ECLI:CZ:US:2002:2.US.637.01
sp. zn. II. ÚS 637/01
Usnesení
II. US 637/01
ČESKÁ R E P UBLIKA
USNESENÍ
Ú s t a v n í h o s o u d u
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti P.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31. 8. 2001, č. j. 55 To 245/2001-284, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 6. 2001, č. j. 3 T 76/2001-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. 11. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31. 8. 2001, č. j. 55 To 245/2001-284. a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 6. 2001, č. j. 3 T 76/2001-240, s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v Listině, základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně v čl. 8 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2.
Citovanými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným
1) trestným činem podílnictví podle §251 odst. I písm. a), odst. 2 trestního
zákona spáchaným tím, že "v přesně nezjištěné době v srpnu 2000 obžalovaný P.K. společně se stěžovatelem ukryli v pronajaté garáži v Č. osobní automobil zn. VW Passat, který byl odcizen v K. ke škodě Mgr. J.B., přesto, že věděli, že osobní automobil
pochází z trestné činnosti, hodnota automobilu činila 681.400.- Kč",
2) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §17T odst. 1
písm. b) trestního zákona spáchaným tím, že "se neoprávněně zdržoval na území
České republiky v měsíci srpnu 2000, kdy ukryl odcizené vozidlo v garáži u P.K., rovněž tak se dne 23.10.2000 neoprávněně zdržoval na území ČR, a to přesto, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Jablonec nad Nisou,
II. ÚS 637/01
sp. zn. 4 T 27/96, který nabyl právní moci dne 13. 9. 1996, uložen trest vyhoštění z České republiky, dne 23. 10. 2000 byl na základě vyhlášeného pátrání zadržen policií v Ch.".
Za tyto trestné činy mu byl podle §251 odst. 2 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků.
Stěžovatel v ústavní stížností namítal především neobjektivní a jednostranné hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a porušení ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu nevyhověním jeho návrhu na doplnění dokazováni provedením výslechu jeho otce Ing. D.M., přičemž toto porušeni jemu náležejících ústavních práv odůvodnil v podstatě skutečnostmi, které uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu předchozího řízení, zejména v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ve srovnání s původně uplatněnou obhajobou nově v ústavní stížnosti stěžovatel namítl pouze porušení zásady zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že druhé hlavní líčení před soudem prvního stupně proběhlo v jeho nepřítomnosti, přičemž byl v době tohoto hlavního líčení prokazatelně na S., kam byl vyhoštěn.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněni pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 3 T 76/2001,
Jak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, tak i Okresní soud v České Lípě, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti ze dne 20. 2. 2002, resp. 5. 3. 2002, uvedly, že vše podstatné, týkající se trestně činnosti stěžovatele, je uvedeno v napadených rozhodnutích, na jejichž odůvodnění odkázaly.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci.
Základním problémem přezkoumávané trestní věci je hodnocení provedených důkazů a především hodnověrnosti výpovědi spoluobžalovaného P.K., který stěžovatele ze spácháni trestného činu podílnictví usvědčuje. Ve všech svých výpovědích obviněný K. stěžovatele usvědčuje, že do garáže (pronajaté P.K.) ukryl odcizené vozidlo zn. VW Passat, mění však způsob, jakým se tak stalo a především rozdílně popisuje svoji účast na tomto ukryti vozidla. Při prvé výpovědi před vyšetřovatelem dne 11.10.2000 uvedl P.K., že společně se stěžovatelem uschoval předmětné vozidlo ve své garáži, přičemž mu bylo jasné, že se - vzhledem ke způsobu poškození vozidla - jedná o kradené auto. Tuto pomoc stěžovateli poskytl proto, že mu tento slíbil uhradit dlužné nájemné za garáž. Při druhé výpovědi dne 24.1.2001 naproti tomu uvedl, že garáž sice stěžovateli pronajal, předal mu klíče od garáže, byl přítomen u vozidla zn. VW Passat, ale toto blíže nezkoumal, myslel si, že vozidlo je stěžovatele. Poškození vozidla zjistil až poté, kdy garáž zpřístupnil policii, a to za použiti násilí, neboť klíče
II. US 637/01
od garáže neměl k dispozici. Při prvém hlavním líčení dne 12.4.2001 pak uvedl, že vůbec nebyl přítomen tomu, jak stěžovatel vozidlo VW Passat do garáže umístil, neboť mu pouze půjčil klíče od garáže a předmětné auto uviděl poprvé až za účasti policie při ohledání místa činu.
Stěžovatel v přípravném řízení i v řízení před soudem jakoukoliv účast na ukrytí odcizeného vozidla VW Passat v garáži pronajaté P.K. zcela jednoznačně popřel.
Při zajištěni odcizeného vozidla VW Passat byly zajištěny jednak daktyloskopické stopy a biologická stopa - vlasy ze sedačky řidiče. Z odborného vyjádření (č.l 154) vyplývá, že pouze jedna daktyioskopická stopa (č. 2 - zajištěná na předních dveřích řidiče) byla upotřebitelná pro individuální identifikaci a výsledkem jejího zkoumání bylo zjištění, že tato stopa je shodná s otiskem ukazováku pravé ruky P.K. Z dalšího odborného vyjádření (č.l. 156) vyplývá, že zajištěný vlas (stopa č. 3) byl vhodný k morfologicko-komparativnímu zkoumání. Po zkoumání srovnávacího vlasového materiálu bylo zjištěno, že vlasový materiál označený "P.M." obsahuje některé vlasy, které se vyznačuji podobnými morfologickými vlastnostmi jako vlas stopy č. 3, naproti tomu srovnávací materiál označený "P.K." se vyznačuje odlišnými morfologickými vlastnostmi než vlas stopy č. 3. Dále byli vyslechnuti svědci P.K. a M.K., rodiče obviněného K., a P.Ch., přítelkyně posledně jmenovaného. Tito svědci, přes určité rozpory, které se v jejich výpovědích vyskytují, v podstatě potvrzují výpověď P.K. v tom směru, že v přesně neurčené době (červen až podzim roku 2000) zapůjčil klíče od garáže muži, který hovořil slovensky. Potvrzují tedy poslední výpověď P.K. při hlavním líčení dne 12. 4. 2001. Konečně byl vyslechnut svědek A.M., který byl asi po dobu dvou měsíců společně v cele s P.K. Tento svědek uvedl, že P.K. a stěžovatel, kterého znal pouze jako "S.", se ve věznici vzájemně slovně napadali a v jednom případě slyšel, že stěžovatel K. vytýkal "proč, jsi to řekl, já stejně nic nepřiznám", na což K. reagoval slovy "přece nejsem blázen, nechat na sobě to, co jsem neudělal".
Pokud se tedy jedná o účast stěžovatele na ukrytí odcizeného vozidla zn. VW Passat, jde z hlediska důkazního o případ tzv. "tvrzení proti tvrzení". Stoji proti sobě neměnná výpověď stěžovatele, který jakoukoliv účast na trestném činu podílnictví popírá a usvědčující výpověď P.K. Je skutečností, že P.K. svoji výpověď opakovaně změnil, ale především ve vztahu ke svému podílu na ukrytí odcizeného vozidla, kdy postupně stále zužoval svoji účast při úschově vozidla v garáži. Na tom, že rozhodující roli při uschování vozidla zn. VW Passat měl stěžovatel, setrvat při všech svých výpovědích. Tuto usvědčující výpověď podporuje výsledek zkoumání zajištěné biologické stopy - vlasu nalezeného v odcizeném voze, byť i se jedná o druhovou shodu a nepřímo i výpověď svědka A.M. Přihlédnout je nutno i k tomu, že P. K. při ohledáni místa činu, tj. garáže s odcizeným vozidlem, neměl skutečně s největší pravděpodobnosti klíče od této garáže, i když nelze vyloučit, že již od okamžiku předvedení k podání vysvětlení - za situace, že mu bylo známo, že v garáži se nachází odcizené vozidlo - si vytvářel podmínky pro svoji budoucí obhajobu, že vozidlo v garáži ukryl někdo jiný, komu předal klíče. Záleželo tedy na úvaze soudu, zda za věrohodnou bude považovat výpověď stěžovatele nebo usvědčující výpověď P.K.
II. ÚS 637/01
Soud prvního stupně svoje rozhodnutí o vině obou spoluobžalovaných opřel o výpověď P.K. z přípravného řízení - bez rozlišení, zda má na mysli výpověď z 11. 10. 2000 či z 24. 1. 2001. Vzhledem k tomu, že konstatuje, že P.K. přiznal, že se dopustil trestného činu podílnictví podle §251/1a, 2 trestního zákona, zřejmě vycházel z prvé výpovědi P.K., neboť pří druhé výpovědi P.K. již popřel vědomost o tom, že se jedná o kradené vozidlo. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatuje, že P.K. svoji výpověď změnil až před soudem a vinu na trestném činu podílnictví popřel, není toto konstatováni v souladu s obsahem druhé výpovědi P.K. v přípravném řízení. {Pro úplnost je třeba uvést, že pravděpodobně v důsledku písařské chyby je v poslední větě na str. 3 rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že "Obhajoba" obžalovaných byla provedenými důkazy bez pochybnosti prokázána ..., ač mělo být zřejmě uvedeno "Vina" obžalovaných byla ....). V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že svědci K., K. a Ch., potvrdili, že stěžovatel si půjčoval klíče od garáže P.K., což má být dle odůvodnění rozsudku důkaz prokazující vinu obou obžalovaných, s čímž se však nelze ztotožnit, neboť tito svědci podporují výpověď P.K. při hlavním líčení dne 12. 4. 2001, kdy tento již svoji přítomnost při ukrytí vozidla do garáže zcela popřel a této výpovědi soud prvního stupně zřejmé neuvěřil, pokud P.K. uznal vinným trestným činem podílnictví pod bodem 1. výroku rozsudku.
Odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, jak hodnotil provedené důkazy a ze kterých důkazů vycházel, a že v hodnocení důkazů soudem prvního stupně nezjistil žádné logické nesprávnosti, které by mohly vést k závěru, že při hodnocení nebylo postupováno dle zásad stanovených v §2 odst. 6 trestního řádu. Ač to z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačné nevyplývá, konstatuje odvolací soud, že soud prvního stupně vycházel z výpovědi P.K. ze dne 11. 10. 2000 a zabývá se důvodně i výpověďmi svědků P.K. st., M.K. a P.Ch. právě ve vztahu k pravdivosti původní výpovědi P.K. Odvolací soud se rovněž vypořádal s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování výslechem jeho otce (str. 7 poslední odstavec rozsudku), a to způsobem, se kterým je třeba souhlasit.
Z provedených důkazů ve zkoumané trestní věci lze dovodit, že na trestném činu popsaném ve výroku ad 1. napadeného rozsudku soudu prvního stupně se podílel nejen P.K., ale i stěžovatel. Rozhodujícím důkazem usvědčujícím oba pachatele jsou stopy zajištěné na odcizeném vozidle ukrytém v garáži pronajaté P.K. Tvrzení stěžovatele, že jeho vlas mohl být přenesen do odcizeného vozidla na oděvu P.K., který jezdil i s vozidlem stěžovatele, je čistě teoretická. V této souvislosti pak mělo být v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podstatné podrobněji a jednoznačněji rozvedeno, na které výpovědi P.K. své rozhodnutí o vině obou spolupachatelů postavil. Právě nález vlasu stěžovatele v odcizeném vozidle je důkazem nasvědčujícím tomu, že pravdivá je prvá výpověď P.K. ze dne 11. 10. 2000, kdy nemohl vědět, jakého druhu byly stopy nalezené při ohledání místa činu a přesto jako spolupachatele označil stěžovatele. Možnost, že by P.K. jmenoval jako spolupachatele stěžovatele, ač by spolupachatelem nebyl, a právě vlas, vykazující podobné morfologické vlastnosti jako vlasy stěžovatele, by byl v ukrytém vozidle nalezen, je téměř vyloučena. Přihlédnout je třeba rovněž k výpovědi svědka A.M.
II. ÚS 637/01
Pokud stěžovatel nově v ústavní stížnosti namítal, že hlavní líčení dne 7. 6. 2001 proběhlo v jeho nepřítomnosti, čímž mělo dojít k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl při hlavním líčení dne 12. 4. 2001 vyslechnut ke skutkům, které byly předmětem obžaloby a vzal na vědomi termín odročeného hlavního líčení na 7. 6. 2001. Ač to ze spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody dne 12. 5. 2001 propuštěn, a poté zřejmě vyhoštěn a nacházel se na území SR. Pro stěžovatele však nebyl problém vrátit se zpět na území České republiky, o čemž svědčí to, že se dne 18. 7. 2001 zdržoval v R. byl předveden policií, poté zadržen a vzat do vazby. Při hlavním líčení dne 7. 6. 2001 byl přítomen obhájce stěžovatele, který soud neinformoval o tom, že stěžovatel byl vyhoštěn, jeho neúčast neomluvil, pouze konstatoval, že se k hlavnímu líčení nedostavil. Při tomto hlavním líčení byli vyslechnuti pouze svědci - příslušnici Policie ČR, kteří se podíleli na prověřovacích úkonech prováděných s P.K. a kteří prováděli ohledání místa činu, při kterém byl přítomen rovněž pouze P.K., takže výpovědi těchto svědků se bezprostředně stěžovatele netýkaly, a i pokud by byl přítomen, v podstatě by těmto svědkům nemohl klást otázky, neboť vypovídali o úkonech, kterých se nezúčastnil. Ústavní soud uzavírá, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele ve smyslu §202 odst. 2 trestního řádu byly splněny.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadl i výrok, kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, konstatuje sám, že Ústavní soud nebude zkoumat oprávněnost toho soudního rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest vyhoštění. Pokud tento trest byl pravomocně uložen a předmětné soudní rozhodnutí nebylo zrušeno, je stěžovatel povinen toto rozhodnutí respektovat.
Závěrem je možno uvést, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, a že tuto zásadu lze prolomit a rozhodnutí obecného soudu považovat za protiústavní pouze v případe, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu s vykonanými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnuti nevyplývají. Ústavní soud vyslovil i závěr, že tomuto soudu zpravidla nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
O takový případ, kdy by bylo namístě přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, se v posuzované trestní věci nejedná. Soud prvního stupně vyvodil po zhodnoceni důkazů ze skutkových zjištění právní závěry, se kterými se lze ztotožnit, byť i jiné hodnocení provedených důkazů by přicházelo v úvahu. V odůvodněni svého rozhodnutí pouze dostatečně podrobně nerozvedl, které skutečnosti rozhodné pro posouzení jednání stěžovatele vzal za prokázané, o jaké konkrétně specifikované důkazy svá skutková zjištění opírá a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Odvolací soud se zabýval námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a neakceptací návrhu na doplnění dokazováni ve svém rozhodnutí odůvodnil.
II. ÚS 637/01
Dle názoru Ústavního soudu soud prvního stupně ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry o vině obou spolupachatelů skutkem popsaným pod bodem 1. výroku rozsudku. Odůvodnění těchto závěrů a hodnocení důkazů měl však věnovat větší pozornost, vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, ze které výpovědi P.K. vycházel a naopak, které jeho výpovědi považuje za nevěrohodné a které další důkazy ve věci provedené považuje za podklad svého rozhodnutí. Nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně částečně zhojil odvolací soud. Za situace, kdy není dán zásadní nesoulad mezi právními závěry soudu a zjištěným skutkovým stavem, nýbrž tyto závěry pouze nejsou dostatečně odůvodněny Ústavní soud konstatuje, že tato skutečnost nedosahuje ústavně právní roviny a v daném případě neshledal porušení principu řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Námitky týkající se porušení dalších ústavních práv (čl. 8 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny) nejsou důvodné, jak je shora rozvedeno.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednáni bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usneseni Ústavního soudu není odvoláni přípustné. JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu
V Brně dne 28. 5. 2002