ECLI:CZ:US:2002:2.US.89.01
sp. zn. II. ÚS 89/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky T. P., zastoupené advokátem JUDr. V. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 28 Ca 163/2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu byla doručena 8. 2. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo zastaveno řízení o její žalobě na přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odbor výstavby, ze dne 9. 3. 2000, čj. MHMP-95604/1999/VYS/Ca. Domnívá se, že jím došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 163/2000, a spisový materiál Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, v projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Městský soud v Praze napadeným usnesením zastavil shora uvedené řízení s odůvodněním, že žaloba byla podána opožděně. Vycházel přitom z dokladu o doručení, z něhož mělo vyplývat, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, jež stěžovatelka napadla žalobou, bylo doručeno JUDr. V., právnímu zástupci stěžovatelky v odvolacím správním řízení dne 16. 3. 2000, a to uložením ve smyslu §24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), (dále jen "správní řád"). Výzva měla být učiněna dne 10. 3. 2000, písemnost měla být uložena v pondělí dne 13. 3. 2000. JUDr. Vápeník doručovanou písemnost převzal až dne 17. 3. 2000. Žaloba k soudu byla podána až dne 17. 5. 2000, přičemž lhůta dvou měsíců k jejímu podání (§250b odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.") uplynula již dne 16. 5. 2000.
Stěžovatelka napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Uvádí, že soud posoudil údaje na doručence nesprávně. Předmětný doklad o doručení nemá dle jejího tvrzení požadované náležitosti. Není proto relevantním dokladem ke splnění právní domněnky o doručení listiny, kterou doprovázel. Doručenka údajně postrádá podpis doručovatele a razítko i podpis u záznamu o uložení. Nelze ji tedy považovat za listinu veřejnou ve smyslu §134 o.s.ř., jež by byla dokladem toho, že byl adresát vyrozuměn o uložení zásilky i jeho důsledcích. Doručenka nebyla po uplynutí tří dnů od uložení písemnosti oddělena, ani vrácena Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby. Adresát se totiž na doručence podepisoval dne 17. 3. 2000. Na obálce, kterou převzal, nebyl žádný záznam o uložení zásilky. Proto adresát netušil, že k "nějakému uložení" došlo. Stěžovatelka dále uvádí, že se adresát v "kritických" dnech v březnu 2000 v místě doručení nezdržoval, neboť byl pracovně v Přerově. Stěžovatelka dovozuje, že vzhledem k uvedeným skutečnostem neměla být domněnka doručení uznána, a že proto nebyl důvod k zastavení řízení. Městský soud také neprovedl řádně důkaz doručenkou a nedal stěžovatelce příležitost, aby se k tomuto důkazu mohla vyjádřit. Nemohl být tudíž uplatněn §133 o.s.ř. o možnosti důkazem opaku vyvrátit skutečnost, pro niž je v zákoně stanovena domněnka.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, Magistrát hl. m. Prahy, odbor výstavby, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 7. 3. 2001 uvedl, že se k namítaným nedostatkům nemůže vyjádřit, neboť nemá po vrácení správního spisu správnímu orgánu předmětnou doručenku k dispozici. Z obsahu napadeného usnesení nicméně dovozuje, že z doručenky bylo patrné, že adresát byl vyrozuměn o novém termínu doručení a že písemnost byla uložena dne 13. 3. 2000. Námitka, že se právní zástupce v době doručení v místě doručení nezdržoval, nebyla v přezkumném soudním řízení vznesena, a soud se jí proto nezabýval.
Magistrát hl. m. Prahy, odbor výstavby, se k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především uvádí, že, pokud jde o doručování, je v projednávané věci třeba vycházet ze správního řádu v příslušném znění, a nikoli z o.s.ř., jak zjevně dovozuje stěžovatelka. V původním řízení bylo rozhodováno dle zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Dle §140 uvedeného zákona, není-li výslovně stanoveno jinak, vztahují se na řízení podle tohoto zákona obecné předpisy o správním řízení. Vzhledem k tomu, že stavební zákon doručování rozhodnutí neupravuje, použije se subsidiárně správní řád, který příslušnou úpravu obsahuje.
Dle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu ve znění platném v době doručování, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, doručovatel jej vhodným způsobem uvědomí, že písemnost přijde znovu doručit ve stanovený den a hodinu. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u místního národního výboru (v dnes platném znění nikoli "MNV", nýbrž "obecní úřad" - viz §47 zákona č. 27/2000 Sb.) a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Dle bodu 18 přílohy č. 5 k vyhlášce federálního ministerstva dopravy a spojů č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád) (dále jen "Příloha"), nezastihne-li doručovatel adresáta zásilky, zanechá mu v odevzdacím místě tiskopis pošty "Výzva" s upozorněním, že mu přijde doručit písemnosti znovu v den a hodinu na tomto tiskopise uvedenou. Na doručence vyznačí doručovatel poznámku "Výzva na...", kterou doplní otiskem denního razítka a svým podpisem. Dle bodu 19, nevyhoví-li adresát výzvě, uloží doručovatel písemnost i s doručenkou na poště nebo u místního národního výboru, adresáta o tom uvědomí tiskopisem pošty "Vyrozumění" a den uložení zásilky vyznačí na doručence. Dle bodu 20 se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.
Z vyžádaného spisu Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, Ústavní soud ověřil, že doklad o doručení rozhodnutí uvedeného orgánu ze dne 9. 3. 2000, čj. MHMP-95604/1999/VYS/Ca (napadeného žalobou), splňuje shora uvedené náležitosti. Dle uvedené doručenky právní zástupce stěžovatelky nebyl při prvním pokusu o doručování zastižen. Proto byl vyrozuměn, že písemnost bude znovu doručena. O tom svědčí rubrika "Výzva dne..." vyplněná datem 10. 3. 2000, k němuž byl dle bodu 18 Přílohy připojen otisk denního razítka z téhož dne a, byť nepříliš zřetelný, podpis doručovatele. Nový pokus o doručení zůstal evidentně bezvýsledný, neboť doručovatel písemnost uložil dne 13. 3. 2000 na poště. V souladu s bodem 19 Přílohy byl den uložení zásilky vyznačen na doručence. Z doručenky dále vyplývá, že adresát, právní zástupce stěžovatelky, převzal písemnost dne 17. 3. 2000. Námitka stěžovatelky, dle níž nebyla doručenka po uplynutí tří dnů od uložení písemnosti oddělena a vrácena Magistrátu hl. m. Prahy, odboru výstavby, je taktéž nepřípadná. Z doručenky vyplývá, že k oddělení doručenky došlo dne 17. 3. 2000, tedy přesně po uplynutí třídenní lhůty. Na doručence je v souladu s bodem 20 Přílohy otisk denního razítka s datem 17. 3. 2000 spolu s, byť nezřetelným, podpisem doručovatele. Dokladu o doručení tudíž nelze z hlediska platné právní úpravy nic vytknout. Závěry soudu stran platnosti tohoto dokladu jsou tak správné.
Na uvedeném nic nemění ani okolnosti, jež stěžovatelka uvádí až v ústavní stížnosti a které mají prokazovat nepřítomnost jejího právního zástupce, adresáta dotčené písemnosti, v inkriminované době v místě doručování. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 650/99), námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Z okolností případu je zcela zřejmé, že si adresát měl být vědom toho, že předmětná zásilka byla doručena už po 3denní lhůtě uvedené v poučení výzvy k vyzvednutí zásilky, a tedy, že účinky doručení nastaly již dne 16. 3. 2000. Doklad o doručení, založený ve spise správního orgánu, podepsal adresát totiž den po uplynutí lhůty k uložení (17. 3. 2000) a na jeho levé straně je jasně vyznačeno, kdy byla zásilka uložena (13. 3. 2000). Námitka, že o uložení písemnosti (a tedy o fikci doručení) adresát nevěděl, není proto na místě. Bylo na stěžovatelce, aby v souvislosti s uplatněným opravným prostředkem předložila soudu dostatečné důkazy o tom, že se její právní zástupce, jako adresát, v místě doručování nezdržoval.
Za daného stavu věci tedy soud správně vycházel z toho, že k doručení písemnosti došlo dne 16. 3. 2000, tedy posledním dnem lhůty určené k uložení písemnosti. Žaloba byla podána soudu faxem dne 17. 5. 2000, to znamená po lhůtě stanovené §250b o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že městský soud postupoval při posuzování případu v souladu s příslušnou právní úpravou i v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. V daném případě měla stěžovatelka možnost využít všech právních prostředků k ochraně svých práv. Skutečnost, že svá práva dostatečně a včas nezajistila a právně adekvátním způsobem neuplatnila, nelze vykládat k tíži soudu či z ní dokonce vyvozovat porušení jeho základních práv chráněných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu