ECLI:CZ:US:2002:2.US.726.01
sp. zn. II. ÚS 726/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.2001, čj. 4 To 212/2001 - 426, a návrhu na zrušení §36 odst. 3 a §90 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto, podle §256 trestního řádu, odvolání stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 21.11.2000, čj. 9 T 239/97 - 392, a současně navrhuje zrušení §36 odst. 3 a §90 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád").
V odůvodnění návrhu stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ( právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům), právo na rovnost před zákonem, právo odepřít výpověď, právo být považován za nevinného, dokud nebyla pravomocným rozsudkem vina vyslovena, dále právo na osobní svobodu, lidskou důstojnost, dobrou pověst a osobní čest.
Napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoli správně měl prý krajský soud rozsudek soudu prvního stupně v částech napadených odvoláním zrušit, neboť právě tato část odůvodnění napadeného rozsudku nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně se údajně rovněž nevypořádal se všemi provedenými důkazy a z důvodu nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění je prý jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
Napadené usnesení odvolacího soudu podle názoru stěžovatele vychází z nesprávného posouzení totožnosti skutku, neboť v obžalobě byl skutek nesprávně popsán slovy " nechal zasypat zde umístěné dva vrty na pitnou vodu, ze kterých byla čerpána voda do vodovodů pro obec Kestřany a dále byla tímto jednáním způsobena obci Kestřany škoda nejméně 653.620,-Kč". Skutečnost, zda se jednalo opravdu o pitnou vodu, však nebyla v řízení prokázána, a nemohlo prý proto dojít ke vzniku škody obci Kestřany ve výši 653.620,-Kč. Jestliže tedy, uvádí dále stěžovatel, nebylo v trestním řízení prokázáno, že se stal skutek, pro který byl trestně stíhán, měl být z tohoto důvodu zproštěn obžaloby, a nikoli proto, že popsaný skutek nebyl trestným činem.
Rozsudkem soudu první instance však byl stěžovatel zproštěn obžaloby i pro skutek, pro který stěžovateli nebylo sděleno obvinění a od 17.7.1999 bylo trestní stíhání promlčeno, což zakládá porušení §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a dále znamená, že stěžovatel byl v tomto směru stíhán nepřípustným způsobem.
Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že nalézací soud přiznal v trestním řízení obci Kestřany postavení poškozeného, které jí prý však nenáleží, neboť, i když byla označená obec odkázána se svým nárokem na řízení občanskoprávní, nebyla prý, jak shora uvedeno, prokázána vzniklá škoda. K procesním nedostatkům řízení před soudem prvního stupně stěžovatel dále uvádí, že mu byl proti jeho vůli ustanoven obhájce ex offo, což prý stěžovateli znemožnilo samostatné uplatnění jeho procesních práv. Rovněž jeho povinná účast při výslechu v přípravném řízení a u hlavního líčení je dle mínění stěžovatele porušením jeho práv.
Odvolací soud shora uvedené vady řízení nenapravil a nijak se údajně nevypořádal se skutečností, že stěžovatel byl v období od 5.11.1996 do 30.8.2001 trestně stíhán za skutky, které nejsou trestnými činy, a za skutky, které se nestaly.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.2001, sp. zn. 4 To 212/2001, se zjišťuje, že odvolací soud zamítl jako nedůvodná (dle §256 trestního řádu) odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 21.11.2000, čj. 9 T 239/97-392.
V odůvodnění napadeného usnesení se uvádí, že stěžovatel byl podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 30.6.1997, sp. zn. Zt 1529/96, pro skutek zde označený, přičemž soud dospěl k závěru, že pro absenci subjektivní stránky jednání stěžovatele není třeba ve věci provádět další dokazování. Jak dále konstatoval odvolací soud, bylo nejprve nutné zvážit, zda odvolání podané státním zástupcem je opožděné či nikoli, a v této souvislosti konstatoval, že předmětné odvolání bylo podáno tzv. blanketní formou. Ustanovení §249 odst. 1 ve vztahu k §248 trestního řádu neumožňuje nějakým způsobem sankcionovat nesplnění této povinnosti, a není tedy důvod pro zamítnutí odvolání státního zástupce z formálních důvodů.
Podle názoru odvolacího soudu nedošlo v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, k takovým vadám, pro které by rozsudek soudu prvního stupně nemohl obstát, neboť předmětný soud poté, co byl zrušen jeho první odsuzující rozsudek v této věci a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, doplnil dokazování v takovém rozsahu, že si s přihlédnutím k důkazům již dříve provedeným vytvořil dostatečný základ pro rozhodnutí ve věci, i když rozsah dokazování neodpovídal v plné míře povinnosti uložené mu rozhodnutím odvolacího soudu, přesto okresní soud, dle mínění odvolacího soudu, postupoval v mezích §2 odst. 5 trestního řádu.
Ve vztahu k odvolacím důvodům stěžovatele odkázal krajský soud na svá předcházející rozhodnutí, ve kterých se s některými skutečnostmi nyní opětovně uváděnými stěžovatelem vypořádal, a nemá proto důvod na nich cokoli měnit či ohledně nich nově argumentovat.
V otázce výkladu ustanovení §43 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k obci Kestřany v předmětném řízení krajský soud dovodil, že nelze o konkrétním subjektu hovořit jako o poškozeném teprve od okamžiku pravomocně skončeného trestního řízení, ale je nutno vycházet z obsahu celého §43 v kontextu s dalšími ustanoveními trestního řádu (např. s §160 odst. 1 , §228 a §229 trestního řádu), což ovšem nelze uvádět do souvislosti s tvrzeným porušením zásady presumpce neviny obžalovaného.
Odvolací soud zdůraznil, že skutek uvedený v obžalobě se stal, když skutkové okolnosti jeho spáchání byly spolehlivě zjištěny z výpovědí svědků, z listinných důkazů a záznamu z místního šetření ze dne 7.7.1994. Přes výše uvedené skutečnosti však nebylo možno dovodit, jak ostatně shodně zjistil soud prvního stupně, že by žalovaný skutek byl trestným činem, a to pro absenci subjektivní stránky trestného činu, zavinění. Krajský soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatele, že nalézací soud pochybil, pokud vynesl zprošťující rozsudek také ohledně skutku, pro který stěžovatel nebyl stíhán (stěžovateli nebylo pro předmětné jednání sděleno obvinění), a v této otázce zdůraznil, že trestní řád neřeší případ, kdy je podána obžaloba pro skutek, pro který nebylo obviněnému sděleno obvinění. Pouze judikatura naznačuje jako v úvahu přicházející řešení možnost vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 trestního řádu. V dané trestní věci byla po procesní stránce situace složitější, když předmětem obžaloby byl nejen výše uvedený skutek, ale i skutek, pro který byl stěžovatel trestně stíhán v souladu s příslušnými procesními ustanoveními. Po zvážení všech skutečností se proto odvolací soud při vědomí skutečnosti, že soud prvního stupně možnost vrácení věci státnímu zástupci nevyužil a označený postup po provedeném dokazování v hlavním líčení již nepřicházel v úvahu, přiklonil k postupu, který zvolil soud prvního stupně, jenž rozhodl ve smyslu §226 písm. b) trestního řádu o celé obžalobě zprošťujícím rozsudkem a dle §229 odst. 3 trestního řádu odkázal poškozenou obec Kestřany s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práv, zakotvených v čl. 10, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny, a to ze strany Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterého se označený soud měl dopustit tím, že odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně v předmětné trestní věci zamítl, ačkoli měl, podle názoru stěžovatele, část odvoláním napadeného rozsudku zrušit.
K této námitce stěžovatele je nutno připomenout, že trestní stíhání stěžovatele skončilo zproštěním obžaloby (§226 písm. b) trestního řádu), neboť bylo prokázáno, že v obžalobě označený skutek není trestným činem.
Pro přesnost je nutno zdůraznit, že celé pravomocně skončené trestní řízení probíhalo v procesním režimu trestního řádu platném před jeho novelou, tedy před platností zákona č. 265/2001 Sb., účinném od 1.1.2002.
Není možno souhlasit s námitkami stěžovatele, uvedenými v ústavní stížnosti, o protizákonnosti celého trestního stíhání, neboť je třeba vycházet ze skutečnosti, že právo nebýt trestně stíhán přísluší pouze osobám požívajícím imunity např. diplomatické či poslanecké, a takovou osobou stěžovatel není. Pro podání obžaloby je postačující, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soudem. V řízení bylo zjištěno, že vodní vrty na pozemku stěžovatele byly z jeho podnětu zasypány, čímž došlo k přerušení dodávek vody pro obec Kestřany, když stěžovatel si ponechal ze zrušených vrtů dva kusy čerpadel a elektrický rozvaděč.
Vzhledem k tomu, že již v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky žalovaných trestných činů (úmysl), došlo ke zproštění obžaloby. Odvolací soud se pak ve svém usnesení s tímto závěrem nalézacího soudu ztotožnil a trestní stíhání stěžovatele bylo tak pravomocně skončeno. Z pohledu Ústavního soudu nedošlo proto ze strany odvolacího soudu k porušení žádných, stěžovatelem akcentovaných práv chráněných Listinou či Ústavou ČR, neboť další námitky stěžovatele poukazující na vady řízení a jeho délku již nemohly mít vliv na věcnou správnost konečného rozhodnutí soudu a jsou, vzhledem k výsledku pravomocně skončeného trestního řízení, bezpředmětné. Rovněž ve vztahu k výroku soudu o odkázání poškozené obce Kestřany s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neshledal Ústavní soud žádné pochybení, které by odporovalo platným zákonům, či dokonce požadavku ústavnosti.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §36 odst. 3 trestního řádu (nutná obhajoba již v přípravném řízení pro trestný čin, jehož horní hranice zákonné trestní sazby převyšuje pět let) a ustanovení §90 odst. 1 trestního řádu ( obsahující sankce hrozící obviněnému, nedostaví-li se po řádném předvolání).
Jestliže bylo shora konstatováno, že trestní řízení vedené proti stěžovateli skončilo zprošťujícím výrokem soudu, který v žádném případě nemohl mít pro stěžovatele za následek jím tvrzená porušení ústavních práv, neměl Ústavní soud důvod postupovat v řízení ve smyslu §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a po přerušení řízení postoupit stěžovatelův návrh na zrušení §36 odst. 3 a §90 odst. 1 trestního řádu plénu Ústavního soudu ČR k rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto senát Ústavního soudu ČR mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení oba návrhy, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 11.června 2002