ECLI:CZ:US:2002:2.US.553.02
sp. zn. II. ÚS 553/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr.Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti nezletilé M. U., zastoupené opatrovníkem V. T., právně zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4.června 2002, č.j. 22 Co 185/2002-46 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7.února 2002, č.j. 9 C 189/2001-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4.6.2002, č.j. 22 Co 185/2002-46, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Soud prvního stupně rozhodl na základě žaloby R. M. (dále jen žalobce) ve věci tak, že stěžovatelka (dříve žalovaná) je povinna umožnit žalobci užívání bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v přízemí domu čp. 212 v ulici N. P., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká, že ve svém rozhodování se řídil výhradně spisem téhož soudu sp. zn. 9 C 20/2000, aniž vzal v úvahu důkazní návrhy stěžovatelky v předmětné věci; zejména se jednalo o výslechy svědků, kteří již byli slyšeni ve věci vedené Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 20/2000, a provedení místního šetření, které mělo prokázat, že předmětná bytová jednotka, označená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně existuje a je vhodná k bydlení.
Podle názoru stěžovatelky jí postupem soudu prvního stupně bylo znemožněno využít práva účastníka řízení klást svědkům otázky, vyjadřovat se k jejich výpovědím a být přítomna provádění důkazů. Označený soud prý v odůvodnění svého rozsudku řádně nezdůvodnil, proč v řízení neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou, a to za situace, kdy v řízení o umožnění užívání předmětného bytu jde o odlišný předmět řízení a odlišný okruh účastníků, než tomu bylo v případě věci vedené pod sp. zn. 9 C 20/2000.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozsudkem odvolacího soudu pokud tento dospěl k závěru, že skutkový stav byl náležitým způsobem prokázán soudem prvního stupně listinnými důkazy, a to obsahem spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 9 C 20/2000 a obsahem dědického spisu téhož soudu sp. zn. 80 D 59/2001.
Oba soudy svým postupem údajně porušily zásadu přímosti, upravenou v ustanovení §122 a následujících občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), zásadu rovnosti stran, a dále povinnost vypořádat se v odůvodnění svého rozsudku s tvrzeními stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení. Nesplnění této povinnosti, stejně jako porušení shora označených procesních práv účastníka řízení, zakládá prý porušení práva stěžovatelky na rovnost účastníků řízení (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny") a práva na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny).
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7.2.2002, č.j. 9 C 189/2001-30, bylo stěžovatelce uloženo umožnit žalobci užívání bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v přízemí domu čp. 212, v ulici N. P., a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že žalobce byl rozsudkem téhož soudu ze dne 12.10.2000, č.j. 9 C 20/2000-43, uznán povinným vyklidit shora specifikovaný byt po zajištění náhradního bytu. Žalobci však bylo znemožněno předmětný byt užívat, aniž mu byl zajištěn byt náhradní. Vzhledem k tomu, že žalobce přechodně bydlí u svého bratra, je zdravotně postižen a jiný byt nemá, trvá na možnosti užívat předmětný byt až do zajištění náhradního bytu.
Soud prvního stupně ze spisu sp. zn. 80 D 59/2001 a usnesení téhož soudu ze dne 31.5.2001 zjistil, že veškerý majetek (včetně domu, N. P. čp. 212) nabyla nezletilá dcera - stěžovatelka, když tímto rozhodnutím vstoupila do právních vztahů, týkajících se označeného domu. V řízení, vedeném tímto soudem pod sp. zn. 9 C 20/2000, bylo prokázáno, že žalobce žil s matkou stěžovatelky v předmětném bytě jako její druh asi 7 let. Z tohoto důvodu mu bylo přiznáno ( dle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, dále jen "o.z.") právo na zajištění náhradního bytu při uložené povinnosti vyklizení předmětného bytu.
Podle názoru soudu prvního stupně nebylo nutno, aby žalobce v řízení osvědčoval právní důvod bydlení v bytě, neboť ten byl žalobci "přiznán" ve výroku shora citovaného rozsudku. Po úmrtí matky stěžovatelky tato vstoupila do právních vztahů své matky k uvedené nemovitosti tím, že se stala její výlučnou vlastnicí, a je proto, podle právního závěru vyjádřeného v již pravomocném rozsudku, povinna zajistit žalobci před vyklizením bytu, byt náhradní.
Krajský soud v Praze po odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a konstatoval, že na skutkových zjištěních tak, jak byly uvedeny v rozhodnutí soudu první instance se ani v odvolacím řízení nic nezměnilo. K námitce stěžovatelky v odůvodnění svého rozsudku doplnil, že na projednávanou právní problematiku dopadá ustanovení §853 o.z., z něhož vyplývá, že pokud o.z. či jiný zákon zvláště neupravuje předmětné občanskoprávní vztahy, řídí se tyto ustanoveními o.z., které upravují vztahy jim obsahově i účelem nejbližší. Vycházeje z tohoto pravidla aplikace práva, přiznal soud I. stupně, ve smyslu ustanovení §712 odst. 6 o.z., za použití §3 odst. 1 o.z., žalobci právo na náhradní byt, bez jehož zajištění není žalobce povinen sporný byt vyklidit.
Z ustanovení §§687 až 699 o.z. a přiměřeně též z ustanovení §§700 až 702 odst. 1 o.z., jakož i z ustanovení §712a o.z. odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobci bylo konstituováno tzv. právo na bydlení, je tento oprávněn užívat předmětný byt, a pokud stěžovatelka (jako výlučný vlastník nemovitosti) znemožňuje užívání tohoto bytu, je nutno žalobě zcela vyhovět.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Předmětem ústavní stížnosti jsou sice oba rozsudky obecných soudů, týkající se řízení o umožnění užívání bytu ve vlastnictví stěžovatelky, jakož i řízení, které jim předcházelo, avšak stěžovatelka zde opakovaně vyjadřuje i svůj nesouhlas s právním závěrem soudu I. stupně, vyjádřeným v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12.10.2000, č.j. 9 C 20/2000-43, který nabyl právní moci dne 30.11. 2000.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že Ústavní soud se může zabývat pouze námitkami stěžovatelky, které se vztahují k řízení, jehož byla ona sama (byť v zastoupení) účastnicí, a je tedy aktivně legitimována proti rozsudkům, vydaným v tomto řízení, podat ústavní stížnost. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval výhradně těmito rozsudky včetně řízení, jež jim předcházelo.
Z výše řečeného však nevyplývá, že by se Ústavní soud ztotožnil s právními závěry, obsaženými v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12.10. 2000, č. j. 9 C 20/2000-43, jimiž bylo R. M. "přiznáno právo na zajištění náhradního bytu" ve smyslu §3 odst. 1 o. z. Krajský soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 4.6. 2002 dokonce charakterizoval přiznané právo jako "tzv. právo na bydlení, založené žalobci rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12.10. 2000". Ústavní soud považuje tyto závěry za právně vadné. Vzhledem k uplynutí lhůty však není možné je dodatečně konvalidovat. Bylo věcí zastupujícího advokáta, aby v důsledku úmrtí napadl tento rozsudek soudu I. stupně řádným opravným prostředkem. To neučinil.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že oběma obecnými soudy byla porušena její procesní práva, jež ve svém důsledku znamenají porušení práva na spravedlivý proces.
Oba obecné soudy v odůvodnění napadených rozsudků shodně konstatovaly, že skutkové a právní závěry obsažené v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12.10.2000 jsou zcela správné, a je proto nutno z nich vycházet i v předmětném řízení.
Jak vyplývá z obou napadených rozsudků, stěžovatelka navrhovala v průběhu pravomocně skončeného řízení výslechy svědků, kteří byli již vyslechnuti v předchozím řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 20/2000 a provedení místního šetření s tím, že podle jejího názoru, navrhovanými důkazy měla být prokázána skutečnost, zda žalobci vzniklo právo bydlení, a tedy právo užívání předmětného bytu, a zda je toto právo dosud trvá, když v mezidobí došlo ke změně vlastnických vztahů k domu čp. 212.
Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč považoval výslech navržených svědků za nadbytečný a při rozhodování o žalobě i za zcela irelevantní, neboť právní důvod bydlení žalobce v předmětném bytě byl již specifikován v dřívějším jeho rozhodnutí.
Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatelka v nynějším řízení nepoukazovala na nově nastalé skutečnosti, s výjimkou toho, že se stala vlastníkem domu čp. 212, netvrdila ani, že by se změnil skutkový stav, zjištěný soudem I. stupně v řízení probíhajícím pod sp. zn. 9 C 20/2000, poukazovala pouze na to, že soud I. stupně rozhodl nesprávně, pokud přiznal žalobci právo na bytovou náhradu. Jak dále konstatoval odvolací soud, ani v odvolacím řízení se na dosavadních skutkových zjištěních nic nezměnilo, když tyto jsou dostatečně prokázány listinnými důkazy provedenými soudem I. stupně. V otázce opětovného výslechu svědků navržených stěžovatelkou odvolací soud konstatoval, že jejich výpovědi byly již hodnoceny v předchozím řízení, a i s ohledem na jejich výpovědi soud I. stupně vázal povinnost žalobce k vyklizení předmětného bytu na zajištění náhradního bytu. Námitky stěžovatelky, uváděné v odvolání, byly proto oběma soudy shledány pro posouzení věci za právně bezvýznamné.
Jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, v rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12.10.2000 uložil soud žalovanému R. M. povinnost plnění ve stanovené lhůtě, vázanou na uložení povinnosti k zajištění náhradního bytu. V řízení o umožnění užívání předmětného bytu žalobcem tedy již nebyla předmětem dokazování existence právního důvodu bydlení žalobce v označeném bytě, ale pouze to, zda stěžovatelka umožňuje tento byt žalobci řádně užívat, či nikoli. V tomto směru stěžovatelka tvrzení žalobce o jejím znemožnění předmětný byt řádně užívat nijak nenapadla, ani je nevyvrátila. Rovněž netvrdila, že by žalobci zajistila náhradní byt, který by žalobce odmítal a tím neplnil povinnost uloženou mu pravomocným rozsudkem.
Stěžovatelkou navrhované důkazy proto byly oběma obecnými soudy oprávněně odmítnuty, neboť nezávislost soudů při rozhodování, které z navržených důkazů provedou, a které nikoli ( §120 o.s.ř.), jakož i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) umožňuje obecným soudům posoudit, zda označené důkazy jsou potřebné ( v celém rozsahu) k prokázání a objasnění skutkového stavu věci. Není však možné ani potřebné, aby se v řízení před obecnými soudy znovu prokazovaly skutečnosti, o nichž již bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem.
Je jistě povinností soudu se z důvody neprovedení navržených důkazů řádně vypořádat v odůvodnění rozhodnutí, tato povinnost však v daném případě byla splněna.
Za této situace neshledal Ústavní soud tvrzení stěžovatelky o porušení jejích procesních práv, v návaznosti na údajné porušení shora označených článků Listiny za důvodné, a senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný .
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 22. října 2002