ECLI:CZ:US:2002:2.US.51.99
sp. zn. II. ÚS 51/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. E. B., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, č. j. 1 Co 504/95-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998, č. j. 1 Co 504/95-92, a namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde je zakotveno právo na rovnost účastníků, na nezávislý a nestranný soud a na uplatnění práva stanoveným postupem. Dále stěžovatel namítal porušení práva na svobodu projevu a právo na informace podle čl. 17 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v právní věci žalobce E. H. proti stěžovateli ve sporu o ochranu osobnosti Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 1995, č. j. 32 C 50/94-29, uložil stěžovateli, aby se E. H. omluvil článkem publikovaným v deníku Š. za výroky v článku "Jak podniká astrolog H." publikovaném v deníku Š. dne 28. 3. 1994 na straně 7. Městský soud dále stěžovateli uložil, aby E. H. zaplatil 100.000,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem napadeným ústavní stížností ze dne 20. 10. 1998, č. j. 1 Co 504/95-92, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil jen tak, že zamítl žalobu co do částky 50.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu mimo ústavní stížnost podal i dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2000, č. j. 30 Cdo 416/99-112, odmítnuto pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatel vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že se ve svém rozhodnutí nezabýval podstatou věci a nevypořádal se s rozporem mezi "zájmovou činností", slovem "podnikání" v článku a svým závěrem o počtu zákazníků, ani s tvrzením stěžovatele o rozsáhlých aktivitách E. H. jako astrologa.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a s ohledem na znění ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 1999 uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že v ní stěžovatel uvádí námitky, které uplatnil již v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud vzhledem k těmto námitkám opakoval důkaz předmětným článkem a poté dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že údaji v něm uvedenými došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je na místě přiznat E. H. morální zadostiučinění ve formě omluvy. Po doplnění řízení doplňujícím výslechem E. H. jako účastníka řízení, který byl zejména zaměřen na objasnění intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků neoprávněného zásahu, shledal též předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. E. H. v rámci své výpovědi v řízení před odvolacím soudem uvedl, že astrologie je jeho zájmovou činností a současně ve své výpovědi popsal své podnikatelské aktivity. Námitka stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti, že se odvolací soud nezabýval podstatou věci a že se nevypořádal s rozporem mezi zájmovou a podnikatelskou činností E. H., jakož i počtem jeho zákazníků a jeho aktivitami jako astrologa, není tedy opodstatněná. Pokud stěžovatel v rámci odvolacího řízení namítal, že astrologie je v rozporu s vědeckými poznatky, touto námitkou se odvolací soud nezabýval, protože jde o námitku nad rámec vymezeného předmětu řízení, jímž byla v dané věci ochrana osobnosti podle občanského zákoníku. Údaje, jimiž došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv E. H., mají povahu skutkových tvrzení a nikoliv hodnotících soudů, jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť ústavní stížnost brojí výhradně proti neúspěchu v předchozím řízení, nikoliv proti jeho neústavnosti.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud se ztotožnil s vyjádřením Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti a konstatuje, že odvolací soud nevybočil z konstantní judikatury obecných soudů a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o odvolání stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Otázkou svobody projevu a právem vyjadřovat své názory se Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zabýval. Ústavní soud především vychází z toho, že toto právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, "ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky, či z jiných zábran, daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty". Přitom právo vyjadřovat názory mohou zbavit ústavní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, neboť je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře), a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, C. H. Beck, 1998, str. 367). Ústavní soud dále výslovně judikoval, že "základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny" (nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 357/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 355), přičemž "je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým" (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck, str. 113).
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby podal opravný prostředek k nezávislému soudu, který o něm jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Právo na spravedlivý proces zahrnující princip rovnosti zbraní předpokládá, že každá strana civilního procesu bude mít přiměřenou příležitost předložit svůj případ soudu za podmínky, která ji nepostaví do podstatně nevýhodné situace ve srovnání s protistranou. Přitom musí být ujasněno, zda příslušný soud byl oprávněn posoudit všechny aspekty případu nebo pouze aspekty právní, a zda bylo stěžovateli umožněno vyjádřit se k tvrzením protistrany (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Brandstetter z roku 1991, A-211 ). Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jednak povahou tvrzení stěžovatele a jednak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu