ECLI:CZ:US:2002:2.US.48.2000
sp. zn. II. ÚS 48/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDR. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Š. T., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.11.1999, č.j. 16 Co 478/99-63, a odložení jeho vykonatelnosti, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3.4.1999, čj. 19 C 53-98-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu ČR dne 31.1.2000, stěžovatel tvrdí, že v záhlaví usnesení označeným rozsudkem městského soudu se cítí být dotčen na svých právech ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádějícím, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a čl.96 odst. 1 Ústavy ČR, zaručující všem účastníkům řízení před soudem rovná práva.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, uplatněná již v dovolání proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu, že totiž výzva k doplnění odvolání byla právní zástupkyni stěžovatele (dříve žalovaného) městským soudem zaslána na adresu, na které se právní zástupkyně nezdržovala. Z tohoto důvodu nebylo odvolání doplněno a odvolací řízení bylo zastaveno, aniž mohly být námitky stěžovatele projednány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Z tohoto důvodu vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele.
Dne 8.3.2002 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.1.2002, čj. 20 Cdo 719/2000-76, ze kterého se zjišťuje, že pod bodem I. výroku se dovolání stěžovatele proti výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby, odmítá.
Pod bodem II. výroku bylo rozhodnuto tak, že jinak se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.11.1999, čj. 16 Co 478/99-63, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací městskému soudu.
Jak v odůvodnění rozsudku konstatoval dovolací soud, dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.") a konstatoval, že dovolání, v části, směřující proti výroku o připuštění změny žaloby, není přípustné, neboť v takovém případě přípustnost dovolání z rozhodných ustanovení §238a a §239 o.s.ř. neplyne. Vada řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není stěžovatelem namítána a ze spisu rovněž neplyne.
Ve vztahu k měnícímu výroku dovoláním napadeného rozsudku shledal Nejvyšší soud ČR dovolání přípustné, podle §238 odst. 1 písm. a ) o.s.ř., když ve vztahu k výroku o zastavení řízení o odvolání stěžovatele je dovolání dle §238a odst. 1 písm. f) o.s.ř. důvodné. V této souvislosti dovolací soud konstatoval, že předmětné řízení skutečně trpí tzv. jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Touto "jinou vadou" označil dovolací soud skutečnost, že v rozporu s již ustálenou judikaturou obecných soudů, výzva k odstranění vad podání neobsahovala mimo jiné i údaje o tom, v čem je podání nesprávné či neúplné, a poučení, jak je třeba je opravit nebo doplnit. Jak dále rozvádí Nejvyšší soud ČR, tyto údaje ani poučení však usnesení soudu prvního stupně ze dne 22.6.1999, čj. 19 C 53/1998-55, neobsahuje. Vzhledem k této skutečnosti zatížil soud prvního stupně řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto k označené vadě řízení přihlédl, ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., i když nebyla v řízení uplatněna a nezabýval se již zkoumáním případné existence namítnuté vady dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
S ohledem na výše uvedený rozsudek dovolací soudu nastala taková procesní situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu byl ve výroku, týkajícím se rozhodnutí ve věci samé, dovolacím soudem zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Pravomocný výrok odvolacího soudu, jímž se připouští změna žaloby má povahu usnesení, které nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, jímž by mohlo dojít, ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, k zásahu do základních práv a svobod, zaručených Ústavou ČR či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Za situace, kdy před odvolacím soudem dosud probíhá řízení ve věci samé, nelze hovořit ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti o možném porušení procesních práv stěžovatele, v návaznosti na jím uváděná porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, tj. o zásahu do práva každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i k zásahu do rovných práv všech účastníků řízení před soudem.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 2. dubna 2002