ECLI:CZ:US:2002:2.US.555.2000
sp. zn. II. ÚS 555/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Mgr. J. R., zastoupeného advokátem Mgr. A. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2000, čj. 38 Co 155/97-37, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1997, čj. 50 C 236/95-17, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 1. 1997, čj. 50 C 236/95-17, bylo určeno, že vlastníkem ideální 1/4 domu čp. 286 na parcele čp. 721, parcely čp. 721 a zahrady čp. 720, zapsaných na listu vlastnictví 104 pro obec Brno, katastrální území P., u Katastrálního úřadu pro Brno - město, je O. V., v původním řízení žalobkyně. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů.
Rozsudkem Krajského soudu ze dne 6. 4. 2000, čj. 38 Co 155/97-37, se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se určuje, že vlastníkem ideální 1/4 domu čp. 286 na parcele č. 721, ideální 1/4 parc. č. 721 a ideální 1/4 zahrady parc. č. 720 zapsaných na listu vlastnictví č. 104 pro obec Brno, katastrální území P, u Katastrálního úřadu pro Brno - město, je O. V.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, čj. 22 Cdo 2986/2000-62.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu, jak vyplývá i ze samotné ústavní stížnosti. Dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo ze zákona přípustné, jak konstatoval i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2002, čj. 22 Cdo 2986/2000-62, dle ustanovení §239 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud se tedy dovoláním zabýval věcně, nicméně dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně. Dovolání proto nevyhověl a zamítl jej.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost totiž nesměřuje proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, ačkoli jej stěžovatel uplatnil. Stěžovatel se domáhá pouze zrušení rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího, aniž by navrhoval rovněž zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, jež je v uvedené věci evidentně rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a má být napadeno v prvé řadě. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě ovšem nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Takový postup by totiž v projednávané věci vedl k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
S ohledem na uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout, neboť návrh, jenž ponechává konečné rozhodnutí nedotčeno, není přípustný (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu: komentář, C.H. Beck, 2001, str. 339).
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj