ECLI:CZ:US:2002:2.US.552.2000
sp. zn. II. ÚS 552/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele P. K., zastoupeného advokátem JUDr. L. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2000, čj. 2 Cao 30/2000-49, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1999, čj. 21 Ca 251/98-34, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 15. 9. 2000 a která i v ostatním splňovala zákonem stanovené náležitosti, napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 21 Ca 251/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1999, čj. 21 Ca 251/98-34, bylo rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (v tomto řízení odpůrce) ze dne 7. 9. 1998, č. 411 224 404, potvrzeno. Zmíněným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli od 2. 11. 1998 odňat plný invalidní důchod, s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení je již pouze částečně invalidní. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, kterým se domáhal jeho zrušení a požadoval obnovení výplaty plného invalidního důchodu.
V odůvodnění napadeného rozsudku Krajský soud vycházel z celé řady důkazů, zejména z výpovědi stěžovatele, ze závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Ostravě, ze dne 4. 11. 1999 a 12. 11. 1999, z posudkového spisu stěžovatele a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 38 Ca 135/95, jejichž obsah je v rozsudku podrobně zachycen. Po zhodnocení zmíněných důkazů vzal pro svá skutková zjištění za podklad především stanovisko posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Ostravě, ze dne 12. 11. 1999, neboť posouzení nároku na dávky důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem závisí na odborném lékařském posouzení, které v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, provádějí posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Daná posudková komise v řádném složení vyhodnotila vývoj nemoci stěžovatele, přihlédla ke všem jeho zdravotním potížím, posoudila na základě bohaté zdravotní dokumentace jeho zdravotní stav a svůj posudkový závěr náležitě odůvodnila. V posuzované otázce stabilizace zdravotního stavu stěžovatele krajský soud vyšel též ze stanovisek posudkových komisí z dřívějších let, v nichž se uvádí, že stabilizaci zdravotního stavu stěžovatele lze konstatovat již od roku 1994. Ve vztahu k rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 9. 1998, č. 411 224 404, kterým byl vymezen předmět přezkumného řízení, uvádí, že k datu jeho vydání míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele nečinila nejméně 66 % a nebylo zjištěno zdravotní postižení, pro které by stěžovatel byl schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen za podmínek uvedených v příl. č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí tedy krajský soud považuje za věcně správné.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, čj. 2 Cao 30/2000-49, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že se soud prvního stupně nedopustil procesních pochybení, která stěžovatel v odvolání namítá. V otázce posouzení zákonnosti odnětí plného invalidního důchodu, jež byla hlavním předmětem řízení, vychází shodně se soudem prvního stupně ze stanoviska posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, která postupovala plně v souladu se zákonem. Shromáždila dostatečnou zdravotní dokumentaci, na jejím základě pečlivě zhodnotila zdravotní stav stěžovatele i jeho dochovanou pracovní schopnost a své závěry náležitě odůvodnila. Stěžovatel v rámci odvolacího řízení nepředložil žádný důkaz, který by závěr posudkové komise a hodnocení jeho zdravotního stavu zpochybňoval či vyvracel. Vzhledem k tomu, že pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u stěžovatele dosahuje toliko 55 %, nikoli 66 %, které stanoví zákon, a jeho zdravotní stav je stabilizovaný, považuje odvolací soud za nepochybně prokázané, že není důvod, aby stěžovatel nadále pobíral plný invalidní důchod, neboť pro jeho další pobírání nesplňuje zákonné podmínky.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny). Porušení spatřuje zejména v tom, že soud prvního stupně nevystupoval v řízení nestranně a nezávisle, když způsobem vedení jednání dával stěžovateli najevo, že veškeré jeho důkazní návrhy a přednesy jsou bezpředmětné. Protokolace jeho výroků soudem nebyla podle něj přesná. Namítá dále podjatost soudu prvního stupně. Domnívá se, že je jednání soudu vůči němu ovlivněno informací, že se léčil v Psychiatrické léčebně v Opavě, a z toho, že ze znaleckých posudků vyplývá, že je závislý na lécích a jeho osobnost je psychicky strukturovaná s paranoidní percepcí a explozivitou. Tvrdí, že tato informace je soudu známa z jiných řízení, která jsou u téhož soudu v jeho věcech vedena. Vzhledem k uvedenému měl soud k ochraně zájmů stěžovatele postupovat podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř. a ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů. Dále stěžovatel namítá, že žádný soud nevyhověl jeho návrhu na připojení spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 C 204/80. Uvádí, že v tomto řízení byla již dříve posuzována zákonnost rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze o přiznání plného invalidního důchodu stěžovateli a rozhodnutí v této věci má podle něj zásadní význam pro všechna další řízení týkající se jeho nároku na pobírání invalidního důchodu.
Podle ustanovení §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, a vedlejšího účastníka řízení, Českou správu sociálního zabezpečení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Vrchní soud v Olomouci považuje ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve svém vyjádření dělí problematiku, kterou stěžovatel vymezil v ústavní stížnosti, do tří okruhů: 1) námitka podjatosti Krajského soudu v Ostravě, 2) ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř., 3) důkazní návrh na připojení spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 14 C 204/80, jež se týká přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení v Praze o přiznání plného invalidního důchodu z let 1980 a 1981. K prvnímu okruhu uvádí, že námitka mohla být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb., uplatněna v rámci dovolacího řízení. Jestliže stěžovatel tedy nevyčerpal všechny opravné prostředky k ochraně svého práva, je jeho ústavní stížnost v tomto bodě podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ke druhé námitce odvolací soud uvádí, že ustanovení zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 o.s.ř. předpokládá především žádost účastníka, u kterého jsou navíc splněny předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků. S výhradou, že nemá k dispozici celý soudní spis, odvolací soud konstatuje, že pokud by takováto žádost byla stěžovatelem podána, soud by o ní rozhodl. Stěžovatelovo tvrzení, že se léčil v Psychiatrické léčebně v Opavě, a proto mu měl být ustanoven zástupce z řad advokátů, odvolací soud považuje za účelové. Tato skutečnost by podle názoru odvolací soudu nemohla odůvodnit ani postup podle ustanovení §29 o.s.ř. Odvolací soud dále uvádí, že z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel v průběhu celého soudního řízení před oběma obecnými soudy dosáhl zvolenými procesními kroky vždy zamýšleného procesního účinku. Ve stanovisku posudkové komise nebyla uvedena žádná diagnóza, která by svědčila o psychickém onemocnění a odůvodňovala případné pochybnosti soudu o stěžovatelově procesní způsobilosti. Ke třetí námitce odvolací soud uvádí, že vzhledem k tomu, že nemá k dispozici celý spis, nemůže zjistit, zda stěžovatel návrh na provedení příslušného důkazu vůbec podal. Konstatuje dále, že předmětem řízení bylo posouzení, zda ke dni vydání napadeného rozhodnutí Českou správou sociálního zabezpečení byly splněny podmínky pro odnětí plného invalidního důchodu. Posudková komise, jejíž závěr má v této věci zásadní význam, měla vždy k dispozici veškerou zdravotnickou dokumentaci, tedy i dřívější lékařské závěry, jež vedly k postupně vydávaným rozhodnutím ohledně stěžovatelova nároku na dávky důchodového zabezpečení. Provedení důkazů jednotlivými lékařskými zprávami z dřívějších let, které tvoří součást celé zdravotnické dokumentace, by soud ostatně považoval za nadbytečné. Odvolací soud podotýká, že podstatnou je skutečnost, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz, jenž by závěry posudkové komise, která vycházela z úplné zdravotnické dokumentace o vývoji stěžovatelovy nemoci i z jeho aktuálního zdravotního stavu, zpochybnil. Poslední námitku stěžovatele tak odvolací soud považuje za neopodstatněnou.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že výtky uvedené v ústavní stížnosti jsou neopodstatněné a že provedeným řízením ani rozhodnutím ve věci nebyly porušeny ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. K námitce stěžovatele, že Krajský soud v Ostravě nevystupoval jako nezávislý a nestranný orgán, uvádí, že podle rozvrhu práce byla projednáním a rozhodováním ve věci pověřena samosoudkyně JUDr. G. S., jež nikdy předtím žádnou věc stěžovatele neprojednávala ani nerozhodovala. K účastníkům řízení ani k projednávané věci neměla žádný vztah a nebyla jí známa žádná skutečnost, pro kterou by mohla být vyloučena. Stěžovatel byl navíc před zahájením jednání ve věci poučen o svém právu namítat podjatost soudu a soudců, prohlásil však, že podjatost nenamítá (srov. protokol o jednání ze dne 17. 12. 1999). Soud prvního stupně dále připomíná, že stěžovatel nevznesl námitku podjatosti ani v odvolání do rozsudku ani při jednání odvolacího soudu. Soud popírá tvrzení stěžovatele, že mu bylo dáváno najevo, že veškeré jeho důkazní návrhy a přednesy jsou bezpředmětné. Naopak, při jednání dne 17. 12. 1999 se stěžovatel ke všem skutečnostem podrobně vyjádřil, a když byl soudem vyzván, aby označil další důkazy, žádné další důkazy neuvedl. K námitce stěžovatele, že mu nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř., krajský soud uvádí, že v průběhu řízení stěžovatel prokázal, že je schopen se svých práv domáhat sám. Jeho projevy odpovídaly jeho aktuálnímu procesnímu postavení. Ve stanovisku posudkové komise ze dne 4. 11. 1999 se navíc uvádí, že objektivní intelektová výkonnost stěžovatele je v úrovni nadprůměru, stěžovatel má velmi dobrou všeobecnou informovanost a deteriorace v psychické výkonnosti není průkazná. Soud dále podotýká, že v dané věci šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu, při němž je ze zákona nařízen způsob provedení důkazního řízení. U stěžovatele navíc nebyly splněny ani podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
Vedlejší účastník, Česká správa sociálního zabezpečení, se svým písemným podáním ze dne 2. 4. 2001 postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, zejména s ohledem na ustanovení čl. 36 a násl. Listiny. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení o.s.ř., nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení důkazů obecnými soudy znovu "hodnotit". Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
K jednotlivým skutečnostem, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, Ústavní soud uvádí následující:
Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně vystupoval jako podjatý orgán, tedy nikoli jako nezávislý a nestranný soud. Ústavní soud poukazuje na ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., které stanoví, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Soudce či účastník řízení, který takové pochybnosti má, je povinen je tlumočit neprodleně, jak vyplývá z ustanovení §15 o.s.ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí domněnku, že nestrannost rozhodování samosoudkyně byla ovlivněna informací, která podle jeho tvrzení byla samosoudkyni známa z jiných řízení vedených u téhož soudu, totiž, že se stěžovatel léčil v Psychiatrické léčebně v Ostravě, že je "závislý na lécích a že v jeho případě jde o psychicky strukturovanou osobnost s paranoidní percepcí a explozivitou", a podle toho, jak uvádí, s ním "bylo také jednáno". Jestliže takové obavy stěžovatel měl, bylo na něm, aby v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu, ihned, jakmile se o nich dozvěděl, vznesl příslušné procesní návrhy. Takto vznesená námitka podjatosti by vyvolala řízení u nadřízeného soudu v senátě, který by případně rozhodl o vyloučení soudkyně. Ze spisového materiálu (č.l. 31 a násl. spisu) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl soudem řádně poučen o právu namítat podjatost soudu a soudců, výslovně však uvedl, že podjatost nenamítá. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žádné námitky ohledně nestrannosti soudu nevznesl, ačkoli obavy uvedeného druhu již v té době musel mít. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyužil zákonem stanovený procesní postup, nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel dále namítá, že protokolace jeho výroků před soudem prvního stupně neodpovídala skutečnosti. Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel měl možnost tuto námitku uplatnit v řízení před obecnými soudy, což neučinil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 12. 1999 (č.l. 31 spisu) nevyplývá, že by protokolaci svých výroků zpochybňoval. Neučinil tak ani v dalším průběhu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování veden zásadou subsidiarity. Za situace, kdy se obecné soudy touto námitkou nezabývaly, protože ji stěžovatel v řízení před obecnými soudy nevznesl, třebaže mohl, nemůže se jí zabývat ani soud Ústavní (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 237 a násl.).
Námitka stěžovatele, že obecné soudy měly s ohledem na jeho zdravotní stav postupovat podle ustanovení §30 odst. 2 o.s.ř. a ustanovit mu k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, není důvodná. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud může ustanovit takového zástupce, pokud o to účastník řízení požádá. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel po celou dobu řízení takový návrh neučinil. V řízení před obecnými soudy zvolil jiný způsob uplatňování svých práv, když sám aktivně vystupoval v pozici účastníka řízení, nenechal se zastoupit profesionálním právním zástupcem a ani o jeho bezplatné ustanovení nepožádal ve smyslu příslušných ustanovení zákona.
K námitce stěžovatele, že obecné soudy neakceptovaly jeho návrh na připojení spisu Krajského soudu v Ostravě, čj. 14 C 204/80, Ústavní soud z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 6. 2000 (č.l. 46 spisu) zjistil, že stěžovatel předložil soudu ve fotokopii protokol o jednání, který údajně náleží ke sp. zn. 14 C 204/80, přičemž poukázal na výpověď znalce MUDr. L. H. na straně 3. Tuto výpověď pak soud k důkazu přečetl. Tvrzení stěžovatele, že učinil výše uvedený procesní návrh, který pak obecné soudy neakceptovaly, nemá oporu ve spisovém materiálu. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, ze zásad řádného procesu ostatně nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). V odůvodnění rozsudku je soud povinen uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další navrhované důkazy (§157 odst. 2 o.s.ř.). Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně zdůvodnily, které důkazy vzaly za podklad pro svá skutková zjištění, a z jakých důvodů provedení dalších důkazů považují za nadbytečné.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Proto mu nezbylo, než návrh částečně odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a částečně podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. března 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu