ECLI:CZ:US:2002:2.US.575.01
sp. zn. II. ÚS 575/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Mjr. JUDr. Z. V., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2001, čj. 1 Co 131/2001-57, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 26. 9. 2001, označeným jako "změna ústavní stížnosti ve věci usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 31/2001-49, ze dne 4. 5. 2001", napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Jelikož bylo zjištěno, že stěžovatel k Ústavnímu soudu návrh na zrušení uvedených usnesení Městského soudu v Praze či Vrchního soudu v Praze dříve nepodal, byl návrh zařazen jako samostatná ústavní stížnost.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením došlo zejména k porušení jeho práv, garantovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost mimo pořadí jako naléhavou, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dále navrhuje, aby Ústavní soud nařídil podle ustanovení §80 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předběžné opatření ve znění: "Ministru vnitra se ukládá odložit platnost a vykonatelnost rozhodnutí 1) Ředitele Správy Středočeského kraje Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 2/95 ze dne 5. 1. 1995, kterým byla potvrzena platnost rozhodnutí služebního hodnocení ze dne 14. 11. 1994, 2) Ředitele Správy Středočeského kraje Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 601/99 ze dne 20. 10. 1999, kterým byla potvrzena platnost rozhodnutí služebního hodnocení ze dne 23. 8. 1999, a 3) Ředitele Správy Středočeského kraje Policie ČR ve věcech služebního poměru č 738/99 ze dne 15. 12. 1999, kterým byla potvrzena platnost rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresní ředitelství Praha - západ, ve věcech služebního poměru č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Ministru vnitra se ukládá, aby zajistil osobní věci stěžovatele a jeho osobní korespondenci, kterých se jeho podřízení násilím zmocnili, včetně pořízených seznamů, aby do konečného rozhodnutí soudu nebyly nikomu přístupné a proti stěžovateli zneužitelné." Pokud by Ústavní soud toto předběžné opatření nemohl vydat, navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud pozastavil vykonatelnost uvedených rozhodnutí sám. Dále navrhuje, aby Ústavní soud podle §49 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zajistil důkazy v ústavní stížnosti uvedené, neboť je důvodná obava, že budou skartovány a nebude je později možno vůbec před soudem provést. Konečně navrhuje i zrušení ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 31/2001, z něhož zjistil následující:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2001, čj. 34 C 31/2001-49, řízení o žalobě stěžovatele ze dne 27. 4. 2001 zastavil. V odůvodnění uvedl, že v posuzovaném případě byly za účastníky řízení označeny organizační složky státu, které v souladu s ustanovením §3 odst. 1 a 2 zák. č. 219/2000 Sb., účinného od 1. 1. 2001, nejsou právnickými osobami, a nejsou tedy způsobilé být účastníky řízení. Jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Soud řízení o žalobě na ochranu osobnosti o vydání předběžného opatření i o všech souvisejících návrzích zastavil podle ustanovení §§103 a 104 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.).
Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu svým usnesením ze dne 6. 8. 2001, čj. 1 Co 131/2001-57, ze stejných důvodů potvrdil. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl projednávanou ústavní stížností, v níž zejména tvrdí, že zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, sám vymezuje subjekt žalovaného, proti němuž lze uplatňovat odpovědnost za škodu. Stěžovatel jím byl při podání žaloby vázán, a nemohl tedy ze zákona označit jiného žalovaného než Ministerstvo vnitra a příslušné organizační složky Policie ČR.
K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze Vrchní soud v Praze tak, že v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř., tedy v případech, kdy je zjištěn nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci zastavil soud řízení právě z tohoto důvodu, je proti napadenému usnesení ze zákona přípustné dovolání. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že stěžovatel dovolání podal. Doposud o něm ovšem nebylo rozhodnuto. Za daného stavu věci má Ústavní soud za to, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, resp. podal ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež není posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto vzhledem k ústavnímu principu subsidiarity institutu ústavní stížnosti ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřípustná.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 uvedeného zákona dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti v této souvislosti konečně ani netvrdil. Postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný také proto, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud svou ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto. Právě to však stěžovatel učinil.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
K návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, promítne se toto rozhodnutí i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu tak "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout i tento návrh.
Pokud jde o další návrhy stěžovatele, Ústavní soud má za to, že jeho procesním rozhodnutím o projednávaném návrhu odpadl důvod o nich rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu