ECLI:CZ:US:2002:2.US.493.01
sp. zn. II. ÚS 493/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. P., a N. P., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2001, č. j. 16 Ca 59/01-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 9. 8. 2001 domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2001, č. j. 16 Ca 59/01-34, neboť nesouhlasí s tím, jak soud posoudil námitky proti způsobu vedení správního řízení správními orgány obou stupňů a zejména nikoliv se závěrem, že přes zjištěné vady správního řízení bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem. Podle názoru stěžovatelů byla postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem i postupem správních orgánů porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Teplice, referátu regionálního rozvoje, ze dne 14. 12. 2000, zn. RRR 268/2000-330/Zá/Ho, jímž bylo podle §59 odst. 2 správního řádu zamítnuto odvolání stěžovatelů a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Teplice ze dne 6. 3. 2000, kterým podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona paní Z. R. dodatečně povolil stavební úpravy v bytové jednotce, specifikované v rozhodnutí, a zároveň vydal souhlas s užíváním těchto stavebních úprav. Předmětem sporu byly stavební úpravy v domě, jehož spoluvlastníky jsou stěžovatelé a paní R.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny, a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížnost totiž výhradně směřuje proti neúspěchu v předchozím řízení, nikoliv proti jeho neústavnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním hodnocením skutkového stavu v odvolacím řízení. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti pouze opakují námitky, se kterými se odvolací soud zcela vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a stěžovatelé tak staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o povolení stavebních úprav věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelů postupem soudu porušena nebyla. Stěžovatelům bylo umožněno, aby využili všech procesních možností, daných jim občanským soudním řádem k tomu, aby hájili svá tvrzená práva. O jejich věci jednal nezávislý soud, který v souladu s čl. 36 Listiny vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě, nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny Ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu