ECLI:CZ:US:2002:2.US.711.01
sp. zn. II. ÚS 711/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného advokátem Dr. P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2001, sp. zn. 44 To 1136/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že byl podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona obviněn z trestného činu podvodu, který měl spáchat ve funkci generálního ředitele P Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.8.2000, sp. zn. Nt 2722/2000, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 trestního řádu.
Stěžovateli je kladeno za vinu, že jako generální ředitel P. společně s M. Ř. a dalšími osobami vyvíjel kampaň pro získání členů záložny, ačkoli věděl, že označená družstevní záložna byla založena účelově k vylákání finančních obnosů od jejích členů, přestože věděl, že družstevní záložna nevyvíjí žádnou činnost k zajištění slibovaných výnosů z vkladů členů a úmyslně uvádí své členy v omyl tvrzením, že vykazuje vysoké zisky, ačkoli byl informován o skutečném hospodaření družstevní záložny, zejména o odčerpávání peněz do účelově založené dceřinné společnosti a dále na bankovní účty, fakticky ovládané spoluobviněným Ř. Členům P. tak měla vzniknout škoda cca 400 milionů Kč.
Podle názoru stěžovatele se odůvodnění všech rozhodnutí, kterými je ponecháván ve vazbě, stále opakují, když neuvádějí žádné nové skutečnosti, které by důvodnost vazby specificky odůvodnily.
Jestliže tedy, uvádí stěžovatel, upravuje §67 odst. 1 trestního řádu důvody vazby tak, že obviněný může být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li zde konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu dle důvodů daných v písm. a) až c) uvedeného ustanovení trestního řádu a pojem "konkrétní skutečnosti" není v trestním řádu definován, je nutno vzít v úvahu při výkladu tohoto pojmu všemi státními orgány včetně soudů, znění čl. 8 ( odst. 1, který uvádí, že osobní svoboda je zaručena), čl. 4 odst. 4 (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu) a čl. 2 odst. 3 ( zde má zřejmě stěžovatel na mysli čl.2 odst. 2, který uvádí, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který stanoví zákon) Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). Z pohledu citovaných článků Listiny je prý proto nutno interpretovat pojem "konkrétní skutečnosti" tak, že čím déle vazba obviněného trvá, tím konkrétnější a závažnější důvody musí být, aby odůvodnily obavu dle jednotlivých vazebních důvodů.
Oběma rozhodnutím obecných soudů navrhovatel vytýká, že kvalifikovaně nespecifikovala jednotlivé konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že vazební důvody jsou v konkrétní fázi vyšetřování nadále dané.
Souhrnně lze říci, zdůrazňuje stěžovatel, že právě v kontextu shora uvedených článků Listiny je nutno interpretaci pojmu "konkrétní skutečnosti" vymezit tak, že čím déle vazba obviněného trvá, tím konkrétnější a závažnější skutečnosti musí odůvodňovat obavu z nastolení jednotlivých vazebních důvodů.
Stěžovatel má z výše uvedených důvodů za to, že v jeho případě byly splněny podmínky pro postup dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu Praze a předcházejícího usnesení obvodního soudu neinterpretují právní pojem "konkrétní skutečnosti" v souladu se zněním uvedeného čl. 8 a čl. 4 odst. 4 Listiny, a proto nejsou dány důvody pro další držení stěžovatele ve vazbě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel má rovněž za to, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je prý možný také postup dle §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.9.2001, sp. zn. 44 To 1136/2001, se zjišťuje, že stížnosti obviněných (M. Ř.) a stěžovatele proti usneseni Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.8.2001, sp. zn. Nt 2537/2001, se podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítají jako nedůvodné.
Jak uvádí městský soud, stížností napadeným usnesením byla podle §71 odst. 2 trestního řádu prodloužena lhůta trvání vazby u stěžovatele do 24. 11. 2001 s tím, že u něj jsou i nadále dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. U stěžovatele a M. Ř. byla splněna podmínka předpokládaná v §67 odst. 2 trestního řádu. Jak konstatoval městský soud, dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které bylo stěžovateli sděleno obvinění, byly spáchány, tyto skutky mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že je spáchal stěžovatel. Toto zjištění se opírá jak o předložené obsáhlé spisové materiály a výpovědi poškozených, tak je lze dovodit i z listinných důkazů svědčících o hospodaření předmětné družstevní záložny. Stěžovatel spolu s dalšími obviněnými měl vylákat v roce 1999 od cca 3.000 fyzických osob, po celém území České republiky finanční částku ve výši nejméně 276,000.000,-Kč a měl předstírat úmysl tyto finanční prostředky zhodnotit prostřednictvím označené družstevní spořitelny, což předem věděl, že neuskuteční, a kdy stěžovatel zcela podle připraveného plánu a na základě příkazu obviněného Ř. jako náměstek generálního ředitele a předseda kontrolní komise a později generální ředitel této spořitelny měl vyvíjet propagační kampaň pro získání dalších členů, ač věděl, že jejich finanční prostředky nebudou zhodnocovány a jsou odčerpávány jinam.
Lhůta vazby u stěžovatele započala dne 24.8.2000 a byla prodlužována soudem v zákonných lhůtách. Dále městský soud konstatoval, že nezjistil, že by napadenému usnesení prvostupňového soudu předcházely závažné procesní vady, když důvody vazby ve zcela nezměněné podobě i nadále trvá tak, jak o tom velmi podrobně pojednal obvodní soud v odůvodnění napadeného usnesení, na které městský soud ve stručnosti plně odkazuje.
Pro úplnost řízení městský soud poukázal dále na skutečnost, že orgány vězeňské služby odhalily, že stěžovatel používal ve výkonu vazby nejméně od června do dne 4.7.2001 nezákonně dva mobilní telefony, a bylo zjištěno, že prostřednictvím telefonátů z těchto mobilních telefonů se pokoušel ovlivňovat průběh trestního řízení.
V závěru odůvodnění městský soud zdůraznil, že v daném případě se jedná o extrémně rozsáhlou trestnou činnost, pro kterou jsou obvinění stíháni. Přes tuto skutečnost však v řízení nedochází k neodůvodněným průtahům v řízení, když je šetřeno zákonných práv obviněných. Lhůta vazby prodloužená napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 se jeví jako zcela přiměřená rozsahu a náročnosti projednávané věci.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Přesto, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí pouze proti usnesení Městského soudu v Praze, bylo nutno pro posouzení úplnosti skutkových a právních zjištění kasačního soudu ve vztahu k namítaným pochybením posoudit i usnesení obvodního soudu ze dne 3.4.2001, jímž byla stěžovateli podle §71 odst. 2 trestního řádu prodloužena vazební lhůta o tři měsíce, tj. do 24 listopadu 2001, když i nadále trvají důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního řádu.
Senát obvodního soudu přezkoumal žádost Vrchního státního zástupce na prodloužení vazební lhůty u stěžovatele o tři měsíce a po prostudování šestadvaceti svazků vyšetřovacího spisu žádosti vyhověl. Jak dále rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel je ohrožen poměrně citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody, a proto trvá nebezpečí, že při propuštění z vazby na svobodu by se mohl vyhýbat trestnímu řízení, případně trestu, který mu hrozí zejména proto, že stěžovatel hodlal uskutečnit pracovní cestu po Evropě a mohlo by dojít i k převedení peněz do ciziny, takže i proto je zde důvodná obava, že by se mohl stát pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Tvrzení stěžovatele, že veškeré finanční prostředky vydával obv. Ř., když je řádně vyúčtoval, je v rozporu s tvrzením obv. Ř. Vzhledem k tomu, že měl v předmětné pojišťovně na starost zajištění propagační kampaně v mediích, je zde důvodná obava, že by po propuštění z vazby na svobodu mohl mařit objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení.
Příslušný senát obvodního soudu přezkoumal dále důvody vazby podle §67 odst. 2 trestního řádu a zjistil, že všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je stěžovatel stíhán, mají znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a je důvodné podezření, že je spáchal stěžovatel. Důvodnost návrhu státního zástupce na prodloužení vazby stěžovatele spatřoval obvodní soud i ve skutečnosti, že vyšetřování dosud probíhá plynule, bez jakýchkoli průtahů, probíhají a jsou plánovány výslechy osob, jejichž svědecké výpovědi svědčí nebo mohou svědčit jak pro, tak i proti stěžovateli.
Vazbu podle ustálené judikatury Ústavního soudu, ve smyslu čl. 8 Listiny, je nutno chápat jako pouze nezbytný zásah do osobní svobody obviněného, jehož cílem je při vymezení ústavně akceptovatelných důvodů vazby znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
Ústavní soud se cítí být oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů ve vazebních věcech zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě a s tím spojené i rozhodnutí o prodloužení vazby podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo, jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné vazební důvody jsou v rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku ČR či mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR.
Ve smyslu §67 odst. 1 trestního řádu obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z některého nebo i z více následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu. V případě útěkové vazby postačí existence kterékoli z okolností zde demonstrativně uvedených s tím, že pod pojmem "uprchne" je nutno chápat útěk obviněného do ciziny.
Jak konstatovaly oba obecné soudy, důvody vazby dle §67 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 trestního řádu u stěžovatele trvají i nadále, neboť je ohrožen citelným nepodmíněným trestem odnětí svobody, a trvá proto nebezpečí, že po propuštění z vazby na svobodu by se mohl vyhýbat trestnímu řízení, příp. trestu, neboť stěžovatel měl v úmyslu uskutečnit pracovní cestu do ciziny, kde by se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným i z toho důvodu, že by mohlo dojít k převedení peněz stěžovatelem do ciziny. Tvrzení stěžovatele o tom, že si žádné finanční prostředky pro svoji osobní potřebu neponechal, je ve zřejmém rozporu s výpověďmi obviněného Ř.
Výše uvedené reálné možnosti stěžovatele, zejména s ohledem na charakter trestné činnosti, pro niž bylo stěžovateli sděleno obvinění, jsou podle názoru Ústavního soudu právě takovými "konkrétnímu skutečnostmi", jež má na mysli §67 odst. 1 trestního řádu.
V případě koluzní vazby musí být konkrétní skutečnosti spojeny s předpokládanou aktivní činností obviněného směřující k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. V odůvodnění napadeného usnesení poznamenal městský soud právě s ohledem na zajištění dostatečného a odpovídajícího posouzení návrhu státního zástupce na prodloužení lhůty trvání vazby, že stěžovatel se nezákonným způsobem snažil ve výkonu vazby ovlivňovat dosavadní průběh trestního stíhání prostřednictvím dvou mobilních telefonů, což v kontextu s ostatními konkrétními skutečnostmi zakládá opodstatněnost závěru obou obecných soudů, že důvody vazby (dle §67 odst. 1, písm. a), písm. b), odst. 2 trestního řádu) trvají u stěžovatele i nadále.
Závěrem lze říci, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především úkolem obecných soudů, neboť ty vycházejí z důkladné znalosti skutkových skutečností a důkazní situace v dané trestní věci. Při výkladu, resp. aplikaci výše uvedeného zákonného ustanovení, nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, jak se v ústavní stížnosti snaží dovodit stěžovatel. Takový přístup k aplikaci §67 odst. 1 trestního řádu však i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.9.1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 6, nález č. 88) není možný, když charakter "konkrétních skutečností" je ve vztahu k vazebním důvodům a jejich trvání či případné změně velmi individuální a má svůj podklad jak v osobě obviněného, jeho osobních poměrech, tak i ve specifické důkazní situaci či rozsahu trestné činnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti neshledal Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení výše uvedených článků Listiny ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze za opodstatněná, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 5. března 2002