že oprávněné osoby, jimiž jsou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě V. D-ová a MUDr. V. K-ová, jsou vlastnicemi nemovitosti parc. č. 1, zastavěná plocha s ost. staveb. objektem č.p. 1 (dle katastru nemovitostí), o výměře 18.221 m2, vedené u Katastrálního úřadu Praha - město na listech vlastnictví č. 326 a 356 pro obec hl. m. Praha, kat. území P. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Dále rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí a že ani M. Z-ová a R. Z., jako dědici po žadateli MVDr. E. Z., nejsou vlastníky uvedené nemovitosti. Pozemkový úřad rozhodl v projednávané věci již dříve, dne 9. 6. 1997, podle ustanovení §9 odst. 4 zákona pod zn. PÚ 5291/92 o vlastnickém vztahu k požadovaným nemovitostem. Toto rozhodnutí však bylo Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 15. 9. 1998 pod sp. zn. 38 Ca 230/97. V odůvodnění nového rozhodnutí, po dalším provedeném šetření, pozemkový úřad uvedl, že MVDr. E. Z., resp. jeho dědicové, nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 zákona o půdě. MVDr. E. Z. totiž neprokázal příbuzenský vztah k původnímu vlastníkovi R. D. tak, jak má na mysli ustanovení §4 odst. 2 písm. c) a e) zákona o půdě. Závěť ze dne 6. 12. 1950, v níž jsou jako závětní dědici uvedení MVDr. Z. a R. D-ová, byla dle názoru pozemkového úřadu překonána závětí ze dne 6. 6. 1952, v níž je jako závětní dědic uvedena jiná osoba. Pokud jde o nárok stěžovatelky, pozemkový úřad uvedl, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že pochybil, pokud ji považoval za osobu oprávněnou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku, že jako závětní dědic nabyla celé dědictví, ani v původním řízení o dědictví, ani v rámci dodatečného projednání dědictví. V. D-ová a MUDr. V. K-ová uplatnily svůj nárok v zákonné lhůtě a prokázaly, že jsou občankami ČR. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 1 písm. e) zákona o půdě; tj. manželka a dítě sourozence původního vlastníka, neboť pozůstalá manželka R. D-ová, která jediná by mohla být osobou oprávněnou podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, již ke dni účinnosti tohoto zákona nežila. Povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě jsou Restaurace Praha 10, s. p. v likvidaci. Předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem předpokládaným ustanovením §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí opravným prostředkem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 310/2000-60, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Z odůvodnění uvedeného rozsudku městského soudu vyplývá, že se tento soud opřel o právní názor, že stěžovatelka nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Aby mohla takovou osobou být, musela by splňovat dvě podmínky: a) být dědičkou ze závěti, která byla předložena při dědickém řízení; b) být dědičkou ze závěti, která nabyla celé dědictví. Soud konstatoval, že podmínku první stěžovatelka splnila, nesplnila však podmínku druhou, neboť v dědickém řízení, které bylo ukončeno, bylo potvrzeno dědictví po zesnulém R. D. ve prospěch dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D. Odvolal se přitom na výsledky předchozího řízení téhož soudu (rozhodnutí ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 38 Ca 230/97), v němž se zabýval zevrubně obsahem spisového materiálu, který se vztahoval k dědictví po R. D. Dědictví bylo původně projednáváno Státním notářstvím v Táboře pod sp. zn. D 673/52. Usnesením uvedeného notářství ze dne 19. 4. 1953, čj. D 673/52, nebylo potvrzeno nabytí dědictví pozůstalou vdovou R. D-ovou. Jmenovaná se stala dědičkou ze zákona. Pozůstalí sourozenci dědictví odmítli. Předmětem dědictví byl tehdy vázaný vklad na vkladní knížce Státní spořitelny v Táboře (95.433,70 Kč) a 22 členských podílů Státní spořitelny v Praze v nominální hodnotě 11.000,- Kč. Dne 7. 10. 1993 došel Okresnímu soudu v Táboře návrh stěžovatelky na dodatečné projednání dědictví po R. D., a to ohledně rodinných šperků, které měl zůstavitel ve svém vlastnictví ke dni úmrtí, s tím, že stěžovatelka předložila závěť ze dne 6. 6. 1952, podle níž je dědičkou. K řízení přistoupil MVDr. E. Z., který předložil poslední vůli datovanou dnem 6. 12. 1950 s tím, že popírá pravost jakékoliv závěti, kterou by R. D. obmyslel jinou osobu po dni 6. 12. 1950. Usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 9. 1995, čj. D 1222/93-93, bylo potvrzeno, že dodatečně objevený majetek zůstavitele nabyla jako jediná dědička ze zákona pozůstalá manželka R. D-ová. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 12. 1995, čj. 15 Co 565/95-104. Soud tedy uzavřel, že dědičkou po R. D. byla pozůstalá manželka R. D-ová. Stěžovatelka proto nesplňuje podmínku ustanovení §4 odst. 2 písm. a), dle níž má nabýt celé dědictví, neboť dědictví nabyla jiná osoba. Argument, dle něhož dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele již jeho smrtí, je dle názoru obecného osudu možno akceptovat pouze za situace, kdyby stěžovatelka byla skutečně dědicem. To, zda je určitý subjekt dědicem, je sice soudem (dříve státním notářstvím) pouze deklarováno, v daném případě však bylo deklarováno, že dědicem je R. D-ová, pozůstalá manželka, která se stala dědicem ze zákona. Stěžovatelku tedy nelze považovat za dědice, když již bylo deklarováno, že dědicem je jiná osoba. Obecný soud se dále zabýval otázkou, zda stěžovatelka splňovala podmínky uvedené v ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě ke dni 31. 1. 1993. Uvedl, že závěť do tohoto data předložena nebyla a stěžovatelka ji předložila až v říjnu roku 1993. Soud tedy neshledal opravný prostředek stěžovatelky ani ostatních účastníků, důvodným. Stěžovatelka napadla obě uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Napadá právní názor obecného soudu a odvolává se na publikovanou literaturu v této věci, jmenovitě na článek autora JUDr. M. Jindřicha, publikovaný v časopise Ad notam č. 1/1999, který oproti stanovisku soudu dospěl k závěru, že slova "který nabyl dědictví" je třeba vykládat v tom smyslu, že k nabytí dědictví závětním dědicem došlo dnem úmrtí zůstavitele. Vytýká soudu, že uvedený článek nesprávně interpretuje. Soud totiž dovozuje, že se článek týká jen případu, kdy bylo dědické řízení zastaveno, a dospívá proto k mylnému závěru, že právní závěr v uvedeném článku nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť řízení bylo skončeno potvrzením dědictví po R. D. ve prospěch dědičky ze zákona, pozůstalé manželky R. D-ové. Soud pak z toho důvodu dovodil, že stěžovatelku nelze považovat za dědičku, která nabyla celé dědictví, když je nabyla zcela jiná osoba. Soud zhodnotil obdobným způsobem předložené stanovisko Ústavu státu a práva ze dne 17. března 1998, čj. 75/98, které bylo souhlasné s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 109/94 (publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, str. 143 a násl.). Stěžovatelka tvrdí, že argumentace autora uvedeného článku vyznívá ve skutečnosti v její prospěch stěžovatelky, neboť dle něj nezáleží na tom, kdo byl za dědice deklarován, a není třeba splnění podmínky, že univerzálnímu dědici bylo skutečné nabytí dědictví v řízení o dědictví potvrzeno. Domnívá se, že soud věc právně posoudil způsobem, jenž je v rozporu s ústavně konformní interpretací a aplikací práva. Interpretace obecného soudu je dle jejího názoru restriktivnější, než z povahy interpretovaného ustanovení (i s přihlédnutím k právněpolitickým hlediskům restitučních předpisů) vyplývá. Stěžovatelka k meritu věci také uvádí, že nemohla předložit závěť v době projednávání dědictví, neboť pro nesvobodu v tehdejším Československu pobývala v zahraničí. Uplatnila ji až v dodatečném dědickém řízení po r. 1989. Namítá dále, že když v době nesvobody bylo možno jednat pouze s dědici v Československu, kteří dědictví nabyli potvrzením orgánu veřejné moci, byla by tím konstruována domněnka, že dědictví se nabývá rozhodnutím orgánu veřejné moci bez přihlédnutí k zákonu. Byla by tím, jak dále uvádí stěžovatelka, prolomena ústavní zásada, že se dědictví zaručuje všem, když jsou z něho vylučování všichni, kteří v době nesvobody emigrovali. Svou ústavní stížnost stěžovatelka doplnila podáním ze dne 13. 2. 2002. K otázce, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zák. o půdě, odkázala na závazné řešení v její prospěch nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 408/01. K výkladu uvedeného ustanovení dovozuje, že "předložením závěti" je třeba chápat i to, když oprávněná osoba prostě uplatní nárok coby závětní dědic - tedy prohlásí, že jím je. Dále odkazuje na posudky Ústavu státu a práva AV ČR a Západočeské univerzity. Pokud jde o dodržení lhůty k uplatnění nároku podle zákona o půdě, dle jejího názoru vyplývá, že k tomu, aby bylo možno řádně uplatnit ke dni 31. 1. 1993 nárok podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a), je nerozhodné, zda do uvedeného data byla předložena závěť v dědickém řízení. Tuto skutečnost bylo možno doložit kdykoli v průběhu řízení o nároku. Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by být řádně uplatněn nárok oprávněných osob po původních vlastnících, kteří nárok neuplatnili a zemřeli těsně před uplynutím lhůty.Tyto oprávněné osoby by objektivně nebyly schopny stihnout předložit závěť v dědickém řízení před uplynutím lhůty. Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud Městský soud v Praze a Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, jako účastníky řízení, a M. Z-ovou, R. Z., Restaurace Praha 10, s.p. v likvidaci, MUDr. V. D-ovou, MUDr. V. K-ovou a Pozemkový fond ČR, jako vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že se řádně a v potřebném rozsahu vypořádal se stanoviskem stěžovatelky, včetně odkazů na publikované názory. Podle jeho názoru dědictví po R. D. nabyla ze zákona jeho manželka. Stěžovatelka předložila závěť až v říjnu 1993. Podle soudu proto nemůže být oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastníci M. Z-ová a R. Z., ve svém vyjádření navrhli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, čj. 38 Ca 310/2000-60, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. PÚ 319/00, zrušit. Poukazují mimo jiné na vady řízení spočívající v absenci důkazního řízení. Rozhodnutí pozemkového úřadu vytýkají, že jím bylo rozhodnuto bez spolehlivého a úplně zjištěného skutkového stavu. Nedošlo zejména k projednání důkazního prostředku, schopného prokázat okolnost, že dopis ze dne 24. 6. 1952, který stěžovatelka vydávala za závěť, je padělanou listinou. Tato listina ovšem zapříčinila právní neúčinnost jinak nepochybně platné závěti dřívějšího data ve prospěch MUDr. E. Z. a R. D-ové. Vzhledem k uvedenému se domnívají, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 38 Listiny. Restaurace Praha 10, s. p. v likvidaci, se, ač doloženě vyzvány, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřily. Vedlejší účastnice MUDr. V. D-ová a MUDr. V. K-ová, ve svém vyjádření navrhly ústavní stížnost odmítnout, resp. nálezem zamítnout. Uvádějí, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry obecného soudu a nedomáhá se ničeho jiného, než aby jí Ústavní soud přitakal v nesprávném závěru o nutnosti značně extenzivního výkladu zákona o půdě. Především uvádí, že stěžovatelka měla prokázat, že se stala osobou oprávněnou nejpozději do skončení prekluzivní lhůty, tj. do 31. 1. 1993, tedy, že předložila závěť v dědickém řízení nejpozději do uvedeného data. K tomu ovšem nedošlo. Hmotněprávní podmínky tedy nebyly splněny ve lhůtě k tomu určené. Odmítají také námitku stěžovatelky, dle níž bylo v řízení porušeno její právo dědit. Uvádějí, že dědictvím se rozumí univerzální sukcese do všech práv a povinností, jež existovaly v okamžik smrti zůstavitele. Napadeným rozhodnutím proto nemohlo být dotčeno uvedené právo, neboť předmětné nemovitosti ve vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti nebyly. S ohledem na relevantní právní úpravu vedlejší účastnice doporučují, aby se stěžovatelka domáhala ochrany pomoci tzv. "dědické žaloby". Upozorňují, že pouhým nalezením závěti se žádný domnělý dědic, jemuž uvedená závěť svědčí, nestává bez dalšího dědicem. Samotná skutečnost, že existuje závěť, sama o sobě nemá vliv na to, zda povolaný dědictví nabyl či nikoli. Pozemkový fond ČR se, ač doloženě vyzván, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud zaslal k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení také doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky ze dne 13. 2. 2002. Vyjádřily se pouze vedlejší účastnice MUDr. V. D-ová a MUDr. V. K-ová. Poukázaly především na své předchozí vyjádření a jejich námitky se obsahově převážně shodují s námitkami v něm uplatněnými. Tvrdí, že z obsahu spisů je zřejmé, že správní orgán i soudy provedly ve věc obsáhlé dokazování, a že věc byla posuzována ve všech v úvahu připadajících souvislostech. V projednávané věci nešlo o případ, kdy by dědické řízení bylo pro nedostatek majetku zastaveno, jiná závěť včas předložena byla, tudíž není tu rozumný důvod pro závěr, že stěžovatelka či její zákonná zástupkyně nepředložily závěť jen proto, že tu žádného majetku nebylo. Uvádějí, že se neidentifikují se stanoviskem Ústavního soudu vtěleného do nálezu sp. zn. II. ÚS 408/01, neboť v dané věci je situace odlišná. Bez ohledu na uvedené rozhodnutí stěžovatelka není oprávněnou osobou, neboť nepředložila závěť v prekluzivní lhůtě. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo. Pořadí dědiců v §4 odst. 2 zákona o půdě je ve vztahu k občanskému zákonu ustanovením specifickým, obsaženým pouze v tomto restitučním zákoně. Preferováni jsou při zákonem uvedených podmínkách závětní dědicové původního vlastníka. Zákonodárce činí podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě univerzálního dědice oprávněnou osobou, a to postavenou na prvé místo po původním vlastníkovi. Vyžaduje k tomu, aby a) závěť pořízená zůstavitelem byla platná, b) byla předložena při dědickém řízení, c) závětní dědic nabyl celé dědictví. Pokud se týká podmínky sub a), tj. platnosti závěti, i v dodatečném dědickém řízení ze dne 14. 9. 1995, čj. D 1222/93-93, bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Táboře, že nově objevený majetek zůstavitele nabyla jako jediná dědička ze zákona - pozůstalá manželka R. D-ová. Uvedené rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 12. 1995, čj. 15 Co 565/95-104. Jak však uvádí pozemkový úřad ve stížnosti napadeném rozhodnutí (na str. 5 odůvodnění), v těchto řízeních se ani jeden z rozhodujících orgánů nezabýval platností předložených závětí. Splnění podmínky uvedené sub b), tj., aby byla závěť předložena v dědickém řízení, nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že jí i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném. Vážné potíže však působí výklad podmínky, uvedené sub. c), tj., aby dědic ze závěti nabyl "celé dědictví". Při kvalifikaci tohoto ustanovení nutno konstatovat, že zákon o půdě ve vztahu k občanskému zákoníku neobsahuje žádné speciální ustanovení, které by modifikovalo okamžik nabývání dědictví. Proto i pro účely restitučního zákona platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Tedy i pro účely restitučního řízení není třeba zkoumat, zda dědictví po původním vlastníkovi bylo univerzálními dědici potvrzeno či ne. I zde však obecná občanskoprávní úprava chrání osoby, kterým bylo něco z dědictví vydáno a jimž byl jejich dědický nárok potvrzen. Například proto, že v původním dědickém řízení nemohl závětní univerzální dědic prokázat vůli zůstavitele předložením závěti a učinil tak až v dodatečném dědickém řízení. Dodatečné předložení závěti v dodatečném řízení nemohlo však s ohledem na právní úpravu dědického práva - hmotného i procesního - vyvolat účinky nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitele. Ke změně v osobách dědiců by mohlo dojít až úspěšným uplatněním petitio hereditatis. To ovšem neznamená, že pro účely restitučních nároků podle zákona o půdě by bylo možno vykládat tuto skutečnost v případě narušené celistvosti dědictví v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob spadajících pod právní režim §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Nelze tak učinit ani v případě, kdyby univerzálnímu závětnímu dědici nebylo vydáno z dědictví ničeho, protože zůstavitel zemřel bez zanechání majetku a řízení bylo zastaveno. Právně významná pro restituční nárok podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je tedy skutečnost, že existuje platná závěť, kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných nemovitostí ustanoven univerzální dědic, a že byla předložena v dědickém řízení. Je právně irelevantní, zda se tak stalo v dědickém řízení původním nebo dodatečném. Dále je nutné, aby podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí. Pokud oprávněná osoba tyto podmínky splňuje a své restituční nároky řádně uplatnila, je další osobou oprávněnou po zůstaviteli podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a navíc, ve vztahu k osobám, spadajícím do dalších skupin uvedených v §4 odst. 2 zákona o půdě, je v postavení prioritním. Nezáleží na tom, zda tyto jiné osoby z titulu svého postavení (např. neopomenutelní dědici) již něco z dědictví nabyli. Tyto jiné osoby, jak je uvedeno výše, jsou chráněny obecnou občanskoprávní úpravou ve vztahu k dědictví nebo věcem, které jim byly v dědickém řízení vydány. S ohledem na významový, logický i jazykový výklad ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě nemůže tato občanskoprávní úprava vyloučit univerzálního závětního dědice z postavení oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Lze proto přisvědčit stěžovatelce, že ze strany rozhodujícího správního i soudního orgánu došlo provedeným výkladem ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě k porušení zásady ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pravost předložené závěti nebyla správním orgánem a ani soudy zkoumána. Z jejich strany tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažoval za potřebné zabývat se dále otázkou případných porušení jiných jejích ústavních práv. Ústavní soud byl proto nucen dle ustanovení §82 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a ve výroku uvedená rozhodnutí zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. května 2002