ECLI:CZ:US:2002:2.US.645.01
sp. zn. II. ÚS 645/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelek E. K., a M. B., zastoupených advokátem JUDr. J. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 23. 8. 2001, č.j. 15 Co 384/2001-423, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, a Okresního úřadu v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě s cit. zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadly navrhovatelky (stěžovatelky) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 23. 8. 2001, č. j. 15 Co 384/2001-423 (pozn.: v závěrečném návrhu ústavní stížnosti je sice uvedeno č.j. 5 C 366/98, dle jejího obsahu se zjevně jedná o písařskou chybu), neboť mají za to, že uvedené rozhodnutí je v rozporu s ústavní ochranou poskytovanou vlastnickému právu.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 4. 2001, č.j. 5 C 336/98-393, kterým bylo k žalobě stěžovatelek určeno, že V. J. S. a M. S. byli ke dni své smrti každý vlastníkem jedné ideální poloviny pozemků bývalého pozemkového katastru ... a dílu pozemku ..., nově označeného v situačním plánu zeměměřičského oddělení ONV v Kamenici nad Lipou ze dne 15. 12. 1953, ... se skleníkem, ... s garáží, a zemř. M. S. vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí bývalého pozemkového katastru, a to st. p. ... s objekty pily a skladiště a parc. ... s objektem pletárny, jež byly na základě kupní smlouvy, uzavřené mezi V. H., likvidačním národním správcem firmy V. S., P., jako prodávajícím, a L., jako kupujícím, dne 5. 1. 1954 odepsány z KN. Žaloba však byla zamítnuta v části, ve které se stěžovatelky domáhaly určení, že V. S. byl ke dni své smrti vlastníkem jedné (druhé) ideální poloviny nemovitostí výše uvedených (tj. st. p. ... s objekty pily a skladiště a parc. ... s objektem pletárny).
Okresní soud v odůvodnění části rozsudku týkající se M. S. uvedl, že jmenovaný národní správce byl oprávněn realizovat pouze prodej toho majetku, na který byla poznamenána národní správa. Dle názoru soudu byla národní správa zavedena do majetku a podniku firmy V. J. S., tedy do majetku firmy tehdejšího podnikatele V. J. S. jako fyzické osoby podnikající pod svým jménem. Za situace, kdy v žádném tehdejším rozhodnutí nebyla reflektována existence spoluvlastnických vztahů tohoto podnikatele a jeho manželky, u níž nebylo nijak prokázáno, že by byla osobně na firmě účastna, je nutno posuzovat zavedení národní správy pouze ohledně majetku jmenovaného, a nikoli již ohledně poloviny nemovitostí, které vlastnicky náležely jeho manželce M. V. S. Pokud kupní smlouva ze dne 5. 1. 1954 (viz výše) byla platná, pak pouze v ideální polovině náležející V. J. S. Ve zbytku soud považuje smlouvu za absolutně neplatnou, neboť ve smyslu §22 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebyl národní správce oprávněn nemovitosti na jinou osobu převést. Za této situace přešlo vlastnické právo na kupujícího pouze k jedné ideální polovině nemovitostí (viz níže). Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti byly nabyvateli předmětných nemovitostí známy, nemohlo se jednat o oprávněnou držbu, vedoucí k vydržení vlastnického práva, a tak soud žalobě vyhověl.
Dále soud, pokud jde o zamítavou část rozsudku, týkající se (druhé) ideální poloviny výše uvedených nemovitostí ve vlastnictví V. J. S., konstatoval, že v průběhu řízení stěžovatelky doložily, že výměr ONV v Kamenici nad Lipou ze dne 31. 1. 1950, zn. 550-31/I.-1950, kterým byla zavedena národní správa na st. p. ..., zrušen rozhodnutím Okresního živnostenského úřadu - Okresního úřadu v Pelhřimově ze dne 22. 5. 1960 (správně 22. 5. 1996), č.j. ŽÚ 2862/96-Sk, a že rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 11. 9. 1997, č.j. Kp/724/97, byla zrušena národní správa zavedená výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 1. 3. 1948, č. VIII/2-3026-48. Uvedené zrušení však nemá účinky ex tunc, nýbrž jen účinky ex nunc. Svůj názor opřel o nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94. S ohledem na tyto účinky mohlo dojít, resp. došlo na základě shora uvedené smlouvy k platnému převodu předmětných nemovitostí na nabyvatele. Dle názoru soudu nebylo třeba hodnotit řadu listin, kterými se stěžovatelky snažily prokázat, že v případě uvedené firmy V. J. S. neměl být dekret č. 5/1945 Sb. vůbec aplikován, neboť tuto otázku není soud oprávněn řešit.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku k odvolání stěžovatelek, které napadly závěr soudu prvého stupně týkající se zrušení národní správy s účinky pouze ex nunc, uvedl, že danou otázkou se již v tomto řízení zabývaly soudy obou stupňů, a to v předchozích rozhodnutích ze dne 8. 2. 1999, č. j. 5 C 336/98-114, a ze dne 18. 11. 1999, č. j. 15 Co 414/99-151, a proto na ně lze stěžovatelky odkázat (v posledně cit. rozhodnutí krajský soud uvedl, že názor Ústavního soudu na danou problematiku, na nějž prvostupňový soud poukazoval, nebyl jen okrajovou poznámkou, ale byl základem pro rozhodnutí o meritu ústavní stížnosti, a dále, že není důvodu posuzovat tuto otázku jinak v řízení restitučním a jinak v řízení o určovací žalobě). Nad rámec tohoto odkazu krajský soud uvedl, že mu nezbývá než citovat odůvodnění tohoto nálezu, ve kterém "pro úplnost Ústavní soud dodává, ..." že " ... podle přesvědčení Ústavního soudu totiž zrušení výměru o národní správě (ani obecně vzato ani v tomto konkrétním případě) nemá účinky ex tunc, nýbrž toliko účinky ex nunc", přičemž soudy obou stupňů tento nález neuvádí účelově a náhodně, neboť byl vydán ohledně restitučního nároku stěžovatelek mezi jinými i na předmětné nemovitosti. Dále krajský soud uvedl, že plénum Ústavního soudu řešilo ve svém stanovisku ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 situaci skutkově jinou, ale právní problematikou obdobnou, a to, jaké právní účinky má zrušení trestu propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb., přičemž dospělo k závěru, že soudní rozhodnutí dle tohoto zákona nekonstituují bez dalšího nabytí vlastnictví k nemovitostem. Dále krajský soud poukázal na to, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, č.j. 3 Cdon 331/96-121, posuzoval otázku účinků rozhodnutí o zrušení správního aktu na základě protestu prokurátora. Výkladem §16 odst. 2 dříve platného zákona č. 60/1965 Sb., který uvádí, že bylo-li protestu vyhověno, musí orgán, jehož rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno, obnovit neprodleně porušená práva, a to nejpozději do 30 dnů, nestanoví-li prokurátor jinou lhůtu, a není-li možná obnova porušeného práva, je orgán povinen sjednat ve stejné lhůtě jinou přiměřenou nápravu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že účinky rozhodnutí, jímž byl na základě protestu zrušen trest propadnutí jmění, nenastávají již ke dni, kdy bylo zrušené rozhodnutí vydáno (ex tunc), nýbrž až ke dni, kdy bylo toto rozhodnutí zrušeno (ex nunc). V případě, že by se porušená práva obnovovala bez dalšího ke dni, kdy k porušení došlo, nebylo by totiž nutné ukládat státnímu orgánu, aby je sám obnovil, navíc ve lhůtě určené do budoucna. Počítá se i s nemožností obnovy porušeného práva, kdy má být sjednána jiná přiměřená náhrada. Jde o situaci obdobnou té, jež se konstituuje podle zákona č. 119/1990 Sb. coby důsledek zrušení trestu propadnutí majetku, kdy účinky tohoto zrušení rovněž nastávají ex nunc. Z výše uvedených důvodů považuje krajský soud závěr soudu prvého stupně, že zrušení výměrů o zavedení národní správy nemá vliv na platnost převodu jedné poloviny předmětných nemovitostí, za správný.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podaly stěžovatelky ústavní stížnost, v níž uvedly, že se žalobou domáhaly určení, že jejich otec byl vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí. Na tyto nemovitosti byla nezákonně zavedena národní správa a národní správce je převedl do vlastnictví jiného. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že zrušení dekretů o zavedení národní správy z důvodu jejich nezákonnosti neznamená neplatnost převodu vlastnictví, neboť zrušení dekretů na základě protestu prokurátora nemá účinky ex tunc. Tento právní názor nepovažují stěžovatelky jednak za správný, jednak postrádá přesvědčivé odůvodnění. Poukazují na to, že Ústavní soud se tehdy touto otázkou zabýval okrajově, přičemž obecné soudy se daného názoru dovolávají, aniž by se touto věcí samy zabývaly. Dále se odvolací soud opírá o rozhodnutí, která se však zabývají řešením jiných otázek, především možného obnovení vlastnického práva na základě zrušení rozhodnutí vyslovujících trest propadnutí majetku podle zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě se dle názoru stěžovatelek nejedná o úvahu obnovení vlastnického práva bez dalšího, nýbrž o úvahu o možném odklizení následku zrušeného rozhodnutí o zavedení národní správy, a tak argumenty odvolacího soudu nejsou relevantní. Odvolává-li se soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, č.j. 3 Cdon 331/96-121, který účinky zrušení správního aktu k protestu prokurátora ex nunc vyvodil z výkladu §16 odst. 2 zákona č. 60/1965 Sb., stěžovatelky vyslovují názor, že tímto ustanovením jsou míněna jiná než subjektivní práva hmotněprávní povahy, jinak by bylo nutno dovozovat povinnost správního orgánu k náhradě škody (mimo režim právní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím). Stěžovatelky jsou toho názoru, že je třeba rozlišovat mezi zrušením národní správy jako takové a zrušením rozhodnutí o zavedení národní správy pro nezákonnost na základě protestu prokurátora. Zatímco zrušení národní správy má účinky ex nunc, zrušení samotného rozhodnutí o zavedení národní správy z podstaty věci musí mít jiné účinky, neboť se ruší samotný počáteční právní akt, který byl titulem vzniku národní správy. Zrušením titulu určitého právního stavu zaniká tento právní stav od počátku, a tedy i od počátku pomíjejí všechny účinky rozhodnutím založené. V případě odstranění rozhodnutí z důvodu jeho nezákonnosti je nutno hodnotit vzniklý stav tak, jako by nezákonné rozhodnutí nikdy vydáno nebylo. Takto jsou koncipovány všechny mimořádné opravné prostředky, a to i v občanském procesním právu. Podle názoru stěžovatelek nemá protest prokurátora účinky odlišné od jiných mimořádných opravných prostředků. Argumentace potřebou ochrany práv pozdějších nabyvatelů není opodstatněná, neboť stát zavinil protiprávní stav, stát zrušením nezákonných rozhodnutí nezákonnost částečně narovnal, a není tedy ani v souladu s přirozeným právem, ani v souladu s morálními aspekty věci, odkazovat na potřebu ochrany současného vlastníka, pokud je jím opět stát. Úspěšně podaný protest prokurátora by se tak zcela minul svým účinkem ve jménu ochrany nezákonně nabytých práv toho, kdo se nezákonnosti dopustil.
Stěžovatelky dále poukazují na to, že se u uvedeného soudu v předchozím řízení domáhaly aplikace zákona č. 87/1991 Sb., avšak žalobě nebylo vyhověno s tím, že zavedení národní správy není přechodem věci na stát. Stěžovatelky sice zastávaly názor, že nezákonné zavedení národní správy a následný prodej nemovitostí národním správcem představují v podstatě převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu, jsou však srozuměny s posouzením dané věci v jejich neprospěch. Odmítají však v tomto hraničním případě jako diskriminační přístup, kdy obecné soudu jsou, ve smyslu nálezů Ústavního soudu, oprávněny prolomit zásadu nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí mimo rámec správního soudnictví, pokud se jedná o řízení restituční, neboť účastník sporu bez restituční podstaty se ocitá v nerovném postavení vůči účastníkovi sporu restitučního. V případě stěžovatelek by došlo ke dvojí diskriminaci, a to jednak na základě zužujícího výkladu restitučního důvodu, jednak odepřením možnosti zohlednění zneužití správních předpisů správními orgány v době totality. Vzhledem k výše uvedenému není konformní s ústavní ochranou poskytovanou vlastnickému právu, když se odsunují účinky mimořádného opravného prostředku správního práva až na dobu vydání zrušujícího rozhodnutí tak, že realizace tohoto mimořádného opravného prostředku již není způsobilá reparovat vzniklou újmu, a dále se nezohledňuje ve prospěch ochrany vlastnického práva hrubé zneužití tzv. Benešových dekretů.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že ústavní stížnost rozebírá v podstatě jedinou právní otázku, a to právní účinky zrušení výměru o zavedení národní správy k protestu prokurátora. Dle názoru uvedeného soudu jsou právní závěry i v ústavní rovině konformní a odpovídají platné a ustálené judikatuře, včetně judikatury Ústavního soudu. Kromě toho se ve stížnosti opětovně pomíjí, že pouze jeden ze dvou výměrů, vztahující se k předmětným nemovitostem, byl zrušen k protestu prokurátora a že oba výměry byly zrušeny mj. pro nedostatek odůvodnění, resp. pro pominutí důvodů, což je z hlediska právní konstrukce stěžovatelek významné. Dále krajský soud uvedl, že v ústavní stížnosti se v podstatě opakuje argumentace přednesená v rámci řízení před obecnými soudy. Z rozsudků soudu prvého i druhého stupně vyplývá, že oba soudy se danou právní otázkou opakovaně zabývaly, a pokud jde o ústavnost předchozího sporu, tou se již zabýval i Ústavní soud, přičemž jeho názor nelze dle uvedeného účastníka řízení zpochybňovat způsobem, jak činí stěžovatelky. Pokud stěžovatelky zpochybňují i dopad dalších judikátů citovaných v napadeném rozsudku, je krajský soud toho názoru, že se jedná o právní problematiku obdobnou, takže právní závěry ve všech případech spolu přímo souvisí, což platí především pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, č.j. 3 Cdon 331/96-121, jež se předmětnou otázkou přímo zabývá. Z výše uvedených důvodů má uvedený účastník za to, že u stěžovatelek jednak nedošlo k porušení ústavních práv, jednak ústavní stížnost nebyla podána z důvodu porušení ústavnosti. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Pelhřimově k výzvě Ústavního soudu uvedl, že trvá na závěrech uvedených v odůvodnění rozsudku tohoto soudu.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Okresní úřad v Táboře uvedl, že rozsudky obou soudů považuje za náležitě a srozumitelně odůvodněné, přičemž se ztotožňuje s jejich závěry ohledně shora zmíněné právní otázky. Z tohoto důvodu navrhl ústavní stížnost zamítnout. Pozemkový fond ČR uvedl, že předmětné nemovitosti nebyly a nejsou v jeho správě, a dále, že se shoduje s názorem krajského soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelkám nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úvodem je třeba předeslat, že dovolávají-li se stěžovatelky ochrany vlastnického práva (pozn.: patrně na základě ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. I. ÚS 115/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 41).
Dále má Ústavní soud za to, že není oprávněn posuzovat porušení ústavně zaručených práv a svobod v důsledku údajné diskriminace v řízení před obecnými soudy, které se týkalo uplatňování restitučních nároků podle zákona 87/1991 Sb., neboť rozhodnutí v této věci vydaná nejsou napadena touto ústavní stížností, nehledě na to, že ústavnost předchozích rozhodnutí byla již přezkoumána Ústavním soudem (viz nález ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. IV. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 21), jenž však žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod nezjistil. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelek, že právní stav, kdy soudy nepřezkoumávají správní rozhodnutí mimo rámec správního soudnictví s výjimkou restitučních řízení, zakládá nerovné postavení účastníka restitučního sporu a sporu jiného. O rovnosti subjektů v právech lze hovořit pouze ve vztahu ke stejné právní normě, tedy ke stejné hmotněprávní situaci, jež však v uváděných řízeních dána není.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelek s názorem obecných soudů (včetně soudu Nejvyššího), jakož i s názorem Ústavního soudu, na to, jaké má účinky zrušení správního rozhodnutí - výměru o zavedení národní správy na základě protestu prokurátora podle tehdy platného zákona č. 60/1965 Sb. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že opakovaně ve svých rozhodnutí konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že krajský soud se uvedenou otázkou podrobně zabýval, přičemž svůj právní závěr v odůvodnění rozsudku řádně zdůvodnil. Z ústavně právního pohledu se především opírá o svůj právní názor vyslovený ve shora uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3/94, ve kterém se uvádí, že "zrušení výměru o národní správě (ani obecně vzato ani v tomto konkrétním případě) nemá účinky ex tunc, nýbrž toliko účinky ex nunc. Opačný výklad by znamenal, že by byly neplatné všechny právní úkony učiněné od roku 1950 v souvislosti s národní správou, což by bylo v rozporu s požadavkem právní jistoty a s principy právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy." Z výše uvedeného je zřejmé, z jakých důvodů Ústavní soud a potažmo i soudy obecné k tomuto názoru dospěly, a tak je Ústavní soud nucen námitku stěžovatelek ohledně nedostatečného zdůvodnění odmítnout. Stejně tak je nucen odmítnout názor stěžovatelek, že je třeba tuto otázku řešit s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, neboť právě tímto postupem by došlo k porušení principu právní jistoty, jak měl na mysli citovaný nález; kromě toho by stěžovatelkami navržený postup mohl založit porušení čl. 1 Listiny (nerovnost v právech). Proto se Ústavní soud ani v tomto případě nemíní od uvedeného názoru odchýlit.
Ústavní soud rovněž nemůže přisvědčit namítané nesprávnosti, pokud jde o argumentaci krajského soudu, opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, č.j. 3 Cdon 331/96-121, který se problematikou účinků zrušení správního rozhodnutí k protestu prokurátora zabýval, přičemž na základě výkladu §16 odst. 2 zákona č. 60/1965 Sb. dospěl ke stěžovatelkami napadenému názoru, že zrušení správního rozhodnutí k protestu prokurátora má účinky ex nunc. Uvedený názor tedy vychází z textu citované právní normy a je řádně zdůvodněn; naopak z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně nesprávnost interpretace dané normy spočívá. Dle názoru Ústavního soudu protest prokurátora podle citovaného zákona představoval mimořádný opravný prostředek sloužící k ochraně objektivního práva (viz §14 a §15 cit. zákona). Byl-li protest shledán příslušným správním orgánem opodstatněným a došlo-li současně správním rozhodnutím k porušení (právě) subjektivních práv hmotněprávní povahy rozhodnutím dotčených subjektů, bylo povinností správního orgánu odstranit následky daného porušení způsobem uvedeným v citovaném ustanovení; z toho vyplývá, že k obnově práva mohlo dojít až na základě příslušných úkonů správního orgánu. Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb. (stejně jako zákon č. 60/1965 Sb.) řeší kromě jiného nápravu následků nezákonných rozhodnutí státu, přičemž právní úprava je založena, jak vyplývá z výše uvedeného, na obdobném principu, nelze považovat za nesprávnou argumentaci krajského soudu právními názory Ústavního soudu, týkajícími se zákona č. 119/1990 Sb. (např. ve věci sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97).
Za tohoto stavu věci Ústavní soud konstatuje, že právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu