ECLI:CZ:US:2002:2.US.6.01
sp. zn. II. ÚS 6/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném ve věci ústavní stížnosti 1) K. S-ové, 2) J. B-ové, 3) J. K-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.9.2000, sp. zn. 38 Ca 359/99, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 29.12.1998, č.j. PÚ 1970/97, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1) Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu 2) M. Praha a.s., a 3) Pozemkového fondu ČR, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.9.2000, sp. zn.
38 Ca 359/99, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,
pozemkového úřadu ze dne 29.12.1998, č.j. PÚ 1970/97, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadají stěžovatelky
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.9.2000, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového
úřadu ze dne 29.12.1998, jímž bylo podle ust. §9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o půdě") rozhodnuto, že stěžovatelky (dříve navrhovatelky)
nejsou vlastnicemi id. 1/2 nemovitostí, pozemků parc. č.740/8,
741/24, 741/26, dle PK část poz. parc. č. 740 - role, vedených
u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 583, pro katastrální
území Malešice.
Stěžovatelky v odůvodnění návrhu uvádějí, že ve věci
rozhodoval místně příslušný pozemkový úřad opakovaně, když
v prvém případě rozhodl, že předmětné pozemky se stěžovatelkám,
jako oprávněným osobám, vydávají. Na základě odvolání M. Praha
a.s., který odmítl nemovitosti vydat z důvodu jejich privatizace,
bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno rozsudkem Městského soudu
v Praze a věc byla vrácena pozemkovému úřadu k dalšímu řízení se
závazným právním názorem městského soudu.
Podle tvrzení stěžovatelek je nesporné, že jejich restituční
nárok, jako oprávněných osob ve smyslu zákona o půdě, byl uplatněn
řádně a včas, neboť příslušnému pozemkovému úřadu byla výzva
zaslána dne 29.12.1992 (posledním dnem lhůty dle ust. §13 odst.
1 zákona o půdě byl 31. leden 1993).
Městský soud však podle názoru navrhovatelek v rozporu se
zákonem o půdě nadřadil zájmy privatizovaného subjektu nad
zákonnými zájmy restituentů, neboť vztahy vyplývající ze zákona č.
92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považoval ve vztahu
k nárokům založeným zákonem o půdě za primární. S tímto právním
závěrem stěžovatelky nesouhlasí a zdůrazňují, že majetek, na něhož
může vzniknout fyzické osobě nárok podle restitučních zákonů, může
být zprivatizován pouze tehdy, pokud tento nárok nebyl uplatněn ve
stanovené lhůtě, nebo byl zamítnut (§3 odst. 2 zák.č. 92/1991
Sb.). V této souvislosti se navrhovatelky odvolávají na
v podstatě identický právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního
soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněném pod č.
161 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, C.H.BECK, sv. 9, roč. 1997-III.
díl.
Tím, že se Městský soud v Praze neřídil při rozhodování
v předmětné věci shora uvedeným právním názorem a zákonem, porušil
podle tvrzení stěžovatelek čl. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 95
Ústavy ČR.
Stěžovatelky dále dovozují, že jejich restituční nárok byl
uplatněn ještě před privatizací povinné osoby, neboť podaly dne
30.3.1992 u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu proti Dopravnímu
podniku hl. města Prahy st. p., jíž se domáhaly na základě
neúspěšné písemné výzvy k vydání ze dne 24.9.1991 vyslovení
povinnosti tomuto subjektu, uzavřít se stěžovatelkami dohodu
o vydání nemovitosti, pozemku parc. č. 740 dle PK v k.ú. M. I když
podle názoru navrhovatelek byly jimi nárokované pozemkové parcely
č. 740/8, 741/24 a 741/26 z původní parc. č. 740 odděleny a v té
době patřily již M. Praha st. p., domnívají se stěžovatelky, že
uplatnění nároku předcházelo jak schválení privatizačního projektu
dne 17.4.1992, tak převedení pozemků na Fond národního majetku dne
21.4.1992.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se zjišťuje, že
o opravném prostředku stěžovatelek proti rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy, pozemkového úřadu ze dne 29.12.1998, zn. PÚ
1970/97 bylo rozhodnuto tak, že citované rozhodnutí bylo
potvrzeno. Městský soud v Praze dal tak za pravdu místně
příslušnému pozemkovému úřadu, pokud ten rozhodl (jsa ve svém
rozhodování vázán právním názorem, vysloveným v předchozím
zrušujícím rozsudku téhož soudu), že stěžovatelky nejsou
vlastnicemi id. 1/2 nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku
citovaného správního rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že, jak
správně zjistil pozemkový úřad, původní vlastnicí předmětných
pozemků byla A. O-ová a restituční nárok uplatnily její dcery, K.
S-ová aj. S-ová. Po smrti posledně jmenované se jejími dědičkami
staly dcery J. B-ová aj. K-ová. Všechny tyto oprávněné osoby
uplatnily restituční titul ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. b)
zákona o půdě.
K oprávněnosti nároku stěžovatelek soud zopakoval, že jej
stěžovatelky postupně uplatnily u Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci, u Dopravního podniku hl. m.
Prahy, u příslušného pozemkového úřadu a po zjištění, že část
původní parcely č. 740 drží nyní M. Praha, a.s., i u této
právnické osoby (dne 29.12.1992). Tento postup stěžovatelek byl
podmíněn skutečností, že k vyčlenění a pozdějšímu založení M.
Praha, a.s., došlo krátce po přijetí zákona o půdě.
Městský soud při hodnocení skutkových zjištění správního
orgánu vycházel ze svého již dříve zaujatého právního názoru (viz
shodné stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 36/95), že rozhodující
skutečností v dané právní věci je, která právnická osoba ke dni
účinnosti zákona o půdě předmětné pozemky držela (§5 odst. 1
zákona o půdě), resp. k nim měla právo hospodaření. Takovým
subjektem byl beze sporu státní podnik M. Praha, který byl zrušen
bez likvidace dříve, než oprávněné osoby uplatnily svůj nárok
u příslušného pozemkového úřadu a než tuto povinnou osobu vyzvaly
k vydání věci. Vlastnictvím současného vlastníka - M. Praha,
a.s., se předmětné nemovitosti staly až dne 1.5.1992. Jestliže
tedy, uvedl městský soud, došlo k privatizaci nárokovaných
nemovitostí již okamžikem jejich přechodu na Fond národního
majetku, pak nelze dovodit, že současně došlo k převzetí
povinnosti vydat oprávněným osobám majetek bývalého státního
podniku, neboť podle názoru městského soudu, na právního nástupce
závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly již za doby
existence zaniknuvší právnické osoby. Jestliže nárok podle ust.
§9 odst. 1 zákona o půdě před zánikem povinné osoby uplatněn
nebyl, pak závazek na právního nástupce nepřešel. Zanikne-li
povinná osoba na základě privatizačního projektu, pozemky již
nelze vydat a přichází v úvahu jen poskytnutí náhrady.
Ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě o neplatnosti právních
úkonů povinné osoby dle názoru soudu na daný případ nedopadá,
neboť povinná osoba žádný takový úkon neučinila. Otázka správnosti
zařazení takového majetku do privatizačního projektu a rozhodnutí
o jeho privatizaci nejsou předmětem předmětného řízení
a k přezkoumání takových rozhodnutí není soud příslušný.
Závěrem městský soud konstatoval, že při řešení otázky
o možném vlastnictví stěžovatelek k nárokovanému majetku je třeba
vycházet z toho, že vedle uplatnění nároku u pozemkového úřadu
bylo třeba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí. Jestliže
tento úkon stěžovatelky u povinné osoby - M. Praha st. p.
neučinily a povinná osoba v mezidobí zanikla bez likvidace, když
tento majetek byl cestou velké privatizace vložen do nově založené
akciové společnosti, nemůže být o nároku stěžovatelek rozhodnuto
kladně. Na této skutečnosti prý nic nemění ani důvod, pro který
nemohly oprávněné osoby svoji výzvu u povinné osoby uplatnit.
Z napadeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,
pozemkového úřadu, se zjišťuje, že oprávněná osoba podle ust.
§4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě K. S-ová a dědička oprávněné
osoby dle ust. §4 odst. 4 cit. zákona J. B-ová aj. K-ová nejsou
vlastnicemi id. 1/2 nemovitostí blíže označených ve výroku
citovaného rozhodnutí.
Vlastnické právo k id. 1/2 nemovitosti dle PK p.č. 740 nabyl
čs. stát rozhodnutím o výkupu podle z.č. 46/1948 Sb., výměrem
zemědělského referátu ÚNV hl. m. Prahy ze dne 7.3.1950, zn.
6243-XI/38-49-XI, jde tedy o přechod vlastnictví ve smyslu ust.
§6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.
Rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci ze dne 17.4.1992, čj. SŘK/67/92 byl schválen
privatizační projekt M. Praha, st.p., na jehož základě byl
rozhodnutím primátora hl.m. Prahy ke dni 1.5.1992 majetek
uvedeného st. p. převeden na Fond národního majetku ČR s tím, že
spolu s převáděným majetkem přechází na Fond NM i veškerá práva
a závazky státního podniku M. Praha.
Stejného dne, tj. 1.5.1992 byla do obchodního rejstříku
zapsána společnost M. Praha, a.s., která dle privatizačního
projektu získala do svého vlastnictví i předmětné pozemky.
Vzhledem k tomu, že dle zákona o půdě je povinnou osobou k vydání
majetku právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě měla
k předmětným nemovitostem právo hospodaření, byl touto povinnou
osobou st. p. M. Praha, který byl zrušen bez likvidace dříve, než
oprávněné osoby uplatnily nárok na vydání nemovitostí
u příslušného pozemkového úřadu. Výzva k vydání nemovitosti byla
učiněna až dne 29.12.1992 u a.s. M.t Praha, takže nelze dovodit,
že spolu s privatizovaným majetkem převzala a.s. i povinnost
bývalého st. podniku vydat předmětné nemovitosti oprávněným
osobám. Jestliže tedy nárok podle ust. §9 odst. 1 zákona o půdě
před zánikem povinné osoby nebyl uplatněn, závazek na nově
vzniklou a.s. nepřešel.
Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti spis
Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 359/99, a příslušný spis
Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze kterých zjistil,
že stěžovatelky v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí
příslušného pozemkového úřadu uvedly, že nárok na vydání celé
původní parcely č. 740 dle PK v kat. území M. v zákonné lhůtě
postupně uplatnily u Ministerstva pro správu národního majetku
a jeho privatizaci (dne 24.4.1991), Dopravního podniku hl. m.
Prahy (24.9.1991), Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu
(27.5.1992), M. Praha, a.s. (29.12.1992), u Obvodního soudu pro
Prahu 10 (31.3.1992).
Původní vlastnice id. 1/2 nemovitostí, pozemků parc. č.
740/8 o výměře 295 m2, kat. území M., zapsaného u Kat. úřadu Praha
- město, na LV č. 583, parc.č. 741/24 zast. plocha o výměře 31
m2, parc. č. 741/26 ost. plocha o výměře 947 m2 dle PK všechny
části bývalého pozemku parc. č. 740, role, A. O-ová, zemřela
v roce 1952 bez zanechání závěti a dědictví po ní nabyly jako
dědičky ze zákona její dcery, které ve stanovené lhůtě uplatnily
u Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu dne 27.5.1992 nárok
na vydání uvedené id. 1/2 pozemku a prokázaly, že jsou oprávněnými
osobami ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě.
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu ze dne
27.2.1996, zn. PÚ 2720/92 bylo rozhodnuto podle ust. 9 odst. 4
zákona o půdě tak, že stěžovatelky jsou vlastnicemi id. 1/2
pozemků parc. č. 738/3 ost. plocha o výměře 1.782 m2, p.č. 740/8
zast. plocha o výměře 295 m2, p.č. 740/9, zast. plocha o výměře
637 m2, p.č. 740/6, zast. plocha o výměře 50 m2, p.č. 740/7, ost.
plocha o výměře 645 m2, p.č. 741/28, ost. plocha o výměře 104 m2,
p.č. 741/24, zast. plocha o výměře 31 m2, p.č. 7741/26, ost.
plocha o výměře 947 m2, p.č. 739/3, ost. plocha o výměře 187 m2,
všechny kat. území Malešice.
Vzhledem k tomu, že jedna z oprávněných osob zemřela dne
6.10.1995, přešel její nárok na její dědičky, dcery J. B-ovou aj.
K-ovou. Povinnými osobami byly uznány K., a.s. (pro LV č. 523), M.
Praha, a.s. (pro LV č. 583) a Dopravní podnik hl.m. Prahy, a.s.
(pro LV č. 40). Pozemkový úřad konstatoval, že i když některé
z označených pozemků jsou zastavěny, jedná se o objekty dočasného
charakteru, takže překážku vydání, uvedenou v ust. §11 zákona
o půdě, nelze uplatnit.
Označené rozhodnutí pozemkového úřadu bylo rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 13.6.1997, čj. 38 Ca 102/96-37
zrušeno v části, ve které bylo rozhodnuto, že stěžovatelky jsou
vlastnicemi id. 1/2 pozemků p.č. 740/8, p.č. 741/26 v kat. území
M. a v tomto rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení.
V dalším rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového
úřadu, bylo o shora uvedených pozemcích rozhodnuto tak, že
stěžovatelky nejsou vlastnicemi předmětných nemovitostí.
Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje náležitosti podání,
uvedené v příslušných ustanoveních zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a není tedy důvod k jejímu odmítnutí ve
smyslu ust. §43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud účastníka
a vedlejší účastníky řízení k písemnému vyjádření.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
uvedl, že odkazuje na písemné odůvodnění svého rozhodnutí,
napadeného ústavní stížností, když má za to, že jeho rozsudkem
nedošlo k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, ani
k porušení čl. 1 Listiny, když soud věc řádně na základě opravného
prostředku projednal a při rozhodování vycházel z příslušných
ustanovení zákona. Porušení čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny se
stěžovatelky dovolávat nemohou, neboť nemají postavení vlastníka
předmětných nemovitostí.
Skutečnost, že oprávněné osoby včas nestihly vyzvat povinnou
osobu před její privatizací a před jejím zánikem k vydání
nemovitostí, znamená, že povinnost vypořádat takto uplatněný nárok
na právního nástupce st. p. M., kterým se stal M. Praha, a.s.,
spolu s předmětnými nemovitostmi, nepřešla. V době vydání
napadeného rozhodnutí, podle názoru účastníka řízení, neměla žádná
právnická osoba postavení osoby povinné.
K další námitce stěžovatelek účastník řízení konstatuje, že
uplatnění nároku vůči Dopravnímu podniku hl. m. Prahy v době před
privatizací st. p. Metroprojekt není právně relevantní, neboť
tento subjekt ke dni účinnosti zákona o půdě neměl k předmětným
nemovitostem právo hospodaření.
Ze všech těchto důvodů má Městský soud za to, že návrh nebyl
podán důvodně.
Vedlejší účastník ad 1) ve svém vyjádření uvedl, že ve svém
rozhodnutí ze dne 27.2.1996 přiznal oprávněným osobám navrácení
vlastnického práva ve stanovených vlastnických podílech
k pozemkům, v tomto rozhodnutí blíže specifikovaným. V písemném
vyjádření k návrhu M. Praha, a.s., na přezkoumání výše citovaného
rozhodnutí pozemkový úřad konstatoval, že tato právnická osoba
byla označena za osobu povinnou ve smyslu ust. §5 zákona o půdě,
neboť privatizací st.p. M. Praha přešly na nově založenou M.
Praha, a.s., spolu s vloženým hmotným majetkem i všechna práva
a povinnosti bývalého státního podniku, s výjimkou práv
z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
Na základě částečného zrušení předmětného správního
rozhodnutí městským soudem a jsa v dalším řízení vázán právním
názorem soudu, nevyhověl pozemkový úřad návrhu oprávněných osob na
vydání pozemků, blíže uvedených v napadených rozhodnutích.
Označený vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud návrh
stěžovatelek odložil (vedl. účastník má zřejmě na mysli odmítnutí
návrhu).
Vedlejší účastník ad 2) M. Praha a.s., ve svém písemné
vyjádření nejprve předeslal, že odkazy stěžovatelek na řadu nálezů
Ústavního soudu jsou zcela neadekvátní, vytržené z celkového
kontextu, když rovněž z tohoto důvodu neodpovídají jak po
skutkové, tak i po právní stránce předmětnému návrhu.
Vedlejší účastník dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelek, že
Městský soud v Praze při svém rozhodování nadřadil stav vytvořený
"contra legem" nad zákonný restituční nárok, a zdůrazňuje, že
v případě privatizace bývalého státního podniku M. Praha nedošlo
k porušení žádných obecně závazných právních předpisů. Vzhledem
k tomu, že v době privatizace označeného státního podniku nebyl
stěžovatelkami jejich restituční nárok uplatněn (ten byl podán
u Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu až dne 27.5.1992),
nemůže být označený vedlejší účastník povinnou osobou ve smyslu
příslušných ust. zákona o půdě i z toho důvodu, že v této době již
na základě schváleného privatizačního projektu přešel majetek st.
p. M. Praha na Fond národního majetku.
Je sice pravdou, uvádí vedlejší účastník, že v ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě jsou pod sankcí neplatnosti povinné osobě
zakázány veškeré převody vlastnictví nemovitostí do vlastnictví
jiného, avšak podle výslovného znění zákona je touto sankcí
postižen jen převod nemovitostí, niko-li však jejich přechod na
Fond národního majetku ČR, který nastal ex lege, jako důsledek
zrušení bývalého státního podniku podle schváleného privatizačního
projektu. Jak tedy konstatoval městský soud, restituční nárok byl
stěžovatelkami uplatněn u subjektu, který není a nebyl osobou
povinnou k vydání předmětných pozemků, neboť je ke dni účinnosti
zákona o půdě nedržel.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje vedl. účastník
řízení zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník ad 3), Pozemkový fond ČR, s názorem obou,
ústavní stížností napadených rozhodnutí nesouhlasí, pokud v nich
bylo uvedeno, že pozemky nelze vydat, protože st. p. M. Praha byl
zrušen dříve, než oprávněné osoby uplatnily svůj nárok
u pozemkového úřadu, a tedy, že na nově vzniklý subjekt, M. Praha
a.s., nepřešly závazky z restituce.
S ohledem na nedostatek písemných dokladů nemůže tento
vedlejší účastník posoudit, zda oprávněné osoby uplatnily svůj
restituční nárok řádně a splnily tak podmínky zákona o půdě pro
kladné rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o vlastnictví
k nárokovaným nemovitostem. Dle jeho mínění je však převod pozemků
v rámci privatizace, za situace, že předmětné pozemky spadají pod
režim zákona o půdě, neplatný z toho důvodu, že ustanovení §3
zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výslovně
stanoví, že majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické
osobě podle zvláštních předpisů, může být použit podle z.č.
92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů pouze v případě, že
tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě, nebo byly
zamítnuty. Stanovená lhůta do 31.12.1992, byla později prodloužena
do 31.1.1993, což znamená, že do skončení uvedené lhůty pro
uplatnění restitučních nároků se majetek platně nemohl stát
předmětem privatizace.Pokud k takové skutečnosti došlo k datu
1.5.1992, stalo se tak v rozporu se zákonem.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud, jako v řadě svých judikátů, považuje za nutné
zdůraznit, že s ohledem na smysl a účel již citovaného zákona
o půdě, kterým je bezesporu odčinění alespoň některých majetkových
křivd především vydáním původně odňatého majetku, je nutno
restituční nároky oprávněných osob považovat za nároky primární,
a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů.
Jakýkoliv jiný výklad by činil blokační ustanovení §5 odst. 3
citovaného zákona bezcenným (viz již uvedený nález ÚS ze dne
11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97).
Ve světle shora uvedeného právního závěru je proto nutno
přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako
celku bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy
byly zákonodárcem nejprve upraveny převody majetku státu na jiné
osoby v tzv. "velké privatizaci" dle zákona č. 92/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1.4.1991,
a teprve poté byl vydán předpis restituční, zákon o půdě, jenž
nabyl účinnosti dnem 24.6.1991.
V posuzovaném návrhu jde o vyřešení právní otázky, která
i dle rozhodování soudů obecných není řešena jednotně (viz např.
stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95,
uveřejněné ve Sb.s.r. 96 4:125, a rozhodnutí téhož soudu ze dne
1.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněné ve Sb.s.r. 2000, 6:
376). Skutková zjištění jak pozemkového úřadu, tak i městského
soudu v předmětné věci, lze shrnout následujícím způsobem.
Oprávněné osoby uplatnily svůj restituční nárok na vydání pozemků
dle ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě u příslušného
pozemkového úřadu dne 27.5.1992, tedy ve lhůtě stanovené pro jeho
uplatnění zákonem o půdě. I když tato skutečnost sama o sobě není
při posuzování návrhu právně významná, je nutno v kontextu
skutkových okolností doplnit, že stěžovatelky postupně uplatnily
svůj restituční nárok ode dne 24.4.1991 u celkem 5 různých
subjektů. Přes tuto skutečnost se jim však nepodařilo zjistit,
a tedy ani vyzvat k vydání nemovitosti M. Praha, st. p., který ke
dni účinnosti zákona o půdě měl předmětné nemovitosti ve své
správě, proto, že označený státní podnik zanikl bez likvidace
a privatizovaný majetek bývalého st.p. přešel ke dni 1.5. 1992 na
Fond národního majetku ČR. Stejného dne, 1.5.1992, byla do
obchodního rejstříku zapsána i nově vzniklá a.s. M. Praha, na
kterou byly předmětné pozemky, tvořící restituční nárok
oprávněných osob, převedeny protiprávně. Od samého počátku nebylo
akceptováno jak znění příslušných ustanovení zákona č. 92/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů (ust. §3 odst. 2, §6 odst. 1
písm. e) citovaného zákona), tak zejména blokační ustanovení §5
odst. 3 zákona o půdě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že majetku,
na jehož vydání m ů ž e vzniknout nárok fyzické osobě podle
zvláštních předpisů (restitučního zákona), může být použito pro
účely privatizace (dle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené
lhůtě, nebo byly zamítnuty. Jestliže tedy v dané věci byly splněny
obě zákonné podmínky uvedené v ust. §3 odst. 2 zák. č. 92/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemělo k privatizaci majetku
st.p. M. Praha dojít (shodně viz nález ÚS ze dne 29.3.2000, sp.
zn. II. ÚS 112/99). Vadný postup orgánů státu při privatizaci
majetku podléhajícího režimu zákona o půdě nemůže být vykládán
v neprospěch oprávněných osob.
Z výše uvedených důvodů proto nelze souhlasit s názorem
městského soudu, že v případě, kdy oprávněné osoby "nestihly"
vyzvat právnickou osobu, která měla ke dni účinnosti zákona o půdě
k nemovitosti ve vlastnictví státu právo hospodaření nebo trvalého
užívání, k vydání této nemovitosti, protože označená povinná osoba
zanikla v důsledku privatizace, že tento restituční nárok na
vydání majetku oprávněných osob "zanikl" tím, že na nově vzniklý
subjekt nepřešel, a lze proto poskytnout toliko náhradu.
Takový právní závěr městského soudu zcela zásadním způsobem
porušil práva stěžovatelek na řádný a spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny, ve vztahu k čl. 90 Ústavy ČR, a Ústavní soud
proto ze všech důvodů shora uvedených ústavní stížnosti zcela
vyhověl, podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a v enunciátu uvedená rozhodnutí
zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. ledna 2002