ECLI:CZ:US:2002:2.US.445.01
sp. zn. II. ÚS 445/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel město Frýdek-Místek, se sídlem Městského úřadu ve Frýdku-Místku, Radniční 1148, zastoupeného JUDr. L. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 2000, č. j. 17 C 321/96-114, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 16 Co 47/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 20. 7. 2001 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh, stěžovatel (před obecnými soudy jako žalovaný) podal odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 8. 2000, č. j. 17 C 321/96-114, kterým soud vyhověl návrhu žalobkyně - I. Š. a určil, že výpověď z pracovního poměru daná jí stěžovatelem dopisem ze dne 27. 6. 1996 podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je neplatná. Stěžovatel v odůvodnění odvolání vytýkal soudu prvního stupně, že jeho závěry o zařazení I. Š. ke dni organizační změny do odboru správy obecního majetku jsou v rozporu s provedenými důkazy a jsou tak nesprávné. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející řízení, doplnil řízení výslechem svědka Ing. P. K., a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele ve věci samé není důvodné. Stěžovatel poté podal současně s ústavní stížností i dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 7. 2002, č. j. 21 Cdo 1375/2001-165, odmítl pro jeho nepřípustnost.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení provedených důkazů. Skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti jsou v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy a nevyplývá z nich nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně. Vychází ze zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu. V předmětné věci obecné soudy posuzovaly, zda jsou naplněny důvody pro určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelem I. Š. dopisem ze dne 27. 6. 1996 je neplatná. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve svém postupu porušily povinnosti uložené jim občanským soudním řádem. Stěžovatel opakuje argumentaci, se kterou se krajský soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Krajský soud potvrdil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i se závěry, ze kterých soud prvního stupně vycházel. Krajský soud jednal zcela v mezích ústavnosti tím, že v souladu s příslušným procesním předpisem projednal odvolání podané stěžovatelem a přezkoumal skutková zjištění i právní závěry učiněné soudem prvního stupně. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Za situace, kdy tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem a kdy obecné soudy hodnotily důkazy způsobem, předvídaným zákonem, a kdy i jeho skutkové a právní závěry odpovídají zákonům, není možno vyjadřovat nespokojenost s rozhodnutími obecných soudů podáním ústavní stížnosti, jak činí stěžovatel. Stěžovateli bylo umožněno, aby využil všech procesních možností, daných mu občanským soudním řádem k tomu, aby hájil svá tvrzená práva. O jeho věci jednaly nezávislé soudy, které v souladu s čl. 36 Listiny vydaly příslušná rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, Krajský soud v Ostravě své rozhodnutí o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně řádně odůvodnil, když se po doplnění dokazování výslechem jednoho svědka ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně, a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu