ECLI:CZ:US:2002:2.US.586.01
sp. zn. II. ÚS 586/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č. j. 45 Ca 75/2001-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností ze dne 11. 9. 2001 napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č. j. 45 Ca 75/2001-17, s tím, že krajský soud použitím zjednodušujícího výkladu a vyloučením aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), zkrátil stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech, a to konkrétně právu stěžovatele podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Praze.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 75/2001, vyplývá, že stěžovatel uplatnil u Okresního úřadu Mladá Boleslav, pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), nárok na vydání nemovitostí podle zákona o půdě, a to části pozemku, o výměře 18 416 ha, kultury les. Předmětný pozemek přešel na stát postupem podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, a byl zahrnut do území vojenského újezdu Ralsko. Pozemkový úřad rozhodl dne 9. 5. 2001 tak, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, když dospěl k závěru, že v daném případě není naplněn restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal stěžovatel opravný prostředek, ve kterém nesouhlasil s právním posouzením věci s tím, že podle jeho názoru postup podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, byl vyvlastněním a soud měl v jeho případě postupovat podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, podle něhož vznikl nárok na vydání těch nemovitostí, které účelu vyvlastnění sloužily, avšak neslouží mu trvale.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 2. 2002 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že trvá na svém závěru, že v předmětné záležitosti nebyl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, neboť požadované nemovitosti přešly na stát zestátněním, které nebylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy bez vyplacení náhrady.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Předmětem rozhodování pozemkového úřadu a následně přezkoumání krajským soudem bylo naplnění podmínek zákona o půdě ze strany stěžovatele, konkrétně restitučního titulu založeného v §6 odst. l písm. m), resp. o) uvedeného zákona. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, dostatečně zhodnotil i všechny relevantní skutečnosti v dosavadních řízeních a vyvodil z nich odpovídající závěry. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti pouze opakoval argumenty, se kterými se odvolací soud již v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela vypořádal.
Podle názoru Ústavního soudu, ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě se vztahuje na případy, kdy má restituent nárok na vrácení lesů, pokud došlo k jejich zestátnění podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, a nebyla mu za to vyplacena zákonná odměna. Krajský soud v předmětné věci provedl důkazy znaleckými posudky ze dne 21. 3. 1999 a 5. 3. 2001 a dovodil, že poskytnutá náhrada za zestátnění odpovídala ceně obecné ve smyslu §10 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Jednalo se tedy o zákonnou úplatnost a restituční nárok v tomto případě není dán. Stěžovatel pak zcela bez ohledu na smysl a význam restitucí, totiž zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, mylně dovozuje, že mu vznikl restituční nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Stěžovatel pak zcela účelově zaměňuje pojmy vyvlastnění a zestátnění s úmyslem podřadit svůj restituční nárok pod ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 Listiny nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat stěžovatelovu námitku, že v daném případě došlo k porušení čl. 11 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení čl. 11 Listiny, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 5. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu