ECLI:CZ:US:2002:2.US.449.01
sp. zn. II. ÚS 449/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky společnosti H., v.o.s., zastoupené advokátem JUDr. D. Š., o ústavní stížnosti proti postupu Finančního úřadu v Dobříši ve věci splnění podmínek neplatnosti platebního výměru ze dne 19. 8. 1997, čj. 16757/97/065970, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2001 a doplněným dne 9. 10. 2001, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud uložil Finančnímu úřadu v Dobříši povinnost, aby zahájil řízení o splnění podmínek neplatnosti platebního výměru ze dne 19. 8. 1997, čj. 16757/97/065970. Napadla postup Finančního úřadu v Dobříši, který jí sdělením ze dne 25. 5. 2001, čj. 16091/01/065971/1730, oznámil, že platební výměr, jehož neplatnost požadovala osvědčit, byl rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. 2. 2001, čj. 1286/01-130, zrušen. Finanční úřad se tudíž důvody svědčícími pro neplatnost vydaného rozhodnutí nezabýval. Navrhovatelka tvrdí, že postupem finančního orgánu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V doplnění ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že i nadřízené finanční orgány měly v rámci své rozhodovací činnosti zkoumat platnost napadeného rozhodnutí, což se nestalo. Navrhovatelka má přitom zájem na ověření neplatnosti předmětného rozhodnutí z důvodu vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty vyměřené za rok 1996.
Z vyžádaného spisového materiálu Finančního úřadu v Dobříši Ústavní soud zjistil, že správce daně vydal dne 19. 8. 1997, pod čj. 16757/97/065970, platební výměr na daň z přidané hodnoty za období měsíce října 1996, kterým navrhovatelce vyměřil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 129.315,- Kč. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 11. 2. 1998, čj. 975/130/1998, zamítlo odvolání navrhovatelky a platební výměr změnilo tak, že vyměřená vlastní daňová povinnost za toto období činí 7.923,- Kč. Ministerstvo financí, odbor metodiky výkonu daňové správy, na návrh navrhovatelky dne 21. 10. 1999 povolilo přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, neboť zjistilo, že je v rozporu s právními předpisy, je založeno na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Finanční ředitelství v Praze v rámci přezkumného řízení dne 2. 2. 2001 pod čj. 1286/01-130 zrušilo své původní rozhodnutí ze dne 11. 2. 1998. Mezitím navrhovatelka požádala dne 22. 12. 2000 Finanční úřad v Dobříši o ověření neplatnosti napadeného rozhodnutí z důvodu absence základních náležitostí. Správce daně navrhovatelce dopisem ze dne 25. 5. 2001, čj. 16091/01/065971/1730, sdělil, že předmětný platební výměr byl rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze zrušen. Jeho zrušením se námitka neplatnosti stala bezpředmětnou.
Na žádost Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Finanční úřad v Dobříši. Mimo jiné uvedl, že žádost navrhovatelky o ověření neplatnosti platebního výměru se stala bezpředmětnou nejen proto, že platební výměr byl rozhodnutím odvolacího orgánu zrušen, ale i proto, že byla podána po lhůtě uvedené v §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Vyslovil nesouhlas s tvrzením navrhovatelky, že vyčerpala všechny prostředky na ochranu svých práv. Poukázal na to, že Ministerstvo financí dosud nerozhodlo o jejím odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, čj. 1286/01-130. Navrhovatelka proto nemůže v tomto stádiu řízení podat soudní žalobu ani ústavní stížnost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Z obsahu ústavní stížnosti, zejména z jejího doplnění ze dne 9. 10. 2001 vyplývá, že k porušení práv navrhovatelky mělo dojít v důsledku postupu Finančního úřadu v Dobříši, který jí sdělením ze dne 25. 5. 2001 oznámil, že platební výměr, jehož neplatnost požadovala osvědčit, byl rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze zrušen. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci (§72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu), kterým mělo být porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky. Nemůže proto zasahovat do činnosti orgánů moci zákonodárné, exekutivní ani do oblasti moci samosprávné. Nemůže rovněž suplovat roli obecných soudů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, o čem má jednat. Pokud navrhovatelka v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby byla Finančnímu úřadu v Dobříši uložena povinnost zahájit řízení o splnění podmínek neplatnosti označeného platebního výměru, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že v projednávané věci mohlo dojít k případnému porušení práv navrhovatelky v důsledku vydání platebního výměru na daň z přidané hodnoty. Navrhovatelka proti němu podala řádný opravný prostředek a následně i mimořádný opravný prostředek podle §55b) zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Ze spisového materiálu ani z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by navrhovatelka podala proti rozhodnutí správního orgánu žalobu podle §244 a násl. občanského soudního řádu, o které by příslušný správní soud pravomocně rozhodl. Až pravomocné rozhodnutí o správní žalobě, která představuje poslední procesní prostředek k ochraně práv dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, by bylo předpokladem pro to, aby se mohl Ústavní soud takovou ústavní stížností zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj