ECLI:CZ:US:2002:2.US.7.02
sp. zn. II. ÚS 7/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky T., spol. s r. o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č.j. 11 Cm 348/99-18, a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, č.j. 12 Cmo 249/2000-36, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a H., s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadla navrhovatelka (stěžovatelka) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, č.j. 12 Cmo 249/2000-36, jakož i rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2000, č.j. 11 Cm 348/99-18, neboť má za to, že uvedenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze byla stěžovatelce jakožto žalované uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi jakožto žalobci částku Kč 33.814,00 s 18 % úrokem z prodlení ode dne 19. 4. 1995 do zaplacení. Kromě toho uvedený soud řízení co do částky Kč 50.000 (a úroků z prodlení z této částky ode dne 19. 4. 1995 do zaplacení) zastavil a stěžovatelce uložil uhradit náklady řízení. Uvedený soud na základě faktury č. 504138 dospěl k závěru, že vedlejší účastník vyúčtoval stěžovatelce částku Kč 83.814,-- za dodávku míchacího centra a požadoval její úhradu do 18. 4. 1995. Z příjmového pokladního dokladu č. 45 ze dne 14. 8. 1996 pak dovodil, že vedlejší účastník přijal od stěžovatelky částku Kč 50.000,-- jako částečnou úhradu uvedené faktury, a z příjmového pokladního dokladu č. PP00043 ze dne 23. 8. 1996 vzal soud za prokázáno, že vedlejší účastník tuto částku zanesl do účetnictví. Tyto skutečnosti dle soudu prokazují, že žaloba na zaplacení zbytku kupní ceny je důvodná, když stěžovatelka částečným splněním závazku vytvořila ve smyslu §407 odst. 3 a §323 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku právní domněnku, že ke dni 14. 8. 1996 trvá její závazek zaplatit vedlejšímu účastníkovi zbytek kupní ceny. Vzhledem k uvedenému skutkovému i právnímu závěru nepovažoval soud za potřebné provést další dokazování, jak stěžovatelka navrhovala.
Uvedený rozsudek, resp. jeho body I. a III., napadla stěžovatelka odvoláním, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka odmítla, že by existoval mezi ní a vedlejším účastníkem smluvní vztah, a namítla, že vedlejší účastník neprokázal vznik bezdůvodného obohacení. Současně uplatnila námitku promlčení ohledně eventuelního nároku. Stěžovatelka také popřela, že by vedlejšímu účastníkovi zaplatila částku Kč 50.000,--, když příjmový pokladní doklad postrádá otisk jejího razítka. Jedná se tedy o soukromou listinu, přičemž soud neztotožnil osobu, která uvedenou částku uhradila. Z těchto důvodů neunesl vedlejší účastník důkazní břemeno. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že její zástupce neměl možnost vyjádřit se k důkazu, provedenému čtením pokladního dokladu z 23. 8. 1996, a neměl možnost pronést novou závěrečnou řeč. Z těchto důvodů navrhla žalobu zamítnout.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, jakož i z nich vyvozenými právními závěry. Dle názoru odvolacího soudu vedlejší účastník uvedenými doklady prokázal, že zařízení bylo dodáno a jeho cena zčásti uhrazena. Dle odvolacího soudu má částečné plnění, pokud z projevu dlužníka nebo z okolností případu nevyplývá opak, účinek uznání zbytku dluhu (§407 odst. 3 obchodního zákoníku). Důsledkem toho je, že důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, kterého stíhá povinnost prokázat, že dluh, který částečně platil, neexistoval, nebo zanikl splněním nebo jiným způsobem. Z příjmového dokladu, v němž bylo jako účel platby uvedeno "částečná úhrada faktury č. 504138", vyplývá, že stěžovatelka uznala částečným zaplacením i zbytek závazku. Pokud jde o namítané procesní pochybení soudu prvého stupně, na základě obsahu protokolu o jednání konaném dne 16. 2. 2000 odvolací soud předmětné námitky nepokládá za důvodné, neboť stěžovatelka, resp. její právní zástupce, závěrečnou řeč přednesli a k důkazu provedenému dokladem č. PP 00043 z 23. 8. 1996 měli možnost se vyjádřit. Z těchto důvodů bylo prvostupňové rozhodnutí odvolacím soudem jako věcně správné potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vedlejší účastník doložil existenci své pohledávky jen svým vyúčtováním a dále listinami o údajné částečné úhradě v hotovosti, které si vytvořil opět sám tento vedlejší účastník, aniž by tyto listiny byly stěžovatelkou potvrzeny. Dle názoru stěžovatelky je taková soudní praxe nepřípustná, neboť dochází ke zjevnému znevýhodnění žalované strany, protože žalobce si může při nedostatku důkazů jiných sám vytvořit potřebné doklady - fakturu a příjmový doklad, aniž by se příslušná platba uskutečnila nebo ji učinil žalovaný. V souvislosti s tím stěžovatelka poukázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 6 Cmo 154/2001, kde bylo v obdobném případě rozhodnuto jinak. V řízení tak byla dle stěžovatelky porušena zásada rovnosti postavení účastníků v řízení a soudy neposkytly ochranu jejím právům, což má za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení. Vrchní soud v Praze poukázal na odůvodnění svého rozsudku. Dále uvedl, že po doplnění dokazování opakováním důkazu kopií příjmového dokladu č. PP 00043 ze dne 23. 8. 1996, kterým rozhodné skutečnosti nebyly vyvráceny, rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v zásadě totožné s námitkami uplatněnými před soudy obou stupňů, přičemž uvedený soud nezjistil žádné pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou. Městský soud v Praze se odvolal na písemné odůvodnění svého rozsudku. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů, tak jak je provedly obecné soudy, jakož i s právními závěry, které z nich tyto soudy vyvodily. Jak však bylo v řadě dřívější rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou třetí instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.)
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat až takovou situaci, kdy v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní soud však takovýto extrémní nesoulad důkazů a z nich vyvozeného skutkového stavu nezjistil, neboť provedené důkazy skutkové závěry obecných soudů nejen nevylučují, ale - vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu, jež verzi stěžovatelky o navozování fiktivní situace vedlejším účastníkem nenasvědčují - lze naopak dospět k závěrům, k jakým dospěly obecné soudy. Pokud jde o právní závěry obecných soudů, Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbývá než odkázat na odůvodnění předmětných rozsudků. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy rozhodovaly v daném případě jinak než v případě obdobném, Ústavní soud v souladu se shora uvedenou zásadou opakovaně konstatuje, že neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává judikaturu státních orgánů k určité problematice, nýbrž zkoumá toliko otázky eventuelního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Kromě toho věc, na kterou stěžovatelka poukazuje, byla skutkově jiná, protože - na rozdíl od tohoto případu - ve věci sp. zn. 6 Cmo 154/2001 nevyplývala z klíčového důkazu, příjmového pokladního dokladu žádná souvislost mezi ním a příslušnou fakturou.
Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu