ECLI:CZ:US:2002:2.US.743.01
sp. zn. II. ÚS 743/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti L., a.s., zastoupené advokátem Mgr. I. S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 4. 10. 2001, reg. č. 502/01/07/odv., a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. 7. 2001, reg. č. 502/01/07, a o návrhu na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, a ustanovení §2 odst. 5, §12 odst. 4 písm. e) a §13 zák. č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, a o změně některých dalších zákonů, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 6. 12. 2001, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2001, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a dále zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, a ustanovení §2 odst. 5, §12 odst. 4 písm. e) a §13 zák. č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, a o změně některých dalších zákonů (dále též "zákon o SZIF"). Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, zaručených čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, včetně napadených rozhodnutí, Ústavní soud ověřil, že stěžovatelce byla na její žádost ze dne 25. 4. 2001, reg. č. 502/01/07, Státním zemědělským intervenčním fondem (dále jen "SZIF") postupem dle §7 odst. 1 až 4 nařízení vlády č. 114/2001 Sb. stanovena individuální produkční kvóta cukru ve výši 3.052,6 tun na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005. SZIF při stanovování kvóty zohlednil období od 1. 9. 1998 do 31. 8. 1999, od 1. 9. 1999 do 31. 8. 2000 a od 1. 9. 2000 do 28. 2. 2001.
Odvolání stěžovatelky k Prezidiu SZIF, v němž zejména upozorňuje, že při stanovování lhůty nebylo přihlédnuto k výrobě cukru za období od 1. 9. 1996 do 31. 8. 1997 ve výši 23.590 tun a za období od 1. 9. 1997 do 31. 8. 1998 ve výši 17.657 tun, a tento postup při výpočtu nebyl odůvodněn, bylo druhým z napadených rozhodnutí zamítnuto a rozhodnutí SZIF jím bylo potvrzeno. Podle odůvodnění bylo po kontrole provedené u stěžovatelky zjištěno, že údaje vykázané jako vlastní výroba cukru v období od 1. 9. 1996 do 31. 8. 1997 a od 1. 9. 1997 do 31. 8. 1998 nejsou vlastní výrobou stěžovatelky, ale C., a.s., z jehož konkursní podstaty stěžovatelka vydražila cukrovar. K výrobě v daném období proto nemohlo být přihlédnuto, neboť nejde o výrobu stěžovatelky a ta není právní nástupkyní C., a.s.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Rozvádí v ní důvody, pro které považuje příslušné právní předpisy, kterými je upravena daná problematika, za předpisy, jež odporují Listině základních práv a svobod a Ústavě ČR. Tvrdí, mimo jiné, že zákon o SZIF připouští nepřípustnou pravou retroaktivitu a dokonce "deleguje" vládu, aby konkrétní pravidla této pravé retroaktivity stanovila sama. Retroaktivita zákona o SZIF je narušením principu ochrany důvěry v právo. Z tohoto důvodu je v rozporu s Ústavou nejen zákon o SZIF, ale i nařízení vlády č. 114/2001 Sb. Současná úprava také zavádí nerovnost subjektů v závislosti na konkrétním odvětví, v němž podnikají, porušuje právo vlastnit majetek a nepřípustně jej omezuje bez náhrady. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím uvádí stěžovatelka obdobné argumenty jako v uplatněném odvolání proti rozhodnutí SZIF a zdůrazňuje nesprávnost a nepřezkoumatelnost stanovené kvóty. Domnívá se, že SZIF měl vzhledem ke stanoveným produkčním kvótám a produkci konat společné správní řízení se všemi žadateli, neboť všem rozděloval jednu maximální a nepřekročitelnou produkční kvótu. Následně měl vydat jen jedno společné rozhodnutí. V ústavní stížnosti také bez další argumentace uvádí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Státní zemědělský intervenční fond a jeho Prezidium, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. SZIF a Prezidium SZIF podaly obsahově shodná vyjádření, jimiž navrhují, aby Ústavní soud stížnost i s návrhem na zrušení shora uvedených právních předpisů zamítl. Nejprve uvádějí, že z hlediska označení stěžovatelky nejsou dány procesní předpoklady pro to, aby se Ústavní soud stížností zabýval. Ústavní stížnost podala stěžovatelka označená jako L., a.s., dne 6. 12. 2001. K tomuto datu označení stěžovatelky neexistovalo, neboť do obchodního rejstříku bylo zapsáno až dnem 28. 12. 2001. Dále tvrdí, že její tvrzení o významu ústavní stížnosti, který přesahuje její vlastní zájmy, je neopodstatněné a řádně neodůvodněné. Upozorňují, že se stěžovatelka zjevně nepokusila využít přezkumu soudem, jako procesního prostředku, který jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, ačkoli je možné podat žalobu podle ustanovení §247 a násl. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Pokud jde o meritum věci, odmítají námitky stěžovatelky a domnívají se, že k porušení jí tvrzených práv nedošlo.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, dle níž je stěžovatelka chybně označena a její podání je formálně vadné. V rubrice stěžovatel v ústavní stížnosti je uvedeno: "L., a.s., (...), dříve obchodní firmou M., a.s. (...)". Ze spisového materiálu stěžovatelky (a konečně i z vyjádření obou dalších účastníků) vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001, čj. F 10500/2001-1, B 1914/10, byla ke dni právní moci tohoto rozhodnutí vymazána z obchodního rejstříku obchodní firma M., a.s., a na její místo byla zapsána stěžovatelka. K tomu došlo skutečně až po podání ústavní stížnosti. Z identifikačního čísla společnosti M., a.s., uvedeného ve výpisu z obchodního rejstříku, ovšem plyne, že jde o subjekt se stěžovatelkou totožný. Shora uvedeným rozhodnutím došlo fakticky pouze ke změně některých údajů v obchodním rejstříku (název, sídlo atd.). Vzhledem k uvedenému Ústavní soud nemůže námitce SZIF a Prezidia SZIF přisvědčit. Je patrné, že stěžovatelka z opatrnosti označila v ústavní stížnosti oba subjekty, jak sebe, tak i svou právní předchůdkyni. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001, čj. F 10500/2001-1, B 1914/10, plyne, že nový název je účinný až ode dne právní moci uvedeného rozhodnutí. V tomto postupu nelze spatřovat pochybení, naznačovaná SZIF a jeho Prezidiem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je právní nástupkyní firmy M., a.s., jež byla účastnicí řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, nepovažuje ji Ústavní soud ani za osobu k podání projednávané ústavní stížnosti zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud dále přezkoumal ústavní stížnost z hlediska splnění podmínek stanovených v ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a z hlediska možnosti využití postupu dle ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák., dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Dospěl přitom ke shodným závěrům jako v obdobných věcech, jež se týkají stejné problematiky, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 659/01 a IV. ÚS 711/01, od nichž nemá důvod se odchylovat a které zde rovněž uvádí.
Napadené rozhodnutí Prezidia Státního zemědělského intervenčního fondu je nepochybně rozhodnutím orgánu veřejné správy, které není ze soudního přezkumu vyňato a které lze napadnout správní žalobou. Z toho Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka nevyužila procesní prostředek podle části páté občanského soudního řádu, v níž je upravena instituce správního soudnictví, a tedy dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, resp. podala ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež není posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nepřípustná.
Pokud jde o návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ust. §75 odst. 2 písmeno a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a neodmítl přijetí ústavní stížnosti, poukazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí (např. Pl. ÚS 15/96, III. ÚS 16/96), podle kterých skutečnost, že určité rozhodnutí podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě. Stěžovatelka napadla svou ústavní stížností rozhodnutí Prezídia Státního zemědělského intervenčního fondu, které je individuálním správním rozhodnutím, jímž se jí přiznává cukerní kvóta v přesně stanovené výši. Toto rozhodnutí je rozhodnutím o konkrétních právech konkrétního subjektu a není ani formulováno jako precedentní. Nevyplývají z něj žádné obecné závěry. Ani v jeho odůvodnění nejsou obecně platné závěry vysloveny. Napadené rozhodnutí tak nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
K návrhu na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, a ustanovení §2 odst. 5, §12 odst. 4 písm. e) a §13 zák. č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).
Ústavní soud proto návrh na zrušení nařízení vlády č. 114/2001 Sb., o stanovení produkčních kvót cukru na kvótové roky 2001/2002 až 2004/2005, a ustanovení §2 odst. 5, §12 odst. 4 písm. e) a §13 zák. č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu