ECLI:CZ:US:2002:2.US.86.02
sp. zn. II. ÚS 86/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Z.M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.11.2001, č.j. 28 Cdo 1916/2001-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne15.11.2001, č.j. 28 Cdo 1916/2001-219, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.7.2001, čj. 10 Co 24/2001-167, jako opožděné. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel namítá, že výklad bodu 17., hlavy I. části dvanácté přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., Nejvyšším soudem, je nepřesný a zkreslující. Z tohoto ustanovení podle jeho názoru nelze jednoznačně vyvodit, že by i dovolací lhůta se řídila dosavadními právním předpisy, tj. občanským soudním řádem platným do 31.12.2000. Stěžovatel nevidí žádný důvod, proč by dovolání, které bylo jednoznačně podáno až za účinnosti novely o.s.ř., mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí. Dovolací lhůta by se měla řídit platným občanským soudním řádem, tj. v daném případě by měla být lhůta dvouměsíční. Stěžovatel dále tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, tedy ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Z přiloženého napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že ve stěžovatelově právní věci týkající se vydání nemovitostí vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 35/98 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem dne 4.7.2001 rozsudek, č.j. 10 Co 24/2001-167, jímž potvrdil předcházející rozsudek soudu I. stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel, v postavení žalobce, dovolání, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 2.10.2001. Přitom napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 3.8.2001. Nejvyšší soud ČR odvolání odmítl, když při aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. zdůraznil, že dovolání mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o rozsudek vydaný po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. V důsledku této konstrukce dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je opožděné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími obecných soudů a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté, hlavě I., bodu 17., na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přisvědčil jeho interpretaci, podle které v těchto případech lhůta k dovolání činí 2 měsíce a uvádí že pojem "projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů" uvedený v citovaném přechodném ustanovení zahrnuje např. způsob projednání dovolání, dovolací důvody, předmět dovolání, přípustnost dovolání a náležitosti dovolání, způsob řízení atd., nikoliv však dovolací lhůty. Ústavní soud v obdobných případech týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení z 24.1.2002 sp. zn. IV. ÚS 560/01, z 25.1.2002 sp. zn. IV.ÚS 617/01, z 15.11.2001 sp. zn. III.ÚS 616/01, a z 20.2.2002 sp. zn. IV.ÚS 22/02), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález z 29.5.1997 sp. zn. III.ÚS 31/97). Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele [jehož přípustnost byla opřena o znění §237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. Ústavní soud dále podotýká, že v době podání stěžovatelova dovolání již byl znám přístup Nejvyššího soudu ČR k interpretaci zmíněného přechodného ustanovení (viz publikované rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 196/2001- Soudní judikatura 6/2001). Relevantní není ani námitka stěžovatele, kterou učinil ve vlastním podání ze dne 26.3.2002, ohledně poučení o dovolání. Jednak stěžovatel vychází z nepoužitelného novelizovaného znění, jednak je zřejmé, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.7.2001 č.j. 10 Co 24/2001-167 poučení o dovolání (o jeho nepřípustnosti) obsahoval; nejde proto o případ, o němž rozhodl Ústavní soud nálezem z 20.2.2002 sp.zn. II. ÚS 618/01. Bylo tedy na stěžovateli, který v té době byl kvalifikovaně právně zastoupen, aby zvolil adekvátní právní prostředky k realizaci svých zájmů.
Z těchto důvodů se Ústavní soud nemohl zabývat věcnými argumenty týkajícími se stěžovatelova restitučního nároku.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10.června 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu