Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.02.2002, sp. zn. II. ÚS 446/2000 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 22/25 SbNU 171 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.446.2000

sp. zn. II. ÚS 446/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000, č.j. 30 Ca 85/2000 - 8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2000, č.j. 30 Ca 85/2000 - 8, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Z ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí bylo Ústavním soudem zjištěno, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli (stěžovatelka) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P. K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 304.883,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatelky, ve kterém namítala neplatnost záruční listiny, bylo rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, č.j. 11004/1-2069/6/99, dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), zamítnuto. Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 občanského soudního řádu z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka se v záruční listině zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o přijetí záruční listiny bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 5. 1999 ústním vyhlášením, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdala práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatelka tedy zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 - §263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v platném znění (dále jen zákon č. 13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh, a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 304.883,- Kč, vyzval jej tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení §320 písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem č. 337/1992 Sb. Uvedený předpis v ustanovení §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv stěžovatelky. Stěžovatelka podává proti usnesení krajského soudu ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení s odůvodněním, že obecný soud porušil její uvedená ústavně zaručená práva, a to tím, že výzvu Celního úřadu Folmava posoudil jako rozhodnutí procesní povahy vyloučené ze soudního přezkumu, ačkoli takové správní rozhodnutí nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu již proto, že "rozhodnutím k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka doručeným ručiteli je zasaženo jeho hmotněprávní postavení ručitele". Nadto stěžovatelka tvrdila, že záruční listinu podepsala v omylu, vyvolaném osobou J. K. vystupujícím v celním řízení za dlužníka P. K. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Předseda senátu 30 Ca Krajského soudu v Plzni uvedl, že napadené rozhodnutí krajského soudu považuje za důvodné a v podrobnosti odkazuje na jeho odůvodnění. Celní ředitelství Plzeň se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud konstatuje, že při svém rozhodování vycházel ze skutkově stejných nálezů vydaných na základě ústavních stížností téhož stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 446/2000, nebo nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/2000), a i v nyní posuzované věci neshledal důvodu se od svých dřívějších citovaných nálezů odchýlit. Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno, jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb. a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, vychází správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 shora citovaného zákona, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy. Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovatelce byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by její námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů bylo proto ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu Ústavním soudem zrušeno (§82 odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že oba účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a vedlejší účastník se svého postavení vzdal, rozhodl Ústavní soud nálezem bez ústního jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. 2. 2002