ECLI:CZ:US:2002:2.US.79.02
sp. zn. II. ÚS 79/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti V. D., zastoupené JUDr. V. D. CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 1487/2000, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2000, sp. zn. 24 Co 157/99, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13.5.1998, čj. 11 C 45/95-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4.2.2002 obdržel Ústavní soud návrh stěžovatelky, směřující proti v záhlaví usnesení označeným rozhodnutím obecných soudů. Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval podmínky §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval soudce zpravodaj stěžovatelku k odstranění vad návrhu ve stanovené lhůtě. Dne 11.3.2002 doplnila stěžovatelka své podání připojením fotokopie usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, č.j. 20 Cdo 1487/2000-78 a fotokopií geometrického plánu č. zakázky 996-652-74-520, 261-75 Střediska geodézie v Trutnově ze dne 31.1.1975.
V doplňujícím podání stěžovatelka uvedla, že Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13.5.1998 zamítl jako nedůvodnou žalobu stěžovatelky "na určení vlastníka pozemkové parcely č. 862/2 v katastrálním území M." z toho důvodu, že stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku, neboť v předmětné žalobě jako odpůrce označila Českou republiku - Okresní úřad Trutnov přesto, že jako vlastnice sporného pozemku je v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Trutnově zapsána paní N. R. (která ji nabyla v roce 1989) a nikoli žalovaná. Odvoláním napadený rozsudek prvostupňového soudu potvrdil Krajský soud v Hradci Králové, když dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalované. Jak dále konstatoval odvolací soud, žaloba na určení musí směřovat proti tomu, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí ke dni rozhodnutí soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) (stěžovatelka má zřejmě na mysli citovaná ustanovení občanského soudního řádu, dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28.11.2001, čj. 20 Cdo 1487/2000-78, dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, když konstatoval, že v dané věci se nejedná o dovolání přípustné jak podle §238 odst. 1 písm. b), tak podle §239 odst. 1, odst. 2 o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2001.
Jak dále zdůraznil dovolací soud, dovolatelka sice výslovně namítá existenci vady podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nevznáší však v tomto směru žádná tvrzení a naplnění takovéto vady nevyplývá ani z obsahu předmětného spisu. Nejde však, podle názoru dovolacího soudu, ani o dovolací námitku dovolatelky, podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Podle názoru stěžovatelky obecné soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu, že Okresní úřad Trutnov (dříve odpůrce) nemohl platně prodat sporný pozemek paní N. R., neboť údajně nebyl jeho vlastníkem. Z této skutečnosti stěžovatelka dovodila, že v případě podání určovací žaloby je nutné označit jako odpůrce Okresní úřad Trutnov, neboť ten byl odpovědný za vytvoření prý protiprávního stavu. Navrhovatelka proto nesouhlasí s právním závěrem obecných soudů o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného.
Soudům prvního a druhého stupně stěžovatelka dále vytýká porušení jejího práva, ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (zakotvující, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu). Ze strany těchto soudů prý rovněž došlo i "k odmítnutí spravedlnosti", když nevzaly v úvahu jak tvrzení stěžovatelky o dlouhodobém užívání předmětné parcely původním německým vlastníkem, J. G., později otcem stěžovatelky a od roku 1992 stěžovatelkou, která ji získala darovací smlouvou, tak její námitky ohledně vydržení sporného pozemku, který dle jejího názoru užívala její rodina jako vlastník po dobu 48 let.
Pokud se jedná o bližší ústavně právní argumentaci vztahující se k údajnému porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod rovněž ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR je nutno konstatovat, že v ústavní stížnosti zcela chybí, když v případě tvrzeného "odmítnutí spravedlnosti" stěžovatelka zcela opomněla uvést, který z článků Listiny, Ústavy ČR, případně mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR byl v daném případě porušen.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka považuje za poslední opravný prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, č.j. 20 Cdo 1487/2000-78, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné. Od citovaného usnesení odvozuje také zákonnou 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ve smyslu dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu je možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem poskytuje pouze v případě, kdy zákon dovolání připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Pokud tedy, jako je tomu v daném případě, zákon dovolání nepřipouští, není je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod. Lhůta k podání ústavní stížnosti se v takovém případě odvíjí ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelce.
Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud by se stěžovatelka cítila být dotčena na svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (což stěžovatelka nijak netvrdí), může se o ochranu svého práva domáhat formou ústavní stížnosti, to vše ovšem za situace, že předmětem takovéto ústavní stížnosti je denegatio iustitiae a ne samotné subjektivní právo (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.2.1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 1, nález č. 6).
S ohledem na skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti nebylo přezkoumání usnesení dovolacího soudu s ohledem na jeho soulad s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V souvislosti s touto skutečností vzal soudce zpravodaj v úvahu datum vydání usnesení dovolacího soudu a aniž by dále ověřoval den doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelce konstatoval, že ústavní stížnost je opožděná.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 2. dubna 2002