ECLI:CZ:US:2002:2.US.466.01
sp. zn. II. ÚS 466/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2001, č. j. 10 Ca 135/2001-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností ze dne 27. 7. 2001 napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2001, č. j. 10 Ca 135/2001-37. Podle názoru stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím k zásahu orgánu veřejné moci do jeho základních práv a nesprávnou interpretací zákonů se cítí poškozen na svých základních lidských právech a svobodách.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Českých Budějovicích (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 21. 2. 2001, čj. OPÚ/R-53/01/1433/92, rozhodl tento orgán podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), o vlastnictví tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí specifikovaných v tomto rozhodnutí. Na základě stěžovatelem podaného opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření a spis Krajského soudu v Českých Budějovicích a vyjádření pozemkového úřadu.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 3. 2002 uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení práv stěžovatele, neboť soud projednal věc předepsaným procesním způsobem a státní moc uplatnil v mezích zákona. Při věcném posuzování předmětné věci dospěl krajský soud k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo sice nepřesně a stručně odůvodněno, avšak zákonu odpovídalo. Z listin založených ve správním spise bylo nepochybně zjištěno, že sporný majetek byl předmětem dědictví po zemřelých F., neboť pozůstalost byla Okresním soudem v Lounech projednána a v důsledku odmítnutí dědictví zákonnými dědici (včetně stěžovatele), schváleného usnesením Lidového soudu v Mostě dne 23. 3. 1960, sp. zn. 6 Nc 131/60, připadlo jako odúmrť státu. Proto názor stěžovatele, že majetek jeho právním předchůdcům vrácen nebyl, neboť v té době nežili, a proto nemohl být předmětem dědictví, neodpovídá provedeným zjištěním. Právo domáhat se soudní ochrany bylo stěžovateli poskytnuto při ústním jednání a stěžovatel měl možnost se vyjádřit k dokazování. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svých práv ve výsledku řízení, pak ani tento názor krajský soud nesdílí, neboť tímto postupem nebylo zasaženo do jeho ústavního práva na soudní ochranu ani do jeho práva majetek vlastnit.
Pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 1. 3. 2002 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vzdal se svého postavení být vedlejším účastníkem řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujícího obecného soudu, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o potvrzení rozhodnutí pozemkového úřadu posouzení obecným soudem, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v projednávané věci již jednou rozhodoval tentýž pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 5. 8. 1994, čj. OPÚ/R-1387/94-1433/92-Hy, kterým určil, že stěžovatel a Z. N. nejsou vlastníky konkrétně označených nemovitostí, neboť se nejednalo o zemědělský majetek. Stěžovatel opakovaně požádal o vydání téhož rozsahu majetku, a to dne 5. 10. 2000, podle zákona č. 212/2000 Sb. Zákon č. 212/2000 Sb. ve své části druhé změnil dosud platný zákon č. 243/1992 Sb., a to svým ustanovením §6 bod 1, kterým vložil do zákona č. 243/1992 Sb., upravujícím některé otázky související se zákonem o půdě, nový odstavec 2, podle kterého je oprávněnou osobou dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednáních z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobod a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněným osobám vrácen, ani nebyl podle těchto předpisů odškodněn podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi ČSR a jinými státy po druhé světové válce. V napadeném rozhodnutí mělo být proto správně uvedeno podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., či činěn odkaz na §6 bod 1 zákona č. 212/2000 Sb. Přes tuto nepřesnost však pozemkový úřad správně věc posoudil a uzavřel, že sporný majetek původně náležející MUDr. E. F. a E. F. byl předmětem dědictví po zemřelých F., neboť pozůstalost byla Okresním soudem v Lounech projednána a v důsledku odmítnutí dědictví zákonnými dědici schváleného usnesením Lidového soudu v Mostě dne 23. 3. 1960, sp. zn. 6 Nc 131/60, připadlo jako odúmrť státu. Soud dále v rozsudku uvedl přesnou citaci novelizované právní normy, podle které byla věc posuzována a srozumitelným výkladem dospěl k závěru, že podmínka stanovená v novelizovaném ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. pro oprávněnou osobu, a to, že majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, nebyla splněna, neboť došlo u původních vlastníků F. (přestože nežili) k obnovení zápisu vlastnictví k předmětnému majetku a ten byl posléze i předmětem dědictví jejich právních nástupců. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že vztahující se předpis byl zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, avšak řešení případů dle této právní normy není v pravomoci pozemkového úřadu. Napadený rozsudek tento závěr obsahuje, stejně jako konstatování, že neuvedení správného rodného čísla stěžovatele je procesní pochybení, které podle §250i odst. 3 občanského soudního řádu nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
Předmětem rozhodování pozemkového úřadu a následně přezkoumání krajským soudem bylo naplnění podmínek zákona o půdě ze strany stěžovatele, konkrétně restitučního titulu založeného v §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dostatečně zhodnotil i všechny relevantní skutečnosti v dosavadních řízeních a vyvodil z nich odpovídající závěry. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, pouze opakoval argumenty, se kterými se správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela vypořádal.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry pozemkového úřadu a obecného soudu uvedenými v odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281). Námitka stěžovatele tak představuje pouze polemiku se zákonem samotným, ačkoliv smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k niž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy.
Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli se v průběhu řízení nepodařilo prokázat jím tvrzené skutečnosti. Neunesení důkazního břemene a nesouhlas s právními závěry obecného soudu však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nepovažoval Ústavní soud za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu spočívající v rozporu mezi uvedením napadených rozhodnutí na první straně ústavní stížnosti a mezi petitem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu