ECLI:CZ:US:2002:2.US.603.02
sp. zn. II. ÚS 603/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky L. P. zastoupené advokátem Mgr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 14 Co 654/2000, a o návrhu na zrušení §176 odst. 1 a 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním zejména na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. 4. 2000, čj. 5 C 219/97-141, v napadených výrocích, tj. ve výroku, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti M., spol. s r.o. v likvidaci, částku 32.900,- Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady státu. Napadeným rozhodnutím bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se dovolání do tohoto rozsudku nepřipouští. Stěžovatelka dále navrhuje, aby plénum Ústavního soudu zrušilo ustanovení §176 odst. 1 a 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 5 C 219/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením ze dne 6. 6. 2002, čj. 21 Cdo 1775/2001-225, pro opožděnost odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci postupoval s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), podle dosavadních právních předpisů. Lhůta pro podání dovolání podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. činila jeden měsíc od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 22. 5. 2001. Stěžovatelka podala dovolání dne 9. 7. 2001, tedy po lhůtě k tomu stanovené.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Stěžovatelka veškeré opravné prostředky nevyčerpala. Za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový přezkumný procesní postup, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím tedy není ani podnět ke stížnosti pro porušení zákona v trestním řízení, ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Nutno i zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 je přezkum dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o.s.ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili, je-li dána potřeba sjednotit interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. není proto spjato s dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž výhradně s potřebou sjednotit judikaturu. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř.
Jak se podává ze spisu, stěžovatelka v projednávané věci návrh na připuštění dovolání podala (čl. 175) a odvolací soud jej zamítl (čl. 187). Stěžovatelka podala dovolání, ovšem opožděně. Svým procesním pochybením zamezila dovolacímu soudu, aby se jejím dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě byla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, naplněna.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Skutečností, která je v této části předmětem ústavní stížnosti, je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, čj. 14 Co 654/2000-187, ze dne 4. 4. 2001, doručené právnímu zástupci stěžovatele dne 11. 5. 2001. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 5. 2001. Od tohoto data by tedy bylo třeba počítat roční lhůtu k podání ústavní stížnosti (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H. Beck 2001, str. 341). Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 11. 9. 2002, tedy zjevně po uvedené lhůtě. Vzhledem k tomu, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) vyžaduje kumulativní splnění všech stanovených podmínek, již samotné nedodržení stanovené lhůty vede k tomu, že uvedené ustanovení v projednávané věci nelze aplikovat. V posuzovaném případě nelze použít ani §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to s ohledem na to, že, jak plyne ze znění tohoto ustanovení, přichází jeho aplikace v úvahu pouze v již probíhajícím konkrétním řízení o opravném prostředku, pokud v něm dochází ke značným průtahům.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §176 odst. 1 a 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).
Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení §176 odst. 1 a 3 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2002 Vojtěch Cepl předseda senátu