ECLI:CZ:US:2002:2.US.690.01
sp. zn. II. ÚS 690/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele O. M., zastoupeného advokátkou JUDr. T. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2001, č.j. 19 Nc 2282/2001-5, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, č. j. 53 Co 499/01-20, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a K. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2001, č.j. 19 Nc 2282/2001-5, "ve znění" usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, č.j. 53 Co 499/01-20, neboť má za to, že uvedeními rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, z něhož zjistil, že napadeným usnesením obvodního soudu bylo na základě návrhu K. H. (dále také jen "navrhovatel") na vydání předběžného opatření stěžovateli zakázáno, aby převáděl na třetí osobu nebo dal do zástavy ve prospěch třetí osoby svůj obchodní podíl ve společnosti M., s. r. o., a aby převáděl na třetí osobu, dal do zástavy ve prospěch třetí osoby nebo zřídil právo věcného břemene ve prospěch třetí osoby bytové jednotky ... a nebytové jednotky ... v domě. Současně bylo navrhovateli uloženo, aby do 6 měsíců od právní moci usnesení podal vůči stěžovateli žalobu, kterou se bude domáhat vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Obvodní soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že navrhovatel prokázal, že se stěžovatelem uzavřel smlouvu o sdružení (pozn.: účelem této smlouvy bylo provozování restaurace), kterou byl stěžovatel pověřen ostatními účastníky vedením účetnictví, jež však řádně nevedl, což vyústilo v jeho trestní stíhání, a že v důsledku toho Finanční úřad pro Prahu 6 navrhovateli zvýšil základ daně s tím, že nebyly řádně vykazovány příjmy a výdaje. Vzhledem k trestnímu stíhání stěžovatele, charakteru jeho trestné činnosti a výši částek tvrzených a osvědčených navrhovatelem existuje dle uvedeného soudu důvodná obava, že by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí tím, že by stěžovatel převáděl svůj majetek, jak je uveden shora, eventuelně s ním jinak disponoval.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém označil za nepravdivé tvrzení, že navrhovateli odmítl vyplatit vypořádací podíl, neboť navrhovatel převedl svůj majetkový podíl ve sdružení za úplatu na třetí osobu a prohlásil, že tímto převodem bylo provedeno vzájemné vypořádání. Vyplacení podílu na majetku sdružení stvrdil navrhovatel svým podpisem na smlouvě dne 26. 10. 1998. Dále stěžovatel uvedl, že není pravdivé tvrzení navrhovatele ohledně jeho trestního stíhání pro trestný čin podle §128 odst. 1 a 2 trestního zákona, neboť toto stíhání bylo dne 22. 10. 1998 podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno a pro stejný skutek pak bylo znovu zastaveno podle §172 odst. 1 písm. d) ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu v roce 2000. Dále stěžovatel poukázal na to, že důvodem pro vydání usnesení bylo, že měl způsobit navrhovateli škodu velkého rozsahu uvedením nepravdivého údaje o dosaženém zisku restaurace, v důsledku čehož byla finančním úřadem navrhovateli doměřena daň, avšak při daňové kontrole u něj (tj. stěžovatele) za rok 1997 a 1998, která byla ukončena dne 27. 4. 2000, nebylo žádné porušení příslušných předpisů zjištěno. Oproti tomu u navrhovatele byla na jeho žádost provedena kontrola a následně doměřena daň podle pomůcek, a to v důsledku jeho tvrzení, že zisky z restaurace byly vyšší, než měl přiznat stěžovatel. Stěžovatel však v souvislosti s tím potvrdil, že na základě trestních oznámení navrhovatele je trestně stíhán pro trestný čin krácení daně a podvod. Vzhledem k tomu, že usnesení soudu prvého stupně bylo vydáno na základě neúplných a zkreslených údajů v podání obsažených, navrhl stěžovatel návrh zamítnout.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ve smyslu §75 odst. 5 o. s. ř. nemůže přihlédnout k tvrzením a důkazům, které nebyly známy soudu I. stupně v době vydání předmětného usnesení, přičemž je nerozhodné, který z účastníků je uvádí a zda žalovaný (stěžovatel) měl možnost se k návrhu vyjádřit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil odvolací důvod spočívající v napadání skutkových zjištění soudu I. stupně, resp. nepravdivých tvrzení navrhovatele, a sám tvrdí jiné skutečnosti a označuje k nim důkazy, dle citovaného ustanovení k nim nelze přihlédnout. Podle názoru odvolacího soudu soud prvého stupně vycházel z řádného návrhu navrhovatele I. H., který osvědčil jednak svůj nárok, jednak i důvod předběžného opatření pro obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně ústavní stížností. V ní namítá, že soud prvého stupně neprovedl žádná zjištění, ani neověřil pravdivost tvrzení navrhovatele, z čehož plyne, že podkladem pro vydání předběžného opatření byla nepravdivá a neúplná tvrzení stěžovatele a nikoliv skutečný stav věci. Stěžovatel má dále za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval §75 odst. 5 o. s. ř., když nepřihlédl k tvrzením a návrhům stěžovatele, které dokládaly skutečný stav věci, jak má na mysli citované ustanovení, neboť termín "stav" je třeba - s ohledem na závažnost zásahu do práv stěžovatele - vykládat jako stav skutkový, tj. jako opravdu reálně existující skutečnost. Z tohoto důvodu měl soud při vydávání předběžného opatření ověřit, zda je skutečný stav shodný s tvrzeními navrhovatele. Dle názoru stěžovatele §75 odst. 5 o. s. ř. nelze vykládat tak, že soudy mají rozhodovat pouze na základě tvrzení jedné ze stran, nýbrž tak, že pokud dojde ke změně stavu v předmětné věci, nemá již tato skutečnost na vyhlášené usnesení vliv. V daném případě ke změně stavu nedošlo, ovšem tento stav se neshoduje se stavem, jak jej popsal navrhovatel. Soud prvého stupně nerozhodl podle stavu v době vydání usnesení, v důsledku čehož porušil ustanovení §75 dost. 5 o. s. ř. a tím i jeho právo vlastnit majetek, jehož základním znakem je možnost dispozice s ním. Odvolací soud pak pochybil, když nepřihlédl k tvrzením a důkazům, které nebyly soudu prvého stupně známy v době vydání usnesení; ve skutečnosti měl přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska věcné správnosti a z hlediska zákonnosti řízení, ve kterém bylo vydáno. Z odvolání stěžovatele je totiž patrné, že stav věci byl již v době vydání napadeného usnesení v rozporu s tím, co uváděl navrhovatel, a tak soud prvého stupně rozhodl v rozporu s §75 odst. 5 o. s. ř., i když v době rozhodování mu toto nebylo známo. Kromě toho dle stěžovatele bylo předběžné opatření vydáno v rozporu s §74 odst. 1 o. s.ř, neboť neexistovala žádná konkrétní obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 odkázal plně na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že dle něj pro vydání předběžného opatření stačí, jsou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny, k čemuž v daném případě došlo. Městský soud v Praze uvedl, že postupoval v souladu s ustanovením §75 odst. 5 o. s. ř. a odbornou literaturou. Postup soudu vychází z toho, že je třeba rozhodovat ve lhůtě dle §75 odst. 4 o. s. ř. a že u předběžných opatření nemusí být rozhodné skutečnosti o samotném nároku žalobce spolehlivě prokázány, ale postačí, jsou-li osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je jednak polemika stěžovatele s názorem obecného soudu, pokud jde o výklad §75 odst. 5 o. s. ř., jednak námitka, že nebyly v daném případě naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření ve smyslu §74 odst. 1 o. s. ř. Jak opakovaně Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstatuje, jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je tento soud součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy ČR, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Zákonem č. 30/2000 Sb. bylo ustanovení §75 o. s. ř. doplněno o odstavec pátý, v němž se stanovilo, že pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Z příslušné důvodové zprávy vyplynulo, že v citovaném ustanovení "se výslovně uvádí okamžik, k jakému se posuzuje stav rozhodný pro nařízení předběžného opatření", protože "s ohledem na povahu předběžného opatření a v zájmu dodržení lhůt předepsaných pro vydání rozhodnutí musí být tímto okamžikem vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně". Z výše uvedeného lze dovodit, že důvodem pro přijetí této úpravy bylo určité zjednodušení a následné urychlení řízení ve věci předběžných opatření.
V obecně uznávané odborné literatuře - Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck, 2001, se pak k předmětnému ustanovení konstatuje, že nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, k listinám nebo dalším důkazům, které neměl k dispozici soud prvního stupně v době vyhlášení (vydání) svého usnesení, a to bez zřetele k tomu, který z účastníků je uvádí nebo předkládá. Pro odvolací řízení to znamená, že účastníci nemohou v odvolání nebo průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Dle tohoto názoru, jakož i názoru odvolacího soudu, je pro rozhodování odvolacího soudu rozhodující skutkový stav, na základě kterého rozhodoval soud prvého stupně.
V daném případě jde o to, zda výše uvedenou interpretaci předmětného ustanovení lze považovat za ústavně konformní, a to v tom ohledu, zda může vést k závažnému omezení procesních práv stěžovatele. Úvodem je třeba poukázat na nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 158), v němž Ústavní soud konstatoval, že "s ohledem na povahu předběžného opatření nelze stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozsudků nebo závažných usnesení, neboť účelem je zde především co nejrychlejší zatímní úprava stran sporu. Opačné řešení by mohlo prakticky znamenat, že tento institut díky průtahům v řízení ... by ztratil svůj význam." Je tedy zjevné, že v řízení o předběžném opatření nedisponují a ani důvodně nemohou jeho účastníci disponovat procesními právy tak, jak je tomu v "normálním" soudním řízení. Na druhé straně platí, že i účastníkům takového řízení musí být zajištěna ochrana před svévolným postupem soudů.
Proto Ústavní soud zkoumal, zda se stěžovatel v důsledku výše uvedeného postupu obecných soudů neocitl bez dostatečné právní ochrany, avšak k tomuto závěru nedospěl. Povinností soudu prvého stupně je totiž řádně posoudit, zda navrhovatel osvědčil svůj nárok (tj. prokázat jeho pravděpodobnost) a prokázal obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (§74 odst. 1 o. s. ř.), a - je-li to potřebné a možné (především z časového hlediska) - uváděné skutečnosti prověřit; na základě odvolání je pak druhostupňovým soudem přezkoumáno, zda soud prvého stupně této své povinnosti skutečně dostál, k čemuž došlo i ve věci stěžovatele. V případě, že (již) neexistují důvody pro trvání předběžného opatření, což je také tehdy, když osvědčenou skutečnost, z níž soud vycházel, lze prokázat jinak, přichází v úvahu možnost domáhat se zrušení předmětného předběžného opatření dle §77 odst. 2 o. s. ř. (srov. literaturu shora, str. 229). V tomto řízení lze pak uplatnit námitky tak, jak je uplatnil stěžovatel v řízení odvolacím.
Namítá-li stěžovatel nesprávné posouzení existence podmínek pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §74 o. s. ř., pak je zřejmé, že se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem tak, jako by byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role, jak již Ústavní soud zmínil shora, mu zjevně nepřísluší. Konkrétně pak ve vztahu k tomuto případu platí, že hodnocení toho, zda jsou naplněny okolnosti pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §74 a násl. o. s. ř., se vymyká z kognice Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR). Kromě toho Ústavní soud k námitce stěžovatele, že navrhovatel neprokázal obavu z ohrožení (případného) výkonu rozhodnutí, poznamenává, že tato skutečnost může vyplynout z konkrétních okolností případu. Pokud existuje vůči stěžovateli podezření ze zatajování a následného nevyplácení příjmů ostatním členům (účastníkům) sdružení, může tato okolnost vzbuzovat důvodnou obavu z toho, že stěžovatel bude jednat obdobným způsobem i v případě eventuálního výkonu rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud nedospěl k závěru, že by k omezení vlastnického práva stěžovatele došlo v rozporu se zákonem, a tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu