ECLI:CZ:US:2002:2.US.693.01
sp. zn. II. ÚS 693/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele I. M., zastoupeného advokátem Mgr. M. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2001, č.j. 42 Co 650/2001-25, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2002 napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2001, č.j. 42 Co 650/2001-25, neboť má za to, že citovanými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, vydaným pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř., bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci - M., s. r. o., částku 11.965,80 Kč s poplatkem z prodlení od 6. 10. 1998 do zaplacení. Uvedený soud dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu citovaného ustanovení, a tak rozhodl touto formou. Zavázal stěžovatele k zaplacení žalované částky.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2001, č.j. 62 C 355/2000-18, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, jímž se ve smyslu §135b odst. 4 o. s. ř. domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, s tím, že zmeškal-li první jednání ve věci, stalo se tak z omluvitelných důvodů, a to z neznalosti přestěhování Okresního soudu v Ostravě do Poruby, což způsobilo, že se k jednání dostavil o 15 minut později. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, když uvedl, že stěžovatel byl řádně obeslán s přesným označením místa, na němž ústní jednání mělo proběhnout; kromě toho ke stěhování soudu došlo v lednu roku 2000 a o této skutečnosti byli občané informováni. Z těchto důvodů se nejedná o omluvitelný důvod, pro který by měl prvostupňový soud rozsudek zrušit.
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že soud prvého stupně rozhodl v neprospěch stěžovatele jen z důvodu, že se dostavil s 15 min. zpožděním do jednací síně, když si spletl soudní budovy v Ostravě. Dále uvedl, že ho soudce vyslechl, z jakého důvodu přišel pozdě, a přitom se vůbec nezajímal o důvodnost nároku žalobce, což stěžovatel považuje za zlou vůli soudu a podvod žalobce. Dále stěžovatel poukázal na některé skutečnosti týkající se věci samé, jakož i na to, že odvolací soud se skutkovým stavem věci vůbec nezabýval. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si pro posouzení Ústavní stížnosti vyžádal příslušný soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Okresní soud uvedl, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolání i návrh na zrušení rozsudku, přičemž o odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Krajský soud v Ostravě vyslovil názor, že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele; okolnost, že si stěžovatel řádně nepřečetl předvolání k ústnímu jednání a dostavil se k soudu jinému, nemůže být omluvitelným důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Současně upozornil na to, že stěžovatel nesprávně v ústavní stížnosti uvedl, že usnesením odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek pro zmeškání.
Ze soudního spisu pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se dostavil k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na 8.30 hod, až v 8.46 hod., a to po vyhlášení napadeného rozsudku a skončení jednání, při kterém zástupce žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Dále Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatele, označené jako "Odvolání proti rozsudku č.j. 62 C 355/2000-14", posoudil soud prvého stupně nejen jako odvolání, ale současně i jako návrh na zrušení napadeného rozsudku ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. Zatímco o předmětném návrhu bylo soudem prvého a posléze druhého stupně rozhodnuto, o odvolání dosud nikoliv, a tedy věc není pravomocně ukončena.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Napadá-li stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2001, č.j. 62 C 355/2000-14, je třeba poukázat na to, že za nepřípustný se dle §75 zákona o Ústavním soudu považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ohledně shora citovaného rozsudku soudu prvého stupně probíhá odvolací řízení, je třeba ústavní stížnost v této části pokládat za návrh, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a který je Ústavní soud nucen mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2001, č.j. 42 Co 650/2001-25, řízení ve věci samé sice ještě neskončilo, avšak soud druhého stupně v odvolacím řízení může dle §212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §205b vzít na zřetel jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b o. s. ř.; není tedy dle názoru Ústavního soudu již možné zkoumat, zda důvod, pro který stěžovatel zmeškal jednání, lze považovat za omluvitelný ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. Jedná se tedy o relativně samostatné řízení (podobně jako řízení ve smyslu §14 a násl. o. s. ř.), nad rámec kterého předmětnou námitku již s případným úspěchem uplatnit nelze, a tak dle Ústavního soudu stěžovatel, pokud jde o citované usnesení krajského soudu, vyčerpal procesní prostředky ochrany svého práva.
Vzhledem k tomu se Ústavní soud dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, jíž se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o institut rozsudku pro zmeškání z hlediska práva na spravedlivý proces, zabýval se jím Ústavní soud již v usnesení ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, usn. č. 7) a dospěl k závěru, že jsou-li splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, nelze jeho vydání považovat za postup v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dále v uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat, jak soud I. stupně i odvolací soud hodnotily jednotlivé skutečnosti, pokud postupovaly v souladu s ustanoveními o. s. ř., která tento postup soudu upravují. Tyto závěry ostatně vycházely z předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž je jeho úkolem pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je tento soud součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy ČR, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděná dokazování, pokud jimi nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - ani za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Přitom dospěl k závěru, že zakládá-li se omluva stěžovatele pouze na subjektivním důvodu, spočívajícím v tom, že si stěžovatel řádně nepřečetl předvolání k ústnímu jednání, nelze považovat závěry obecných soudů za exces z rámce "jednoduchého" práva ve výše uvedeném smyslu; v daném případě - více než jindy - je třeba vycházet ze zásady "nechť si každý střeží svá práva".
Vzhledem k tomu, že nebylo Ústavním soudem zjištěno porušení příslušného procesního předpisu ze strany obecných soudů, nelze pokládat za důvodné ani námitky ohledně porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež si svým vlastním jednáním způsobil, že nemohl v řízení plně uplatnit svá procesní práva. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost - ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu