ECLI:CZ:US:2002:2.US.545.01
sp. zn. II. ÚS 545/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky V. P., zastoupené advokátkou JUDr. M. U., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 1999, čj. 10 Co 219/99-200, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6. 2001, čj. 21 Cdo 1565/2000-251, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Okresního úřadu v Teplicích, zastoupeného advokátem JUDr. P. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedená v záhlaví. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 3 odst. 3, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 18 C 223/96, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17. 4. 1997, čj. 18 C 223/96-77, rozhodl, že se určuje, že výpověď daná stěžovatelce dopisem odpůrce - Okresního úřadu v Teplicích (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník, dále též "vedlejší účastník") - datovaným dnem 30. 4. 1996, doručeným dne 9. 5. 1996, je neplatná. Rozhodl dále o nákladech řízení.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 1998, čj. 10 Co 391/97-106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 11. 1. 1999, čj. 18 C 223/96-171, Okresní soud v Teplicích opět rozhodl, že se určuje, že výpověď daná stěžovatelce dopisem odpůrce datovaným dne 30. 4. 1996 je neplatná. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatelka odmítla při jednání dne 30. 4. 1996 převzít výpověď a tento den nastaly účinky jejího doručení dle §266a odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce" či "zák. práce"). Ve výpovědi se konstatuje, že bylo zrušeno pracovní místo stěžovatelky, a to na základě rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích ze dne 30. 4. 1996. Z pracovní smlouvy uzavřené stěžovatelkou vyplývá, že vykonává funkci označenou jako "výkon státní správy na úseku organizačním kanceláře přednosty". Rozhodnutí přednosty Okresního úřadu č. 16/96 se týká zrušení funkce vedoucí organizačního oddělení, čili jiné funkce, než navrhovatelka vykonává podle sjednané pracovní smlouvy. Pracovní smlouvě odpovídá jednoznačně i pracovní náplň funkce stěžovatelky. Existenci výpovědního důvodu zpochybňují i další listinné důkazy. Organizační změny, k nimž došlo na základě rozhodnutí předsedy Okresního úřadu v Teplicích ze dne 30. 4. 1996, kterým byla zrušena funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1. 5. 1996, a další rozhodnutí předsedy Okresního úřadu č. 17/1996, které se týká schválení organizační změny a zrušení systematizovaného místa vedoucí organizačního oddělení, jsou zřejmě vázány na předchozí souhlas Ministerstva vnitra k organizačnímu členění kanceláře přednosty. To souhlas se změnou vnitřního členění kanceláře přednosty vyslovilo, s výhradami k označení, avšak až 7. 6. 1996. Soud ovšem s odkazem na ustanovení §9 zák. č. 424/1990 Sb. (správně zjevně zák. č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, dále jen "zák. č. 425/1990 Sb."), dovodil, že organizační změnu lze provést jen s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, který ke dni 30. 4. 1996 dán nebyl. O organizační změně nebylo ke dni, kdy byla stěžovatelce dána výpověď, právoplatně rozhodnuto. Soud v tom spatřuje další důvod pro neplatnost výpovědi.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 9. 1999, čj. 10 Co 219/99-200, nyní napadeným ústavní stížností, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se návrh zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nesporné, že stěžovatelka pracovala u vedlejšího účastníka od 1. 1. 1993 na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 12. 1992 jako odborný zaměstnanec. Dle změny pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 1995, s účinností od 1. 1. 1995, byla zařazena do funkce "výkon státní správy na úseku organizačním kanceláře přednosty Okresního úřadu v Teplicích". Vedlejší účastník zdůvodnil výpověď ze dne 30. 4. 1996 dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce poukazem na rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích o organizačních změnách s následným zrušením jejího pracovního místa. Výpovědní důvod byl dle názoru odvolacího soudu náležitě vymezen. Pokud jde o otázku doručení výpovědi stěžovatelce, považoval zjištění soudu prvého stupně za správná. Připomněl ovšem, že z listinných důkazů, zejména z tzv. "pracovní náplně" stěžovatelky, označené č. kat. prací 9.07 ze dne 1. 7. 1995, vyplynulo, že její funkcí byl výkon státní správy na úseku organizačním kanceláře přednosty. Z bodu 2. jejího funkčního zařazení vyplývá rovněž řízení organizačního oddělení kanceláře přednosty. Za výkon této funkce stěžovatelka pobírala rovněž příplatek za vedení ve výši 900,- Kč, který jí byl v souvislosti s výpovědí 1. 5. 1996 odebrán. Z toho soud jednoznačně dovozuje, že se rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne 30. 4. 1996, jímž se pod bodem 1. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1. 5. 1996, týkalo právě stěžovatelky. Soud považuje toto rozhodnutí za rozhodnutí o organizačních změnách ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce s nutnými důsledky pro stěžovatelku. Ve sporném soudním řízení o určení neplatnosti výpovědi nepřísluší soudu přezkoumávat správnost či nesprávnost rozhodnutí o organizačních změnách, neboť by to zasáhlo v daném případě do rozhodovací činnosti orgánů státní správy - okresního úřadu. Soud nedovodil neplatnost výpovědi ani v důsledku dodatečného souhlasu nadřízeného orgánu - Ministerstva vnitra, neboť k již nastalým organizačním změnám tento souhlas Ministerstvo dalo a setrvalo na něm. Rozhodnutí o zrušení funkce vedoucí organizačního oddělení je pouze součástí řady organizačních rozhodnutí (č. 15/96, č. 17/96). Soud pokládá za podstatné, že tyto organizační změny existovaly nejpozději v době podání výpovědi.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jež opírá o obdobné argumenty jako její ústavní stížnost. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 6. 2001, čj. 21 Cdo 1565/2000-251, taktéž napadeným projednávanou ústavní stížností, dovolání stěžovatelky zamítl. Dovolací soud projednal a rozhodl věc v souladu s částí dvanáctou, hlavou první, bodem 17. zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 30/2000 Sb.), a některé další zákony, podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000. Shledal, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není ale opodstatněné.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. je důvodem pro podání dovolání skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud uvedl, že skutkové závěry o tom, že stěžovatelka při jednání dne 30. 4. 1996 odmítla výpověď převzít a že rozhodnutí o organizačních změnách zahrnujících i zrušení pracovního místa zastávaného žalobkyní bylo přijato se souhlasem Ministerstva vnitra ČR "nejpozději v době dání výpovědi", učinil odvolací soud z výsledků dokazování (zejména na základě výpovědi svědků T. Ř., V. O. a E. K. a listinných důkazů - pracovní náplně ze dne 1. 7. 1995, z níž vyplývá, že výkon sjednaného druhu práce stěžovatelky zahrnoval mimo jiné "řízení organizačního oddělení kanceláře přednosty", platových výměrů ze dne 1. 12. 1993, 1. 6. 1994, 1. 8. 1995 a 2. 4. 1996, podle kterých stěžovatelka pobírala příspěvek za vedení ve výši 900,- Kč, rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 15/1996 ze dne 29. 4. 1996 a č. 16/1996, č. 17/1996, ze dne 30. 4. 1996 a dopisů Ministerstva vnitra ČR ze dne 7. 6. 1996 a 20. 7. 1999). Tyto důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Jiné důkazy nepřinesly v tomto směru pro rozhodnutí věci významné poznatky. Skutkové zjištění odvolacího soudu má oporu v provedeném dokazování. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu dovolací soud usoudil, že soud odvolací vzal v úvahu jen skutečnosti, vyplývající z provedených důkazů a přednesů účastníků. Nepominul žádné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo nebo byly prokázány. V hodnocení důkazů a poznatků, jež vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti rozpor. Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, dle níž nemůže být předmětná výpověď posuzována jako platná, neboť Ministerstvo vnitra dalo souhlas k dalším organizačním změnám až několik dní později, a že tedy účinnost organizačních změn v době výpovědi nemohla nastat. Stěžovatelka opomíjí, že pro požadavek souhlasu Ministerstva vnitra podle ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 425/1990 Sb. zákon žádné podmínky z hlediska formy nestanoví. Předchozí souhlas proto může být projeven jakýmkoli způsobem, včetně způsobu, jímž byl vysloven v posuzované věci dne 24. 4. 1996, tedy ústně, při vzájemném úředním jednání pověřených zaměstnanců zúčastněných orgánů. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku, dle níž bylo řízení zatíženo vadou podle ustanovení §241 odst. 1 písm. b) o.s.ř., tj. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Příčinu nesprávného rozhodnutí spatřovala stěžovatelka kromě jiného v "nadbytečném" opětovném výslechu svědka T. Ř. Nejvyšší soud odkázal na ustanovení §213 o.s.ř. a uvedl, že pokud odvolací soud doplnil řízení výslechem svědka "za účelem objasnění rozporů v jeho výpovědi před okresním soudem", nelze v tomto jeho postupu spatřovat jinou vadu řízení. Nejvyšší soud v důsledku toho konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nebylo ani zjištěno (a ani stěžovatelkou tvrzeno), že by byl stižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka napadá závěry odvolacího i dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Zdůraznila, že pracovní smlouvu s vedlejším účastníkem uzavřela s tím, že bude vykonávat práce jako odborný zaměstnanec. Pracovní smlouva se dne 2. 1. 1995 změnila tak, že počínaje dnem 1. 1. 1995 vykonávala funkci výkonu státní správy na úseku organizačním kanceláře přednosty Okresního úřadu Teplice. Dne 30. 4. 1996 jednala s nadřízeným V. O. o přeřazení na jiné místo - v referátu státní sociální podpory. Návrh práce nebyl blíže specifikován. Byla informována, že v případě, že na návrh nepřistoupí, bude jí dána výpověď. Stěžovatelka nabídku nepřijala a dne 9. 5. 1996, v době pracovní neschopnosti, obdržela poštou písemnou výpověď datovanou 30. 4. 1996, adresovanou jí jako "vedoucí org. odd. OkÚ Teplice". Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím uvádí následující námitky. Soudy se při hodnocení důkazů údajně nezabývaly skutečností, že jí byla doručena výpověď datovaná dnem 30. 4. 1996 prostřednictvím pošty, když vedlejší účastník zastává názor, že dne 30. 4. 1996 odmítla výpověď převzít, což bylo na téže listině poznamenáno. Poté, co krajský soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, bylo dokazování doplněno. Jako svědkové byli vyslechnuti někteří členové odborové organizace včetně předsedkyně. Tento důkaz nebyl podle názoru stěžovatelky hodnocen ve smyslu §132 o.s.ř. Soud se nezabýval námitkami, které od počátku řízení vznášela, a to, že zrušením funkce vedoucí organizačního oddělení nelze dovodit důvod pro výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť vykonávala práci označenou "výkon správy na úseku organizačním". Do funkce vedoucí organizačního oddělení nikdy nebyla jmenována. Tato funkce ani neexistuje. Podle ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 425/1990 Sb. je v čele referátu a kanceláře přednosty vedoucí, jehož jmenuje přednosta. Krajský soud usoudil, že stěžovatelka zastávala funkci vedoucí, na základě příplatku za řízení. Tento příplatek ovšem nebyl za výkon funkce vedoucího, do níž nebyla jmenována, neboť tato funkce ani neexistovala. Podle nařízení vlády České republiky č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, a příloh k tomuto nařízení se příplatek za vedení poskytuje vedoucímu oddělení, ale také vedoucímu zaměstnanci, který je oprávněn řídit práci jiných zaměstnanců. Výkladem těchto pojmů ve vztahu k organizační struktuře Okresního úřadu v Teplicích se krajský soud blíže nezabýval a bez dalšího posouzení převzal tvrzení vedlejšího účastníka. Krajský soud bez zřetele na to, že nebyl dán souhlas k organizační změně, bez zřetele na označení pracovního zařazení stěžovatelky a na to, zda nabízené místo je pro stěžovatelku vhodné, dovodil, že organizační změna nastala a že stěžovatelka je nadbytečná. Rozhodnutí krajského soudu je zmatečné a v rozporu se zák. č. 425/1990 Sb. Soud tak dle jejího názoru porušil její právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání věci a zásadu rovnosti účastníků. Dovolací soud zamítl její dovolání s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu nebyl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. S názorem Nejvyššího soudu ČR proto stěžovatelka nesouhlasí, neboť je podle ní zřejmé, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 1999, čj. 10 Co 219/99-2000, došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Upozorňuje, že je na soudu, aby respektoval ustanovení §121 o.s.ř., dle něhož není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů ČR. Z tohoto hlediska se dovolací soud dovoláním nezabýval, ač v dovolání stěžovatelka na tyto skutečnosti poukazovala. Rovněž jí není zřejmé, proč Nejvyšší soud ČR uvádí označení žalovaného jako Česká republika - Okresní úřad Teplice, když po celou dobu řízení nebyla poučena o tom, že by měla označení účastníka upřesnit. Poukazuje i na časové nesrovnalosti ve vztahu k událostem dne 30. 4. 1996. Tvrdí, že výpověď svědka Ř. se v podstatném vylíčení skutkových okolností, k nimž onoho dne došlo, shodovala s výpovědí stěžovatelky. Údaj o čase, který byl připsán na písemnost označenou dnem 30. 4. 1996, zařazenou ve spise na č.l. 156, dosvědčuje, že k této události v označeném čase nemohlo dojít. Svědek O. udává čas až ve 13.30 h, nikoli 13.15 h. Další časový údaj uváděný svědkem panem Ř. o projednání věci s právníkem a poté dání výpovědi pro nadbytečnost se zřetelem na postoj stěžovatelky k nabízenému místu ve vztahu k doručení výpovědi poštou dne 9. 5. 1996 potvrzuje logicky obsah výpovědi pana Ř. ze dne 6. 3. 1997. Jeho další výpověď je již nepravdivá a v přímém rozporu se skutečností. Pokud se na listině založené na č.l. 156 uvádí časový údaj 13.15 h, je to v rozporu i s uvedením času svědkem panem O. Stěžovatelka z toho dovozuje, že vedlejší účastník vůči ní zneužil svého postavení. Soud, aniž by vycházel z logiky věci, z časového sledu, při hodnocení těchto důkazů porušil rovná práva účastníků, neboť nadřadil další výpověď svědka pana Ř. nad všechny provedené důkazy včetně první výpovědi tohoto svědka ze dne 6. 3. 1997. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka též v opominutí ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, jehož nabídková povinnost zaměstnavatele je hmotně právní podmínkou platnosti výpovědi. Nabídnutá práce musí být přesně specifikovaná, tj. musí být sdělena pracovní náplň, aby bylo možno dovodit, zda se jedná o vhodnou práci pro zaměstnance. Výše uvedenými skutečnostmi došlo údajně i k porušení práva stěžovatelky na získávání prostředků pro její životní potřeby prací a ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny, dle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv. Obecné soudy opomíjí při svém rozhodování i §20 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, podle něhož má zaměstnavatel zpravidla tři měsíce před uskutečněním organizačních změn o důvodech informovat příslušný odborový orgán. Stěžovatelka z toho dovozuje, že informace ze strany zaměstnavatele by měly být konkrétní ve vztahu k zamýšlenému uvolnění zaměstnanců.
V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 17. 9. 2001 stěžovatelka tvrdila, že v dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 1996 uvedl vedlejší účastník neplatný mzdový předpis, neboť platným mzdovým předpisem bylo nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy a některých dalších orgánů a obcí, a nikoli zaměstnanců rozpočtových organizací. K zápisu z mimořádné odborové schůze dodala, že podle jeho obsahu byla předmětem jednání skutečnost, že místo bude zrušeno a stěžovatelce bude nabídnuto jiné volné místo. Pokud ho nepřijme, bude jí dána výpověď pro nadbytečnost. Z toho dle stěžovatelky vyplývá, že dosud nebylo rozhodnuto o zrušení místa, které zastávala, což v kontextu dalších důkazů svědčí pro závěr, že ještě neexistovala situace, která by svědčila pro její nadbytečnost. Namítla dále, že souhlas Ministerstva vnitra s organizační změnou byl dán až dne 7. 6. 1996, což potvrzuje, že dne 30. 4. 1996 neexistoval stav, který by dovozoval, že je nadbytečnou. Upozorňuje, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník dne 30. 4. 1996 zaslal písemnou výpověď, což měl soud vzít na zřetel. K porušení čl. 28 Listiny došlo tím, že stěžovatelce byla nabízena mzda, která neodpovídala platnému mzdovému předpisu.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku - Okresní úřad v Teplicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti a jejímu doplnění vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem sdělil, že ve svém postupu neshledává porušení základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Uvedl, že se stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že Nejvyšší soud zamítl její dovolání s tím, že rozsudek odvolacího soudu nebyl stižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Svůj závěr o přípustnosti dovolání založil na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Okolnost, zda rozsudek odvolacího soudu případně nebyl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., bylo třeba zkoumat z úřední povinnosti. Pokud jde o označení vedlejšího účastníka, odkazuje na ustanovení §52 odst. 1 a 3 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Česká republika se stala účastníkem řízení ze zákona, proto nemusela být stěžovatelka "poučena o tom, že by měla upřesnit označení žalovaného a na podkladě kterých důvodů". Dovolací soud tvrdí, že ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky účastníka soudního řízení se závěry soudů. Skutkové okolnosti, na nichž odvolací soud založil své právní závěry, považuje stěžovatelka za vadné a v podstatě vytýká, že odvolací soud měl přihlédnout k jiným skutečnostem, než přihlédl, a že naopak přihlížel ke skutečnos- tem, ke kterým neměl přihlížet, protože podle jejího názoru z provedených důkazů nevyplývají. Na odlišných skutkových závěrech potom buduje vlastní posouzení věci. Nelze proto míti za to, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatelky a že by soud postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny. Přezkoumání rozsudku Nejvyššího soudu z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru se tomuto soudu proto nejeví jako přípustné.
Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná, aby byl vedlejšímu účastníkovi zaslán protokol o jednání a přiznána mu paušální náhrada odměny právní služby podle "AT". Tvrdí, že stěžovatelka neoznačuje ve své ústavní stížnosti nové důkazy. Setrvává pouze na svém tvrzení, že oba soudy rozhodly nesprávně. Byl to však právě soud prvého stupně, který rozhodl opakovaně nesprávně. Pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatelky, domnívá se vedlejší účastník, že se v nich stěžovatelka mýlí. Pro stručnost odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Vyjádření obdobného obsahu podal vedlejší účastník i v přípisu ze dne 20. 11. 2002. Ústavní stížnosti nelze přiznat oprávnění. Připomíná zejména, že mzdové nároky stěžovatelky nemají nic společného s řízením o určení neplatnosti výpovědi a nejsou předmětem tohoto řízení. Totéž platí pro námitku k účasti odbor. orgánu při rozvázání pracovního poměru. Zaměstnavatel příslušné podmínky zákoníku práce splnil - výpověď byla projednána odborovým orgánem. Vedlejší účastník uvedl, že výpověď byla stěžovatelce řádně doručena v souladu s ustanovením §266a zákoníku práce.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v uvedeném zákonném ustanovení, nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. To platí i pro projednávaný případ.
Podstatou ústavní stížnosti je v zásadě polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů, jak je provedly odvolací a dovolací soud. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že obecné soudy provedly v řízení rozsáhlé dokazování, a to zejména řadou listinných důkazů (pracovní smlouva, změna pracovní smlouvy, pracovní náplň, platové výměry, výpověď, návrh dohody o změně sjednaných pracovních podmínek, rozhodnutí přednosty Okresního úřadu Teplice o organizační změně ve složení referátů OkÚ ze dne 30. 4. 1996 atd.) i výslechem řady svědků. Dospěly na jejich základě k závěru, že výpověď daná vedlejším účastníkem stěžovatelce není neplatná.
Stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly jejími námitkami, dle nichž nelze zrušením funkce vedoucí organizačního oddělení dovodit důvod pro výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť vykonávala práci označenou "výkon státní správy na úseku organizačním". Právě tato otázka byla ovšem v dosavadním řízení jednou z klíčových. Na základě odpovědi na ni soud prvého stupně usoudil, že výpověď je neplatná, a odvolací soud - právě v důsledku rozdílné odpovědi na tuto otázku - rozhodnutí soudu prvého stupně naopak změnil. Dospěl totiž k závěru, že z pracovní náplně stěžovatelky a platebních výměrů vyplývalo, že jejím úkolem bylo rovněž řídit organizační oddělení kanceláře přednosty, za což též pobírala příplatek za vedení. Rozhodnutí přednosty Okresního úřadu v Teplicích č. 16/1996 ze dne 30. 4. 1996, jímž se pod bodem 1. ruší funkce vedoucí organizačního oddělení s účinností od 1. 5. 1996, se tedy jednoznačně týkalo stěžovatelky. Soud ovšem poznamenal, že správnost či nesprávnost takového rozhodnutí mu v rámci řízení o neplatnost výpovědi nepřísluší přezkoumávat, neboť v daném ohledu nelze zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů státní správy - okresního úřadu. Není tak důvodná námitka stěžovatelky, že se soud nezabýval výkladem pojmu vedoucí oddělení ve vztahu k organizační struktuře Okresního úřadu. Tato úvaha by v přístupu soudu byla zjevně redundantní; soud dospěl k závěru, že podmínky zákoníku práce byly naplněny, místo, které bylo zrušeno se týkalo právě stěžovatelky. Závěr soudu není tedy pro stěžovatelku příznivý. Soud své rozhodnutí ovšem řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157), a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Takový právní názor je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud posuzuje napadená rozhodnutí z hlediska dotčení či porušení základních práv a svobod, garantovaných ústavními zákony, a nepřezkoumává je z pohledu jednoduchého práva. V daném případě nedospěl k závěru, že by stěžovatelka byla dotčena na svých ústavně zaručených právech, včetně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Skutečnosti rovněž neodpovídá, že by se soud nezabýval tím, že stěžovatelce byla doručena výpověď datovaná dnem 30. 4. 1996 prostřednictvím pošty. Naopak, soud se otázkou doručení zabýval a provedeným dokazováním dospěl k závěru, že účinky doručení výpovědi nastaly dne 30. 4. 1996 odmítnutím jejího převzetí při jednání mezi účastníky ve smyslu ustanovení §266a odst. 3 věta druhá zák. práce, dle něhož účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne. Ke stejnému závěru dospěl již soud prvního stupně, jehož rozhodnutí stěžovatelka nenapadá. Již ten uvedl, z jakých důkazů vycházel, přičemž nelze dospět k závěru, že by se při jejich hodnocení nedržel ustanovení §132 o.s.ř.
Ústavní soud odmítá i námitky stěžovatelky vůči provedení důkazů výpovědí členů odborové organizace a svědka Ř. Posláním Ústavního soudu není hodnotit věrohodnost jednotlivých výpovědí, popř. přezkoumávat celé důkazní řízení, neboť takový postup by značně překračoval ústavní vymezení jeho pravomocí jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy s provedenými důkazy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly v souladu s §132 o.s.ř., a svá rozhodnutí řádně a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo v projednávané věci k extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a závěry, které z něj obecné soudy vyvodily. Za dané situace nemá Ústavní soud prostor, aby mohl do napadeného rozhodnutí zasáhnout.
Ústavní soud nepovažuje za odůvodněné ani ostatní námitky stěžovatelky.
Tvrdí-li stěžovatelka, že dovolací soud zamítl její dovolání proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl stižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a že podle tohoto ustanovení bylo její dovolání přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu měnil rozhodnutí soudu prvého stupně, svědčí to toliko o tom, že stěžovatelka zaměňuje přípustnost a důvodnost dovolání a zaměňuje též jednotlivá znění občanského soudního řádu. Dovolací soud ve svém rozhodnutí jasně uvedl, že dovolání stěžovatelky je vzhledem k přechodným ustanovením zák. č. 30/2000 Sb. třeba posoudit podle o.s.ř. ve znění účinném do této novely, tedy do 31. 12. 2000. V souladu s tím i postupoval. Zjistil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu byl vůči rozhodnutí soudu prvého stupně vskutku rozhodnutím měnícím. Zabýval se dále důvodností dovolání, neboť dovolání bylo možné podat jen ze zákonem stanovených důvodů [§241 odst. 3 písm. a) až d) o.s.ř.]. Podle písm. a) tohoto ustanovení lze dovolání podat mimo jiné za situací, kdy v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., s tím, že dle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. musí k nim dovolací soud přihlížet (a také, pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) vždy, i když v dovolání nebyly uplatněny. V souladu s tím pak dovolací soud mimo jiné zkoumal, zda byl tento důvod naplněn, což ovšem neshledal. Pokud stěžovatelka tvrdí, že její dovolání bylo podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. z výše uvedených důvodů přípustné, zjevně mylně vychází již ze znění o.s.ř. po novele zák. č. 30/2000 Sb., jež v daném ustanovení skutečně upravuje přípustnost dovolání v případě měnícího rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto znění o.s.ř. nemohlo být ovšem ratione temporis v projednávané věci použito.
Nelze souhlasit ani s námitkou o údajném porušení ustanovení §121 o.s.ř. dovolacím soudem. Podle tohoto ustanovení není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z obsahu spisu se ovšem nepodává, a konečně stěžovatelka ani netvrdí, že by v řízení k dokazování právních předpisů došlo či že by k tomu byla stěžovatelka vyzvána. Není tedy patrné, v čem má porušení uvedeného ustanovení spočívat.
Pochybnosti stěžovatelky o označení vedlejšího účastníka jsou taktéž liché. Podle ustanovení §52 odst. 1 a 3 zák. č. 219/2000 Sb., tedy ze zákona, se účastníkem řízení stal stát, Česká republika.
Ústavní soud stěžovatelce nemůže přisvědčit ani v jejím tvrzení, že uvedením neplatného mzdového předpisu v nabídce dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 1996, porušil vedlejší účastník její právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. I pokud by stěžovatelka měla ve svém tvrzení o chybném uvedení mzdového předpisu pravdu, nebylo takové možné pochybení za daných okolností, kdy stěžovatelka na dohodu vůbec nepřistoupila, reálně způsobilé ohrozit jakékoli její právo.
Stěžovatelka dále argumentuje, že soudy nesprávně nepoužily ustanovení §46 odst. 2 zák. práce a ustanovení §20 zák. č. 1/1991 Sb. Podle prvního z uvedených ustanovení může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně, nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě, nebo zaměstnanec není ochoten přejít na jinou, pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci. Splnění této tzv. nabídkové povinnosti je podmínkou platnosti výpovědi. V projednávaném případě soudy konstatovaly, že podmínka byla splněna. Vedlejší účastník nabídl stěžovatelce místo pracovnice referátu státní sociální podpory Okresního úřadu. Tato skutečnost ostatně byla mezi účastníky nesporná. Z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce vyplývá pouze povinnost nabídnout zaměstnanci "vhodnou" práci, ale uvedené ustanovení již takovou práci dále nespecifikuje. Vzhledem k tomu, že zákon stanoví podmínku "vhodnosti" práce, musí být ovšem nabízená práce určena tak, aby mohl zaměstnanec její vhodnost posoudit. Zajisté by nebylo dostatečně specifikovaným např. místo "na okresním úřadě". Zaměstnavatel v daném případě nabídl stěžovatelce místo "pracovnice na referátu sociální podpory". Ústavní soud se domnívá, že takto funkčně definovaná práce byla specifikována dostatečně, neboť zaměstnavatel určil konkrétní místo na konkrétním referátu okresního úřadu, v jehož organizačním oddělení stěžovatelka několik let pracovala a jehož strukturu dobře znala. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by uvedené ustanovení bylo porušeno.
Poukaz stěžovatelky na ustanovení §20 zák. č. 1/1991 Sb. není v projednávané věci důvodný. Podle něho, pokud zaměstnavatel zamýšlí uskutečnit strukturální změny, organizační nebo racionalizační opatření, v důsledku nichž dojde k uvolňování zaměstnanců, informuje o nich včas, zpravidla tři měsíce před jejich uskutečněním, příslušný odborový orgán odborové organizace; přitom jej informuje zejména o důvodech zamýšlených opatření, o počtech a struktuře zaměstnanců, kterých se budou dotýkat, a projedná s ním opatření umožňující předejít nebo omezit zamýšlené uvolňování zaměstnanců a opatření ke zmírnění nepříznivých důsledků uvolnění pro tyto zaměstnance, především možnost jejich umístění ve vhodném zaměstnání na jiných svých pracovištích. Zaměstnavatel obdobně informuje též příslušný územní orgán práce. Je ovšem jen akademickou otázkou, nakolik (by) měly být uvedené informace konkrétní, vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení není zákonnou podmínkou pro platnost výpovědi. V projednávaném případě je tedy zjevně irelevantní .
S námitkou stěžovatelky, že souhlas Ministerstva s organizační změnou byl dán až dne 7. 6. 1996, a dne 30. 4. 1996 tedy neexistoval stav, který by dokazoval, že se stěžovatelka stala nadbytečnou, se dostatečně vypořádal již soud dovolací. Ve svém rozsudku upozornil, že zákon nestanoví pro požadavek souhlasu Ministerstva vnitra podle ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 425/1990 Sb. žádné podmínky. Předchozí souhlas tedy může být projeven jakýmkoli způsobem. V projednávaném případě bylo prokázáno, že se tak stalo při ústním jednání dne 24. 4. 1996. Proti tomuto závěru stěžovatelka žádné konkrétní námitky nevznesla.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Právo stěžovatelky na soudní ochranu přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud tak neshledal důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu vedlejšího účastníka. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neproběhlo o ní ústní jednání (srov. ustanovení §44 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a protokol o něm tudíž nelze zaslat. Ústavní soud neshledal ani důvod, pro nějž by vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby mu přiznal paušální náhradu odměny právní služby. Podle ustanovení §62 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě §62 odst. 4 i v §83 a §84 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ustanovení §83 a §84 cit. zák. se však týkají pouze stěžovatele, nikoli vedlejšího účastníka. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze ho aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému výjimečnému postupu neshledal důvod. Stěžovatelka svou ústavní stížností pouze realizovala své právo na soudní ochranu, jež jí přiznává Listina. Za to ji nelze sankcionovat tím, že by jí byla uložena povinnost nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil návrh vedlejšího účastníka jako neodůvodněný, nebyl dán důvod k vydání usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu