ECLI:CZ:US:2002:2.US.541.02
sp. zn. II. ÚS 541/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., právně zastoupeného JUDr. Z. D., proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 4 C 1064/93-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 1998, č. j. 4 C 1064/93-106, a opravného usnesení ze dne 8. 1. 2001, č. j. 1064/93-119, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 21 Co 126/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 8. 8. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 4 C 1064/93-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 1998, č. j. 4 C 1064/93-106, a opravného usnesení ze dne 8. 1. 2001, č. j. 1064/93-119, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 21 Co 126/2001, a to pro porušení čl. 11. odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 21 Co 126/2001, Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 11. 1997, sp. zn. 4 C 1064/93-101, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 1998, č. j. 4 C 1064/93-106, a opravného usnesení ze dne 8. 1. 2001, č. j. 1064/93-119, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě a zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti nacházející se v k. ú. Tišnov v obci K., zapsané u Katastrálního úřadu Brno-venkov na LV č. 133 tak, že v závislosti na výši spoluvlastnického podílu přikázal prvé žalobkyni do výlučného vlastnictví parcelu č. 117/1 o výměře 2063 m2, do výlučného vlastnictví žalobce parcelu č. 117/3 o výměře 1031 m2 a do výlučného vlastnictví žalovaného ( v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) parcelu č. 117/4 o výměře 1031 m2, všechno parcely, jak byly vyznačeny na geometrickém plánu č. 320 -226/96 ze dne 2. 12. 1996. Dále soud prvního stupně zavázal žalovaného nahradit prvé žalobkyni náklady řízeni.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásady občanského soudního řízení, když nespravedlivě a nezákonně rozhodly o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, aniž náležitě dbaly ust. §142 odst. 2, 3 obč. zák. a aniž respektovaly rovnost účastníků v řízení před soudy. Preferovaly tak zájmy jednoho účastníka na úkor oprávněných zájmů druhého účastníka.
Krajský soud podle stěžovatele o věci rozhodoval, aniž by sám provedl ohledání na místě samém, bez nařízení náležitého znaleckého posouzení možnosti průchodu a průjezdu k pozemku stěžovatele z obecní cesty k parcele č. 117/4, rozhodoval bez náležité odborné znalosti technických oborů, a tedy bez znalosti skutečné situace na místě samém.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti nejsou způsobilé zpochybnit ústavnost napadených rozhodnutí. Pouze z té skutečnosti, že stěžovatel není s výsledkem soudního řízení spokojen, nelze vyvozovat porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně namítanému porušení čl. 11. odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout .
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 8. října 2002