ECLI:CZ:US:2002:2.US.585.01
sp. zn. II. ÚS 585/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) L. S. a 2) J. B., zastoupených JUDr. M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001, čj. 28 Ca 396/99-42, a rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, okresního pozemkového úřadu ze dne 22.11.1999, čj. 72-1662/99-8809, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelky v záhlaví usnesení označený rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, okresního pozemkového úřadu, kterým vytýkají údajné porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Návrh doplnily stěžovatelky podáním ze dne 10.1.2002, v němž Ústavnímu soudu zaslaly "nově" koncipované strany návrhu č. 2, 8, 9 a 10, včetně listinné přílohy, jež byly založeny do spisu sp. zn. II. ÚS 585/01.
V odůvodnění návrhu stěžovatelky uvádějí, že jejich právní předchůdci, manželé Š. a V. Z., získali v roce 1947 na základě přídělové listiny Národního pozemkového fondu při ministerstvu zemědělství přídělem č. 52 vlastnické právo k pozemkům. Po smrti V. Z. získala dědictvím do svého vlastnictví z id. 1/2 nemovitosti stěžovatelka J. B., která spolu se Š. Z. v roce 1973 darovala předmětné pozemky státu. V roce 1979 byly pozemky předány do dočasného užívání místní organizaci Č. pro zřízení tří zahrádkářských osad.
Rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování ONV v Litoměřicích ze dne 20.11.1981 č.j. Výst. 328/1/2867/81/RO o umístění stavby, vydaným z podnětu Českého zahrádkářského svazu, bylo rozhodnuto o umístění tří zahrádkových osad "L.", H." a "S.", spolu s cca 150 zahradními domky. Osady byly mimo jiné zřízeny též na pozemcích ..., které jsou součástí zahrádkové osady "L.".
Stěžovatelky předmětnému rozhodnutí odboru výstavby vytýkají, že citované správní rozhodnutí bylo v jednom případě ručně upraveno vepsáním parcelního čísla pozemku, když z jiného vyhotovení téhož rozhodnutí tato skutečnost nevyplývá. Přes tuto úpravu nejsou v předmětném rozhodnutí uvedeny další nárokované pozemky, ... a územní rozhodnutí postrádá doložku o nabytí právní moci.
Přes tuto skutečnost rozhodl okresní úřad, okresní pozemkový úřad o nároku stěžovatelek, jako oprávněných osob tak, že tyto nejsou vlastnicemi pozemků dle stavu v katastru nemovitostí - pastvina, o výměře 342 m2, - ovocný sad, o výměře 3581 m2, - orná, o výměře 1383 m2, - zast. plocha, o výměře 17 m2, - zahrada, o výměře 909 m2 a st.p. 426 - zast plocha, o výměře 18 m2 s tím, že se jedná o pozemky spadající pod režim §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze napadeným ústavní stížností.
Z rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, okresního pozemkového úřadu ze dne 22.11.1999, čj. 72-1662/99-8809, se zjišťuje, že bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob ve věci vydání nemovitostí dle zákona o půdě tak, že stěžovatelky jako oprávněné osoby, dle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastnicemi shora označených nemovitostí proto, že nárokované pozemky patří pod režim §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť se jedná o zahrádkovou osadu zřízenou v roce 1981 na základě územního rozhodnutí o umístění stavby, když za nevydané pozemky náleží stěžovatelkám náhrada dle §11 odst. 2 zákona o půdě. Ohledně restitučního titulu oprávněných osob konstatoval pozemkový úřad, že předmětné pozemky přešly na stát ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, na základě smlouvy o darování nemovitostí uzavřené dárcem v tísni.
Jak dále vyplývá z citovaného správního rozhodnutí, okresní pozemkový úřad o dotčených parcelách rozhodoval opakovaně, a to již ve svém rozhodnutí ze dne 22.7.1996, které však bylo rozsudkem Městského soudu zrušeno a věc byly vrácena tomuto orgánu k novému řízení. Po doplnění dokazování dospěl okresní pozemkový úřad k výše uvedenému rozhodnutí.
Okresní pozemkový úřad vycházel při posuzování nároku stěžovatelek mimo jiných listinných důkazů též z rozhodnutí Odboru výstavby a územního plánování ONV Litoměřice ze dne 20.11.1981, čj. Výst. 328/2867/81/RO, které uvádí, že tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o zřízení tří zahrádkových osad s umístěním cca 150 zahradních domků dle zastavovací studie, když předmětné osady byly mimo jiné zřízeny též na parcelách. Rozhodnutím odboru VLHZ ONV Litoměřice ze dne 7.11.1983, čj. Zem. 1110/2294/83-201/258, byly předmětné pozemky vyňaty ze zemědělského půdního fondu a přiděleny jednotlivým zahrádkářům, kteří si poté samostatně žádali o vydání stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí na chatky a oplocení. Podle originálu předmětného územního rozhodnutí došlo u pozemku ...k opravě perem první číslice, kdy písařskou chybou bylo původně chybně uvedeno parc. číslo. Dalším písařským nedopatřením bylo "vypadnutí" parcely č. ... z předmětného rozhodnutí. Ze situačního snímku předmětné lokality, který je neoddělitelnou součástí rozhodnutí, je však zřejmé, že obě parcely jsou zde zakresleny.
Z vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu v Litoměřicích ze dne 30.9.1998, čj. 72-214/98, dále správní orgán konstatoval, že zahrádková osada má z hlediska umístění staveb trvalý charakter.
Ústavní soud z rozsudku Městského soudu v Praze zjistil, že předmětným rozsudkem bylo potvrzeno dle §250q odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jako věcně správné rozhodnutí Okresního úřadu Litoměřice, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 22.11.1999, čj. 72-1662/99-8809.
Soud se v řízení o podaném opravném prostředku soustředil na posouzení otázky, zda je dán důvod překážky vydání nemovitostí in natura, uvedený v ust. §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě.
Při posuzování existence této překážky vycházel městský soud jednak ze svého rozhodnutí ze dne 10.2.1997, čj. 28 Ca 371/95-34, v němž dospěl k závěru, že na pozemek ... se vztahuje územní rozhodnutí o umístění stavby ze dne 20.11.1981, neboť tato skutečnost vyplývá ze snímku pozemkové mapy k rozhodnutí připojené, jednak z rozhodnutí Odboru výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v Litoměřicích ze dne 20.11.1981 o umístění zahrádkové osady ve třech shora označených lokalitách a z listinných dokladů jemu předcházejících, tj. zejména ze smlouvy o změně užívání, uzavřené dne 10.10.1979 mezi S. a Č. a záznamu Střediska geodesie Liberec ze dne 5.11.1980, kde je jako uživatel předmětných pozemků zapsána základní organizace Č. Městský soud sice přisvědčil námitkám stěžovatelek, že mimo výše uvedeného pozemku dle stavu v kat. nemovitostí č. ... ostatní pozemky jimi nárokované v předmětném územním rozhodnutí uvedeny nejsou, nicméně fakt, že na všechny označené pozemky dopadá blokační ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, lze rovněž dovodit ze skutečnosti, že tyto jsou rovněž zahrnuty v příloze ke smlouvě z 10.10.1979 o změně užívání pozemků.
Z vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu v Litoměřicích ze dne 13.10.1998 vzal soud rovněž za prokázané, že již zmíněné rozhodnutí o umístění stavby, zahrádkové kolonie, se týká stavby trvalého charakteru.
Za situace, zdůraznil městský soud, kdy v řízení bylo nepochybně prokázáno, že na předmětných pozemcích se skutečně nachází trvalá zahrádková osada, zřízená na základě platného územního rozhodnutí, nelze vycházet při posouzení restitučního nároku oprávněných osob pouze z ryze formálních hledisek, vztahujících se k chybně vyhotovenému územnímu rozhodnutí, ale ze skutkového stavu, který tomuto rozhodnutí předcházel.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelek, obsažených jak v návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 4.10.2001, tak i v jeho doplňcích, si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu Městského soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 28 Ca 396/99, ze kterého zjistil mimo skutečnosti shora uvedené, že při jednání před městským soudem byl předložen, jako listinný důkaz, plán, studie zástavby trvalé zahrádkové osady "Loreta", vypracovaný v měřítku 1 : 500 ze kterého vyplývá, že předmětné pozemky jsou skutečně včleněny do označené lokality takovým způsobem, že jejich vydáním by došlo k narušení všech užívacích vztahů v této lokalitě, a jak již konstatoval městský soud, nelze přehlédnout skutečnost, že nápravou křivdy staré by vznikla zcela jistě nespravedlnost nová.
V předmětné věci je nutno zcela souhlasit s právním závěrem městského soudu, korespondujícím s jeho procesním postupem, že v případě posuzování jednotlivých restitučních sporů není možno vycházet pouze z ryze formálních hledisek či schematických postupů a opomíjet celkově zjištěný skutkový stav věci.
Z obsahu návrhu je zřejmé, že stěžovatelky v podstatě opakují námitky, jimiž se již městský soud v řízení o opravném prostředku zabýval a vypořádal se s nimi jak v napadeném rozhodnutí, tak i v rozhodnutí ze dne 10.2.1997, týkajícím se dřívějšího přezkumného řízení restitučního nároku stěžovatelek. Nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, je výrazem nezávislosti obecných soudů při jejich rozhodování a nemůže být v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, při zachování mezí procesních pravidel, důvodem pro opodstatněný závěr o porušení ústavnosti.
Argumentaci stěžovatelek o údajném porušení jejich práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nelze přisvědčit, neboť z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 396/99 bylo prokázáno, že označený soud se zabýval veškerými námitkami stěžovatelek a jimi navrženými důkazy, když z dostatečně a objektivním způsobem zjištěného skutkového stavu vyvodil zcela relevantní právní závěry, které mají oporu v provedeném dokazování.
Ve vztahu k údajnému porušení čl. 11 Listiny, z něhož mají stěžovatelky zřejmě na mysli odst. 1 označeného článku, zakotvující právo na ochranu vlastnictví, lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která přiznává právo dovolávat se ochrany citovaného článku Listiny pouze v těch případech, kdy vlastnické právo je již konstituované, tedy existující, a nikoli jen tvrzený nárok na ně.
Z výše uvedeného nelze proto dovodit opodstatněnost tvrzení stěžovatelek o porušení shora uvedeného článku Listiny.
Senát Ústavního soudu proto s odkazem na zde uvedené závěry, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu