ECLI:CZ:US:2002:2.US.549.2000
sp. zn. II. ÚS 549/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., o ústavní stížnosti proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 382/91, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2000, a doplněným dne 4. 1. 2001 a dne 19. 7. 2001, domáhá přezkumu postupu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 382/91. Tvrdí, že dne 31. 7. 1991 podal u tohoto soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí České advokátní komory z 9. 7. 1991, jímž nebyl zapsán do seznamu advokátů. Tento návrh poté změnil a navrhl, aby soud určil, že uvedené rozhodnutí České advokátní komory je protizákonné, a jako takové je zrušil. Namítá, že soud o jeho návrhu doposud nejednal ani o něm nijak nerozhodl. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli dne 18. 8. 2000 písemně sdělilo, že odkazuje na obsah sdělení předsedy soudu ze 14. 8. 2000. V tomto sdělení se stroze uvádí, že stížnost nemůže být ověřena a vyřízena. Stěžovatel má za to, že postupem soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikáže, aby odstranil bezdůvodné průtahy, nařídil jednání a ve věci rozhodl.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení práv stěžovatele mělo dojít v důsledku neodůvodněných průtahů Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 382/91. Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že předmětem ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat princip dělby moci, na němž je založen ústavní systém České republiky. Nemůže proto suplovat roli obecných soudů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak má v řízení postupovat. Domáhá-li se totiž stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal obecnému soudu, aby bezodkladně a ihned odstranil bezdůvodné průtahy a zejména, aby věc projednal a rozhodl nejdéle do 31. 12. 2000, neodpovídá takto formulovaný žalobní petit citované dikci zákona a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své rozhodnutí ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 180/2000. Vyplývá z něj, že stěžovatel se návrhem ze dne 20. 3. 2000 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ve lhůtě do 30 dnů rozhodl věc vedenou pod sp. zn. 18 C 382/91. Stěžovatel v něm uplatnil obdobné námitky jako v nyní projednávané věci (vytýkal soudu bezdůvodné průtahy v řízení). Ústavní soud dospěl k závěru, že k vydání rozhodnutí ve znění navrhovaného petitu není příslušný, a návrh odmítl.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj