ECLI:CZ:US:2002:2.US.94.01
sp. zn. II. ÚS 94/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. E., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Bryksova ul. 939/37, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. prosince 2000, č.j. 5 Tz 197/2000 - 36, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho práv dle Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 216/57, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci dle §265 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, a to proto, že stěžovatel se dne 31. 10. 1957 nedostavil k výkonu vojenské základní služby dle povolávacího rozkazu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, když se hlásí ke Svědkům Jehovovým. Dále byl rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 227/57, uznán vinným ze spáchání stejného trestného činu, když se dne 27. 12. 1957 dostavil na vojenskou správu dle povolávacího rozkazu, ale vojenskou službu odepřel nastoupit se stejným odůvodněním, jako v prvním případě. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 3 T 73/60, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když po nástupu vojenské základní služby ji odmítl vykonávat se stejným odůvodněním jako v prvních dvou případech. Za to byl stěžovatel odsouzen mimo jiné k trestu odnětí svobody na 3 roky. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. Rtv 13/91, byly ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušeny v celém rozsahu oba odsuzující rozsudky z roku 1957 a 1958. Třetí odsuzující rozsudek z roku 1960 byl v rehabilitačním řízení zrušen jen co do výroku o trestu, a to usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91, které nabylo právní moci dnem vyhlášení. Současně bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91, při nezměněném výroku o vině ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku z roku 1960 o spáchaní trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona rozhodnuto tak, že se upouští od potrestání. Tento rozsudek nabyl téhož dne právní moci. Proti rozsudkům z roku 1960 a 1991 podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona s tím, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem". Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl.
Stěžovatel podal proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ústavní stížnost v podstatě s odůvodněním, že došlo k porušení zásady "ne bis in idem", a že odepření vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení bylo v souladu s právy stěžovatele dle mezinárodních úmluv.
Dne 18. 1. 2002 obdržel Ústavní soud sdělení advokáta o tom, že stěžovatel zemřel, ale pozůstalá manželka trvá na projednání věci. K podání byla přiložena i plná moc.
Podle ustanovení §275 trestního řádu, upravujícího řízení o stížnosti pro porušení zákona, "byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel". Nicméně uvedené ustanovení nelze analogicky aplikovat v řízení před Ústavním soudem, neboť tomu brání ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), podle něhož "pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení". Protože zákon č. 182/1993 Sb. neupravuje překážky postupu řízení, je v daném případě na místě analogicky použít příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Podle §107 občanského soudního řádu platí, že ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit anebo v něm může pokračovat. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které v řízení jde, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení, kde smrtí účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádné právní nástupce.
V daném případě nejsou předmětem řízení žádná majetková práva stěžovatele, jež by jeho smrtí přešla na dědice (§107 občanského soudního řádu), nýbrž se jedná o trestní věc, a to trestní stíhání pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen v roce 1960 a později bylo od potrestání upuštěno, a v souvislosti s ním o namítané porušení stěžovatelem uváděných práv. Proto nepřichází v úvahu procesní nástupnictví pozůstalé manželky ve smyslu občanského soudního řádu, na základě kterého by mohla vstoupit do řízení po zemřelém stěžovateli, a proto Ústavní soud řízení zastavil s odkazem na ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §107 občanského soudního řádu, a to ve smyslu své ustálené judikatury (srov. např. usnesení ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/2000, usnesení ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 160/99, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení č. 15 pod č. 48, usnesení ze dne 29. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 537/2000).
Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost lze hodnotit navíc i jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 zákona č. 182/1993 Sb.), protože, jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení, stěžovatel se vzdal možnosti podat stížnost proti částečně rehabilitačnímu usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 2 Rtv 19/91, vyjádřil tak spokojenost se svou částečnou rehabilitací, a tím se vlastním rozhodnutím zbavil zákonného přípustného opravného prostředku způsobilého k nápravě věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 3. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu