ECLI:CZ:US:2002:2.US.740.01
sp. zn. II. ÚS 740/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci stěžovatele Ing. V. B., zastoupeného advokátem JUDr. K. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. 6. 2000, čj. 8 C 147/99-27, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2001, čj. 13 Co 432/2001-68, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a společnosti Z., a.s., zastoupené advokátkou JUDr. M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 27. 12. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu Plzeň-sever a Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že obecné soudy svým rozhodnutím porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-sever dne 30. 11. 1999 určení, že ukončení jeho pracovního poměru se žalovaným (dále jen "vedlejší účastník") dle dopisu ze dne 17. 6. 1999 je neplatné. V souvislosti s tím požadoval náhradu mzdy za období od září 1999 do května 2000 ve výši 356.931,-Kč a náhradu nákladů řízení.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, čj. 8 C 147/99-27, zamítl žalobu v celém rozsahu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí odkázal na ustanovení §64 zákoníku práce, podle něhož stěžovatel mohl uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit. Konstatoval, že pracovní poměr stěžovatele skončil ke dni 31. 8. 1999. Pokud byla žaloba podána až 30. 11.1999, stalo se tak po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvého stupně odvolání. Namítal v něm, že ze zmíněného dopisu ze dne 17. 6. 1999 vyplývá, že byl odvolán z funkce náměstka ředitele. Protože vedlejší účastník pro něho neměl vhodnou práci, stěžovatel dovodil, že je dán výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Výpovědní doba pro tento výpovědní důvod činila tři měsíce a jeho pracovní poměr skončil k 30. 9. 1999. Žaloba byla tudíž podána včas.
Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 30. 8. 2001, čj. 13 Co 432/2001-68, potvrdil napadený rozsudek soudu prvého stupně a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že nalézací soud zjistil správně skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Poukázal na to, že vedlejší účastník dal stěžovateli výpověď s odkazem na znění manažerské smlouvy, jež umožňuje skončení pracovního poměru způsobem, jakým to učinil vedlejší účastník. Platností tohoto právního úkonu by se soud mohl zabývat jen za předpokladu, že by stěžovatel dodržel zákonnou prekluzivní lhůtu k uplatnění neplatnosti skončení pracovního poměru u soudu, což se ale v daném případě nestalo. Označil za nesporné, že napadená výpověď byla stěžovateli doručena 17. 6. 1999. Pracovní poměr stěžovatele měl tedy skončit 31. 8. 1999. Soud k tomu uvedl, že sám stěžovatel považoval tento den za skončení svého pracovního poměru, což vyplývá z jeho dopisu ze dne 21. 10. 1999, v němž požadoval vyřízení svých mzdových nároků. Mohl proto uplatnit žalobu v souladu s ustanovením §64 zákoníku práce, tj. ve lhůtě do 31. 10. 1999. Protože tak neučinil a žalobu podal až 30. 11. 1999, musel ji soud jako opožděně podanou zamítnout a nemohl se zabývat meritem věci, tj. otázkou platnosti výpovědi. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že má lhůtu k podání žaloby zachován, neboť mu mohla být dána výpověď pouze pro nadbytečnost, a tudíž ze zákona přicházela v úvahu tříměsíční výpovědní lhůta. Odvolací soud poukázal na listinu, kterou byla stěžovateli dána výpověď odkazem na příslušné ustanovení manažerské smlouvy, podle níž si účastníci sjednali podmínky a lhůty skončení smluvního období i pracovního poměru stěžovatele. Nelze proto dospět k jinému závěru, než k tomu, že pracovní poměr skončil k 31. 8. 1999.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že nebyl respektován postup předepsaný občanským soudním řádem, který ukládá soudům povinnost rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, provedené důkazy hodnotit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a v odůvodnění rozsudku jasně vyložit, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Za nepochybné označil, že jeho pracovní poměr u vedlejšího účastníka byl založen pracovní smlouvou. Stěžovatel byl poté jmenován do funkce náměstka ředitele a na tuto funkci byla mezi účastníky uzavřena manažerská smlouva. Dne 17. 6. 1999 byla stěžovateli doručena výpověď a výpovědní lhůta běžela od 1. 7. 1999. Stěžovatel má za to, že její běh skončil 30. 9. 1999. Domnívá se, že poté, kdy byl odvolán z funkce, měl být zařazen na jiné pracovní místo, neboť odvoláním mu pracovní poměr neskončil. Jestliže ovšem současně došlo ke zrušení předmětné funkce, pak je dle jeho názoru zřejmé, že výpověď z pracovního poměru byla dána z organizačních důvodů ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Jiný výpovědní důvod nelze z předložených listin vyvodit. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobu podal v poslední den stanovené dvouměsíční lhůty. Soudy však dospěly k závěru, že byla podána po této lhůtě a meritem věci se nezabývaly. Jejich závěry jsou proto v nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud Plzeň-sever ve svém vyjádření uvedl, že ve věci byl zjištěn skutkový stav, který nebyl účastníky zpochybňován. Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplynulo, že vedlejší účastník doručil stěžovateli dopis, v němž uvádí, že jeho pracovní poměr končí dne 31. 8. 1999. Soud musel přihlédnout k prekluzi práva na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Neporušil tím právo stěžovatele dané článkem 36 Listiny. Z uvedených důvodů navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Nalézací soud zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a vyvodil z něho i odpovídající právní závěry. Odkázal na závěry obsažené v odůvodnění svého rozhodnutí. Má za to, že postupem soudů nebylo stěžovateli odňato právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Vedlejší účastník navrhl ve svém vyjádření ústavní stížnosti zamítnout. Uvedl, že se plně ztotožňuje s právními závěry obsaženými v odůvodnění obou rozsudků, neboť je nesporné, že pracovní poměr stěžovatele měl skončit ke dni 31. 8. 1999, a žaloba byla tudíž podána až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. Poukázal na skutečnost, že výpověď odkazovala na manažerskou smlouvu a je třeba vycházet z obecné výpovědní lhůty.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Odůvodnění jeho ústavní stížnosti obsahuje v podstatě shodné argumenty, které uplatnil ve svých odvolacích námitkách. Okolnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel zpochybňuje zejména hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soudy se v prvé řadě zabývaly otázkou včasnosti podané žaloby ve smyslu ustanovení §64 zákoníku práce. Po provedeném dokazování dospěly k závěru, že pracovní poměr stěžovatele u vedlejšího účastníka skončil ke dni 31. 8. 1999. Vyšly přitom ze znění písemného oznámení vedlejšího účastníka stěžovateli ze 17. 6. 1999 a ze znění manažerské smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 10. 1. 1995, jež mimo jiné upravovala i podmínky skončení smluvního období i pracovního poměru stěžovatele. Poté, aniž by se zabývaly meritem věci, tj. zkoumáním podmínek platnosti rozvázání pracovního poměru, konstatovaly, že žaloba, uplatněná u soudu dne 30. 11. 1999, byla podána po zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůtě. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatele, že rozsudky, jež vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu a z nesprávného hodnocení důkazů, nebyly řádně odůvodněny. Oba soudy svůj závěr srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. V souladu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu ve svých rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, včetně uvedení příslušných ustanovení, jež použily. Odvolací soud se nadto podrobně zabýval námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti, a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádal.
Ústavní soud nadto odkazuje na ustálenou soudní judikaturu (srov. např. R 40/69, R 75/97), podle níž, chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný. Nebyla-li taková žaloba ve lhůtě podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou.
Ústavní soud proto konstatuje, že závěr obecných soudů stran opožděně podané žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu