ECLI:CZ:US:2002:2.US.81.02
sp. zn. II. ÚS 81/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti S., a.s., zastoupené advokátem Mgr. D.M., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2001, čj. 2 A 422/2001-38, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, čj. 7195/120/2000-3, a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Havířově ze dne 17. 7. 2000, č. 1000000057, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 1. 2002 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Havířově, jimiž jí byla dodatečně doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 605.850,- Kč. Domnívá se, že těmito rozhodnutími byla porušena její práva, zaručená čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 36/2001, a spisový materiál Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 A 422/2001. Z tohoto spisového materiálu zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 22. 11. 2000, čj. 7195/120/2000-3, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000057 ze dne 17. 7. 2000, čj. 56501/00/370911/0716, žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. Uvedený soud řízení o ní usnesením ze dne 17. 5. 2001, čj. 22 Ca 36/2001-22, zastavil, a to s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala své tvrzení, že zásilku se žalobou podala na poště dne 23. 1. 2001. Soud tedy vycházel z toho, že žaloba byla podána přímo u soudu dne 30. 1. 2001, a s ohledem na datum doručení rozhodnutí finančního ředitelství byla tedy podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí (ač poučena o tom, že proti rozhodnutí krajského soudu není přípustný opravný prostředek) odvoláním k Vrchnímu soudu v Olomouci. Vrchní soud řízení usnesením ze dne 5. 12. 2001, čj. 2 A 422/2001-38, zastavil. V odůvodnění uvedl, že k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu jsou věcně příslušné krajské soudy a tyto soudy jednají, mimo jednání a rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění, ve správním soudnictví jako soudy jednoinstanční, nikoliv jako soudy prvního stupně. Odkázal též na ustanovení §250j odst. 4 a §250s odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), dle nichž nejsou proti rozhodnutím těchto soudů připuštěny opravné prostředky s výjimkou uvedenou v ustanovení §250s odst. 2 o.s.ř. V projednávané věci tak vrchní soud shledal, že není dána jeho funkční příslušnost, resp. funkční příslušnost jakéhokoli soudu, rozhodovat o odvolání proti takovému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Není tak splněna jedna z podmínek řízení a uvedený nedostatek nelze odstranit. Proto podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, jak výše uvedeno.
Tato rozhodnutí, vyjma rozhodnutí krajského soudu, napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Uvádí v ní zejména, že nesouhlasila s důvody zastavení řízení krajským soudem. Není pravdou, že byla zásilka se žalobou podána přímo u soudu, jak uzavřel krajský soud. Stěžovatelce nebylo uloženo prokázat podání žaloby na poště. Byla pouze vyzvána, aby sdělila, kterého dne byla zásilka se žalobou podána na poště, a aby předložila kopii dokladu o podání listovní zásilky se žalobou na poště. Stěžovatelce nebylo známo, že má soud pochybnosti o skutečnostech spojených s podáním uvedené zásilky. V opačném případě by navrhla soudu příslušné důkazy. Domnívá se, že soud za daného stavu věci postupoval chybně, když řízení zastavil. Je přesvědčena, že za daných okolností je odvolání proti rozhodnutí krajského soudu přípustné. Odvolává se přitom na rozhodnutí publikované ve sborníku Soudní judikatura ve věcech správních, 1993-1997, č. 110/1996, dle něhož je odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř. přípustné, pokud soud při jeho vydání nepostupoval správně. Vrchní soud ovšem řízení s výše uvedeným odůvodněním také zastavil. Dle názoru stěžovatelky ovšem v žádném ustanovení páté části o.s.ř. není vysloven zákaz podat opravný prostředek proti rozhodnutím soudu o zastavení řízení z procesních důvodů. Krajské soudy nemohou v procesních věcech rozhodovat, aniž by byl proti jejich rozhodnutí přípustný řádný opravný prostředek. Pokud by totiž příslušné přezkumné správní řízení mohlo být ukončeno jinak než rozhodnutím ve věci samé, fakticky by to znamenalo popření práva žalobce domáhat se soudního přezkoumání předmětného správního rozhodnutí. Ustanovení §250j odst. 4 o.s.ř. je třeba vykládat tak, že opravný prostředek není přípustný pouze proti rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť výhradně k těmto rozhodnutím se vztahují předchozí tři odstavce uvedeného ustanovení. Zastavení řízení z procesních důvodů upravuje ustanovení §250d, které ale zákaz opravných prostředků proti procesním rozhodnutím uvedeným v daném zákonném ustanovení neobsahuje. S přihlédnutím k ustanovení §246c o.s.ř., dle něhož je pro řešení otázek neupravených v páté části o.s.ř. třeba přiměřeně použít ustanovení části prvé a části třetí o.s.ř., je stěžovatelka přesvědčena, že i v řízení podle části páté o.s.ř. je proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení z procesních důvodů přípustný řádný opravný prostředek, obdobně jako v případě rozhodnutí soudu o zastavení řízení vydaném podle části třetí o.s.ř. Rozhodnutí vrchního soudu v důsledku toho porušilo shora uvedená práva stěžovatelky.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Vrchní soud v Olomouci, Finanční ředitelství v Ostravě a Finanční úřad v Havířově, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci se vyjádřil, že s názorem stěžovatelky nesouhlasí a odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž není proti rozhodnutím ve správním soudnictví přípustné odvolání. Je proto přesvědčen, že podání ústavní stížnosti není důvodné.
Finanční ředitelství zaslalo Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2002 přípis, jímž sděluje, že s ohledem na obsah ústavní stížnosti nepodává vyjádření.
Finanční úřad v Havířově ve svém vyjádření popsal průběh a výsledky řízení před finančními orgány.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.
V dané věci stěžovatelka napadá soudní rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o jejím "odvolání" proti usnesení krajského soudu v řízení o žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - finančního ředitelství. Jak ale správně argumentuje Vrchní soud v Olomouci, proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, v jehož působnosti jsou obecnými soudy přezkoumávána (pravomocná) rozhodnutí správních orgánů, zásadně není přípustné odvolání (kromě shora uvedených výjimek, v tomto případě se ovšem o jednu z nich nejedná). Krajský soud v Ostravě jednal a rozhodoval jako soud jednoinstanční, nikoli jako soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí by bylo možné podat odvolání, resp. jiný opravný prostředek. Uvedené závěry potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, na niž ostatně Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého vyjádření odkazuje (k tomu srov. též sp. zn. I. ÚS 188/97, publikováno jako usnesení 65, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12 a sp. zn. III. ÚS 180/98, publikováno jako usnesení 68, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12). Z ní plyne, že správní soudnictví je doposud budováno na principu řízení jednoinstančního, v němž je podle §250j odst. 4 občanského soudního řádu při rozhodování podle části páté, hlavy druhé, podání opravných prostředků vyloučeno. Není určující, zda je rozhodnutí vydané soudem v tomto řízení rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním. Uvedená zákonná úprava v tomto směru nerozlišuje. Rozhodnutí obecného soudu ve správním soudnictví, o kterém se účastník řízení domnívá, že porušuje jeho ústavní práva, lze napadnout pouze přímo návrhem u Ústavního soudu. V části, jíž stěžovatelka napadá rozhodnutí vrchního soudu, shledal proto Ústavní soud její stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se k problematice jednoinstančního řízení negativně vyjádřil ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Vykonatelnost výroku, vysloveného v tomto nálezu, ovšem odložil do 31. 12. 2002. S ohledem na princip právní jistoty proto nyní nemůže rozhodnout tak, že by zrušil rozhodnutí obecného soudu, vydané na základě právní úpravy účinné v době jeho vydání.
Stěžovatelka se dále domáhá i zrušení rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu, aniž by navrhovala rovněž zrušení rozhodnutí krajského soudu, jež je v uvedené věci evidentně rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a mělo být napadeno v prvé řadě. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě ovšem nemůže dojít tak, že z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bude vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Takový postup by totiž v projednávané věci vedl k tomu, že by rozhodnutí krajského soudu zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen i v této části odmítnout, neboť návrh směřující pouze proti rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství, jež ponechává konečné rozhodnutí nedotčeno, není přípustný (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu: komentář, C.H. Beck, 2001, str. 339). Současně ovšem Ústavní soud podotýká, že i kdyby byla ústavní stížnost podána proti rozhodnutí krajského soudu, musela by být odmítnuta, a to z důvodu, uvedeného v ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť od doručení uvedeného rozhodnutí do podání ústavní stížnosti uplynulo více než 60 dní.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zák., jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu