ECLI:CZ:US:2002:2.US.504.2000
sp. zn. II. ÚS 504/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. R., zastoupeného advokátem JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2000, čj. 5 To 190/2000-103, a Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 1999, čj. 2 T 515/99-87, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 8. 2000 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního osudu v Břeclavi, sp. zn. 2T 515/99, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 1999, čj. 2 T 515/99-87, byl stěžovatel uznán vinným, že 1) dne 2. 3. 1999 v době kolem 9.00 h řídil v obci V., okres Vsetín, nákladní vozidlo značky Liaz, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR Tábor a pokutován blokovou pokutou ve výši 500,- Kč za překročení dovolené rychlosti, 2) dne 10. 5. 1999 kolem 18.00 h přicestoval jako řidič osobního vozidla značky Peugeot Boxer, , na hraniční přechod Mikulov, okres Břeclav, přičemž byl kontrolován Policií ČR v důsledku spáchání přestupku a byla mu uložena bloková pokuta 500,- Kč. Dopustil se tím trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, neboť řídil motorové vozidlo, přestože mu byl trestním příkazem Okresního soudu Přerov ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3T 206/97, který nabyl právní moci dne 7. 11. 1997, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Za to byl Okresním soudem v Břeclavi odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále byl stěžovateli tímto rozsudkem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. S ohledem na uložení souhrnného trestu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 6. 1999, čj. 1T 119/98-53, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 5To 387/99, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud, vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresní soud v Břeclavi na základě doznání stěžovatele, výslechu svědků a úředních záznamů Policie ČR dovodil, že stěžovatel po všech stránkách naplnil skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel na svou obhajobu uvedl, že předmětné dny řídil motorové vozidlo v domnění, že na základě amnestijního usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 3. 1999, čj. 3T 206/97-43, se na něj hledí, jako by nebyl souzen, a proto se domníval, že motorové vozidlo řídit může. Soud prvního stupně zjistil, že z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 3. 1998, čj. 3 T 206/97-43, vyplývá, že stěžovatel byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, kdy dle článku II odstavec 2 písm. a) Rozhodnutí prezidenta o amnestii mu byl prominut pouze trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že si stěžovatel musel být vědom skutečnosti, že mu nebyl usnesením o amnestii prominut trest zákazu činnosti, a pokud nadále vykonával činnost, která mu byla zakázána, vědomě se dopustil maření výkonu soudního rozhodnutí. Při úvaze o druhu a výši trestu soud přihlédl ke stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, k jeho osobním poměrům a možnosti jeho nápravy. V konečném rozhodnutí pak zohlednil především dřívější trestnou činnost stěžovatele.
Proti tomuto rozsudku se odvolal státní zástupce i stěžovatel. Stěžovatel v odůvodnění svého odvolání uvádí, že jeho obhajoba od počátku spočívá v tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť mu bylo pravomocným usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 3. 1998 oznámeno, že se na něj nadále hledí, jako by nebyl odsouzen. Namítal, že byl nesprávným amnestijním rozhodnutím soudem uveden v omyl. Napadeným rozsudkem je amnestijní rozhodnutí zcela ignorováno a jeho nezákonnost je mu dávána k tíži, místo toho, aby byla včas odstraněna. Dále zdůraznil, že se nedopustil ničeho jiného, než že po doručení amnestijního rozhodnutí vycházel z jeho výslovného konstatování.
Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání státního zástupce a stěžovatele rozsudkem ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 5 To 190/2000. Z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Poté ve věci sám rozhodl. Stěžovateli nově uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Současně znovu zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 6. 1999, čj. 1T 119/98-53, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání stěžovatele zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že řízení, jež předcházelo napadenému rozsudku, netrpí závažnými procesními vadami. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav tak, že o něm ani odvolací soud nemá žádné pochybnosti. Odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, podle něhož je z amnestijního usnesení zřejmé, že stěžovateli jím byl prominut trest odnětí svobody, nikoli trest zákazu řízení motorových vozidel.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že zásadní význam v jeho věci mělo amnestijní usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 3. 1998, kterým mu bylo sděleno, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Jeho text si vyložil tak, že se amnestijní usnesení vztahuje na všechny tresty uvedené v trestním příkazu. Uvádí, že jakkoli je toto konstatování o fikci neodsouzení nesprávné, takový výklad amnestijní usnesení umožňovalo. Když se jím řídil, nemůže mu být proto toto počínání následně dáváno k tíži. Podle jeho názoru se tak nelze ztotožnit s hodnocením významu amnestijního usnesení oběma obecnými soudy. Stěžovatel dále uvádí, že výroková část rozhodnutí orgánů veřejné moci by měla být prosta nepravdivých a ve svém důsledku zavádějících konstatování a že na občana nemůže být kladena povinnost ověřovat, co se takovými rozhodnutími ve skutečnosti míní. Připomíná, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 1T 119/98, byl obžaloby zproštěn, což svědčí o tom, že ani obecné soudy neměly v této věci jednotný názor. Závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu je tím zpochybněn. Stěžovatel uvádí, že byl amnestijním rozhodnutím uveden v omyl, což by mělo být zohledněno při stanovení stupně společenské nebezpečnosti jeho následného jednání. Je přesvědčen, že oběma rozsudky obecných soudů byla porušena jeho práva upravená výše uvedenými ustanoveními Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud rozsudky nálezem zrušil.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Břeclavi a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Brně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Uvádí, že stěžovatel si musel být vědom toho, že se dopouští trestné činnosti. Výhrady k tomu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, se odvolacímu soudu jevily jako účelové. S ohledem na zjevné sklony k páchání trestné činnosti v dopravě nelze ani stupeň společenské nebezpečnosti stěžovatelova chování považovat za nízký a bezvýznamný.
Okresní soud v Břeclavi ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. IV. 575/2000, II. ÚS 657/2000). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí v otázce, že jeho jednáním došlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Napadená rozhodnutí se ovšem s příslušnými námitkami stěžovatele dostatečně, srozumitelně a ústavně konformním způsobem vypořádala. Stěžovatel tak ústavní stížností staví Ústavní soud do pozice, kdy by měl na základě stejných argumentů, které stěžovatel uvedl již před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly, celou trestní věc znovu přezkoumávat a následně napadená rozhodnutí zrušit. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že z příslušného soudního spisu a soudních rozhodnutí vyplývá, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí. Obecné soudy tak plně vyhověly požadavkům práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod způsobilý zajistit ústavní stížnosti úspěch.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozsudky byla dotčena základní práva uvedená v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Toto ustanovení patří mezi obecná ustanovení Listiny a stanoví pravidlo, že základní práva a svobody je možno omezit pouze zákonem. Ústavní soud již dříve judikoval, že obecná ustanovení Listiny neuvádějí samostatná základní práva, takže je možné se jich domáhat pouze v návaznosti na další konkrétní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení svých práv garantovaných čl. 39 Listiny, který zakotvuje obecnou zásadu právní nulla poena sine lege, tedy, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. V posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že ze spisového materiálu i z napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že obecné soudy postupovaly a rozhodovaly v souladu s procesními pravidly stanovenými v trestním řádu, na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí vymezená v příslušném ustanovení trestního zákona, a v souladu s ním pak stěžovateli vyměřily trest. Porušení zmiňovaného článku Listiny Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud se dále zabýval konkrétními skutečnostmi, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy zcela pominuly otázku zákonnosti a dopadu neurčitého amnestijního usnesení na jeho následné jednání. K této námitce Ústavní soud uvádí, že zákonnost zmíněného usnesení je dána ustanovením §368 trestního řádu, které stanoví, že soud, který rozhodl v prvním stupni, vydá rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je konkrétní osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie. Okresní soud v Přerově tedy postupoval v souladu se zákonem, když deklaratorním usnesením ze dne 17. 3. 1998, čj. 3T 206/97-43, zprostředkoval dopad čl. II odst. 2 písm. a) Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. února 1998, č. 20/1998 Sb., na posuzovaný případ. Stěžovatel byl řádně poučen, že proti rozhodnutí může podat stížnost do tří dnů od oznámení. Stěžovatel mohl použít tento opravný prostředek, který by měl podle zákona odkladný účinek, a uplatnit v něm své pochybnosti ohledně zákonnosti i ohledně samotného rozsahu amnestie, to však ve lhůtě neučinil. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že otázkou zmíněného dopadu amnestijního usnesení na jednání stěžovatele se zabývaly obecné soudy jak v řízení u Okresního soudu ve Zlíně ve spojení s řízením u Krajského soudu v Brně (rozhodnutí vydaná v tomto řízení stěžovatel napadl ústavní stížností sp. zn. II. ÚS 538/99, o které Ústavní soud rozhodl dne 9. 2. 2000), tak i v řízení u Okresního soudu v Břeclavi ve spojení s řízením u Krajského soudu v Brně, v jehož rámci byla vydána napadená rozhodnutí. Obecné soudy opakovaně zdůvodňují, že pouhým gramatickým výkladem usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 3. 1998, čj. 3T 206/97-43, lze dospět k jedinému závěru, a to, že stěžovateli nebyl prominut trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl citovaným trestním příkazem uložen na dobu dvou let. Jestliže stěžovatel z amnestijního rozhodnutí nic nevyčetl o prominutí zákazu činnosti, a sám uvedl, že si této skutečnosti byl vědom, měl se informovat přímo u procesního soudu, který rozhodnutí vydal. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že není pochyb o tom, že stěžovatel si byl vědom, že pokud řídí motorové vozidlo, může mařit rozhodnutí soudu. Nyní projednávané trestné činnosti se totiž dopustil až po sdělení obvinění pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí v rámci řízení vedeného v okrese Zlín. Jednal tak tedy v době, kdy již věděl, že orgány činné v trestním řízení kvalifikují jeho jednání jako trestný čin. O naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatele svědčí ostatně i skutečnost, že "druhého útoku" se dopustil poté, kdy mu bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 5 To 100/99, se závazným právním názorem o trestnosti takového jednání. Jestliže přesto činnost řidiče vykonával, byl srozuměn s tím, že nerespektuje rozhodnutí soudu, což obecné soudy posoudily jako nepřímý úmysl páchat trestnou činnost. Tento jejich závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Ani námitku stěžovatele, že obecné soudy nezohlednily specifika daného případu v úvahách o stupni společenské nebezpečnosti činu, která podle něj nedosahuje hranice stanovené v §3 odst. 2 trestního zákona, nelze považovat za důvodnou. Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy vycházely při úvahách o stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele z řady důkazů, především z úředních záznamů Policie ČR a z evidenční karty řidiče, v nichž je od roku 1980 do roku 1999 uvedeno celkem 15 záznamů, týkajících se převážně stěžovatelovy řidičské nekázně, a dále ze skutečnosti, že stěžovatel byl v minulosti již dvakrát soudně trestán, přičemž se v obou případech trestné činnosti dopustil v souvislosti s řízením motorových vozidel. Uvedené námitky stěžovatele nejsou proto v rovině ústavnosti důvodné.
K námitce, že postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových práv garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení citovaného článku Listiny. Ústavní soud se při absenci konkrétních namítaných důvodů možným porušením práv stěžovatele nezabýval, neboť ten své tvrzení v daném ohledu důkazně neunesl.
Ústavní soud neshledal tedy žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by trestní řízení jako celek bylo nespravedlivé. Proto mu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu