ECLI:CZ:US:2002:2.US.496.01
sp. zn. II. ÚS 496/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti S., s. r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2001, č. j. 22 Ca 364/2000-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 8. 2001, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2001, č. j. 22 Ca 364/2000-26, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi řízení - Finančnímu ředitelství v Ostravě, o přezkoumání zákonnosti jeho rozhodnutí ze dne 31. 5. 2000, č. j. 2381/130/1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 7. 12. 1998, č. j. 158155/98/384911/1144, kterým byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 1998 ve věci spotřební daně z lihu a lihovin ve výši 9,004.591,- Kč, oproti stěžovatelkou přiznané výši 486.504,- Kč, a to pomocí pomůcek, neboť dle názoru finančních orgánů stěžovatelka jako výrobce lihu neprovedla denaturaci lihu.
Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti popsala dosavadní průběh daňového řízení a uvedla, že Krajský soud v Ostravě při vydání napadeného rozsudku nešel cestou plné jurisdikce, neboť Ústavní soud nálezem č. 276/2001 Sb. zrušil část pátou občanského soudního řádu. Krajský soud podle názoru stěžovatelky rovněž porušil svou povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co všechno při řízení vyšlo najevo, uvedenou v ustanovení §132 občanského soudního řádu, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím i Ústavy. Další výtka stěžovatelky vůči krajskému soudu směřovala do skutečnosti, že stěžovatelka podala ve své věci podání ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo zahájeno řízení o povolení obnovy řízení. Krajský soud v Ostravě, s ohledem na tuto skutečnost, usnesením ze dne 11. 10. 2000 řízení přerušil, avšak po zamítnutí žádosti o obnovu řízení Finančním ředitelstvím v Ostravě, aniž by vyčkal pravomocného rozhodnutí v tomto řízení, když stěžovatelka podala proti zamítnutí žádosti odvolání, nařídil na den 6. 6. 2001 jednání, ve kterém také rozhodl. Současně stěžovatelka navrhla, aby plénum Ústavního soudu zrušilo část ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a to ve znění: "Použití mimořádného opravného prostředku podle části páté tohoto zákona je nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem", pro jeho rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 2 Listiny, a tím i Ústavy.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Ostravě a vyjádření Finančního ředitelství v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2002 uvedl, že ústavní stížnost stěžovatelky nepovažuje za důvodnou, neboť stěžovatelka měla možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Této možnosti stěžovatelka využila a soud o jejím návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, při dodržení ústavních principů zakotvených v Listině. Stěžovatelka se snaží dosáhnout toho, aby nemusela platit daň, neboť tvrdí, že líh byl řádně denaturován. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že krajský soud nerozhodl v plné jurisdikci, krajský soud zdůraznil, že část pátá občanského soudního řádu byla nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 276/2001 Sb. zrušena dnem 31. 12. 2002. Do té doby je soudce, jak stanoví čl. 95 Ústavy, při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Navíc napadený rozsudek vydal krajský soud dne 6. 6. 2001, zatímco výše uvedený nález Ústavního soudu je datován dne 27. 6. 2001.
Finanční ředitelství v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2002 uvedlo, že ke zvýšení daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 1998 došlo z důvodu navýšení základu daně z přidané hodnoty podle ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty, dle kterého se do základu daně z přidané hodnoty zahrnuje i spotřební daň, pokud jí zdanitelné plnění podléhá. Námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti pak finanční ředitelství považuje za irelevantní a zavádějící, s ohledem na již proběhlé daňové řízení. K námitce vztahující se k okolnosti, že odvolací orgán doposud nerozhodl o podaném odvolání proti rozhodnutí o obnově řízení, tedy mimořádnému opravnému prostředku, finanční ředitelství uvedlo, že toto řízení je samostatným řízením, které nemá vliv na pravomocnost žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, a podle názoru finančního ředitelství nebylo překážkou pro rozhodnutí soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožné věci (odlišující se pouze jiným zdaňovacím obdobím) téže stěžovatelky již rozhodoval usnesením ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 411/2000, přičemž od závěrů zde uvedených neměl důvod se odchylovat.
Stěžovatelka v podstatě opakuje námitky uvedené v řízení před Krajským soudem v Ostravě a navíc namítá, že soud nerozhodoval v plné jurisdikci, s ohledem na zrušení části páté občanského soudního řádu, a dále, že nevyčkal na pravomocné skončení řízení o obnovu řízení před finančními orgány. Ústavní soud se zcela ztotožnil s obsahem shora citovaných vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Finančního ředitelství v Ostravě s tím, že vznesené námitky stěžovatelky jsou neopodstatněné a zcela účelové. Z uvedených důvodů se tvrzení stěžovatelky o namítaném zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv pak Ústavnímu soudu jeví jako zjevně neopodstatněné.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Toto uvedené právo stěžovatelky postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelce bylo umožněno, aby využila všech procesních možností, daných jí občanským soudním řádem k tomu, aby hájila svá tvrzená práva. O její věci jednal nezávislý soud, který v souladu s čl. 36 vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem Krajského soudu v Ostravě byly překročeny meze ústavnosti.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení části ustanovení §56 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a to ve znění: "Použití mimořádného opravného prostředku podle části páté tohoto zákona je nepřípustné vůči těm rozhodnutím správců daně, která byla pravomocně přezkoumána soudem". Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. .
V Brně dne 10. 4. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu