ECLI:CZ:US:2002:2.US.535.01
sp. zn. II. ÚS 535/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 6. 2001, č.j. 5 C 883/2000 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiloženého soudního rozhodnutí vyplývá následující skutkový stav věci. Stavební úřad - Odbor výstavby Městského úřadu Boskovice rozhodnutím ze dne 26. 1. 2000 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 10.000,- Kč po zjištění, že stěžovatelka využívá část blíže určeného pozemku k účelům, pro které je třeba vydat územní rozhodnutí dle §32 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Odvolání stěžovatelky proti správnímu rozhodnutí prvního stupně zamítl Okresní úřad v Blansku dne 22. 8. 2000. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou projednal Okresní soud v Blansku a zamítl ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, když se domnívá, že okresní soud porušil zásadu spravedlivého procesu tím, že potvrdil správní rozhodnutí, kde není dostatečně popsán skutek kladený jí za vinu, není dále v rozhodnutí soudu uvedeno na základě jakého důkazu soud, resp. správní orgán, rozhodl, a že tedy jde o rozhodnutí vydaná na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Z okresním soudem konstatovaného obsahu správní žaloby stěžovatelky (jehož správnost stěžovatelka nezpochybňuje) pak vyplývá, že jde o tytéž námitky, které již byly stěžovatelkou uplatněny v žalobě proti správnímu rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítla, že okresní soud měl respektovat podobné soudní rozhodnutí týkající se jejího manžela.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném řízení před obecným soudem a pouze polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a před tím správní orgány. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a okresní soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovatelce nikdo nebránil, aby se obrátila na obecný soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Rozhodnutí obecného soudu nelze ve smyslu výše uvedených úvah v žádném případě hodnotit jako protiústavní s odůvodněním, že vyšlo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když z rozhodnutí okresního soudu se podává pravý opak. Neobstojí ani obecně formulovaná námitka stěžovatelky, že okresní soud vycházel ze "zápisu z 2. 9. 1999" a "z důkazů, které byly Okresním úřadem v Blansku dodatečně doloženy do spisu" (jde o formální překlep, když jako sporný se stěžovatelce jeví zápis z místa samého a fotodokumentace pořízená dne 7. 9. 1999), když jak je konstatováno okresním soudem a stěžovatelkou tato skutečnost není zpochybněna, jak správní orgán prvního, tak i druhého stupně, vyšly ze zjištění učiněného dne 7. 9. 1999 a tedy tato skutečnost byla stěžovatelce známa, když podala odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, kde je tato skutečnost konstatována (viz obsah rozhodnutí správních orgánů, konstatovaný obecným soudem, jehož správnost stěžovatelka nezpochybňuje). Stěžovatelka také dále přehlíží skutečnost, kterou ústavní stížností nezpochybňuje, a která je rovněž konstatována okresním soudem, že byla správním orgánem řádně předvolána k ústnímu jednání k projednání jí za vinu kladeného přestupku, avšak bez řádné omluvy se k jednání nedostavila a tak bylo zcela v souladu se zákonem o přestupcích jednáno v její nepřítomnosti. Jde tedy k tíži stěžovatelky, že se na výzvu správního orgánu nedostavila k ústnímu projednání svého přestupku a svým vlastním jednáním se tak připravila o možnost se k učiněným skutkovým zjištěním vyjádřit. Tolik ke stěžovatelkou namítanému nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, a to jak obecným soudem, tak i správními orgány a ke stěžovatelkou opakovaným obecným námitkám, že se "nemohla vyjádřit k provedeným důkazům". Podobně stěžovatelkou obecně formulované tvrzení, že v rozhodnutí správního orgánu chybí popis jejího jednání, lze stěží považovat za námitku způsobilou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, když s touto námitkou se důkladným způsobem vypořádal okresní soud na str. 2 a 3 svého rozhodnutí, když jednoznačně konstatoval (a potvrdil postup správních orgánů) jakého porušení právních předpisů se měla stěžovatelka dopustit a jakým svým jednáním tak učinila. Aplikaci těchto stavebně právních předpisů, ani to, že by se stěžovatelka uvedeného trestního jednání nedopustila, ostatně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, když její námitky pouze v obecné rovině napadají "nedostatečně zjištěný skutkový stav jak správními orgány, tak i obecným soudem".
Ke stěžovatelkou namítanému nerespektování rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 6. 2001, č.j. 4 C 882/2000 - 18, který byl vydán dle tvrzení stěžovatelky v obdobné skutkové věci jejího manžela, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí okresního soudu je výrazem nezávislého soudního rozhodování v rámci konkrétního jednotlivého řízení a bylo by nepochybně v rozporu s principem soudní nezávislosti, kdyby, jak se stěžovatelka domnívá, měl okresní soud v rámci řízení o její žalobě respektovat jiné soudní rozhodnutí, byť v případně skutkově podobném případu.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu