ECLI:CZ:US:2002:2.US.448.01
sp. zn. II. ÚS 448/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti H., v.o. s., zastoupené JUDr. D. Š., advokátem, proti postupu Finančního úřadu v Dobříši ve věci řízení o splnění podmínek neplatnosti výzvy ze dne 11. 11. 1996, č. j. 8362/980/1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 24. 7. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, která byla doplněna podáním ze dne 9. 10. 2001. Ústavní stížnost směřovala proti postupu Finančního úřadu v Dobříši ve věci řízení o splnění podmínek neplatnosti výzvy dle §43 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), pro kterou neměl, dle názoru stěžovatelky, finanční úřad splněny podmínky, a proto stěžovatelka podala žádost o ověření její neplatnosti. Žádosti nebylo vyhověno, jak bylo stěžovatelce sděleno dne 25. 5. 2001, a tak se cítí dotčena na právech, zaručených jí čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Finančního úřadu v Dobříši a z tohoto podkladu a z návrhu navrhovatelky pak zjistil, že stěžovatelka byla výše uvedenou výzvou k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1996, vyzvána k vyjádření a doložení příslušných dokladů k prokázání pravdivosti údajů v daňovém přiznání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka měla pochybnosti o platnosti výzvy, požádala dne 22. 12. 2000 finanční úřad o osvědčení neplatnosti této výzvy. Finanční úřad v Dobříši dopisem ze dne 25. 5. 2001, č. j. 16091/01/065971/1730, žádosti stěžovatelky nevyhověl.
Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožné věci téže stěžovatelky již rozhodoval usnesením, sp. zn. III. ÚS 448/01, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným přezkoumáváním podaného návrhu, je povinen posoudit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti. Při posuzování těchto náležitostí dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, a proto se jedná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o ústavní stížnost nepřípustnou. Ústavní stížnost totiž nesměřuje proti rozhodnutí, jež má na mysli ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž návrh stěžovatelky nemá oporu ani v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona. Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. V daném případě stěžovatelka bude mít po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se případně ústavní stížností na Ústavní soud.
S ohledem na shora uvedené byla ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti označeného úřadu - zahájit řízení o neplatnosti výzvy ze dne 11. 11. 1996 - jako nepřípustná mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Protože byl k ústavní stížnosti připojen kolek v hodnotě 500,- Kč, přičemž stěžovatelce poplatková povinnost v řízení před Ústavním soudem nevznikla, bude částka 500,-Kč vrácena v souladu s §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 6. 2002
Vojtěch Cepl
soudce zpravodaj