ECLI:CZ:US:2002:2.US.498.02
sp. zn. II. ÚS 498/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. Ú., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, čj. 15 Co 31/2002-244, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem ze dne 24. 6. 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2002, domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze uvedeného v záhlaví. Tvrdí, že obecný soud neposkytl ochranu jeho právům (čl. 90 Ústavy ČR), necítil se být vázán názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a současně tak porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 8. 8. 2000, čj. 19 C 15/96-211, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3 o žalobě ing. I. C. tak, že stěžovatel je povinen vyklidit byt specifikovaný ve výroku do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl dále o nákladech řízení. Napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ve věci samé změnil tak, že lhůta k vyklizení bytu se stanoví do 31. 12. 2002, jinak výroky ve věci samé a o nákladech řízení potvrdil. Rozhodl i o nákladech v odvolacím řízení.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, čj. 28 Cdo 1355/2002-264, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu, napadenému projednávanou ústavní stížností, také dovolání, které dovolací soud zamítl. Podle odůvodnění bylo dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Dovolací soud však shledal, že dovolání není opodstatněné.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť toto rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2002, čj. 28 Cdo 1355/2002-264, jímž soud zamítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. prosince 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj