ECLI:CZ:US:2002:2.US.97.02
sp. zn. II. ÚS 97/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. A., právně zastoupené JUDr. T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 20 Co 388/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 2. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 20 Co 388/2001, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Napadeným rozsudkem ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 20 Co 388/2001, Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha - západ tak, že návrh žalobkyně M.A. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky), aby bylo žalovanému V. C. uloženo přispívat na její výživu 10 000,- Kč měsíčně od 1. 3. 2000 do 19. 9. 2000, celkem 66 333,- Kč, zamítl a dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení. Původně Okresní soud Praha - západ uložil žalovanému V.C. rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 5 C 101/2000, přispívat na výživu žalobkyně M. A. od 1. 3. do 19. 9. 2000 částkou 10 000,- Kč měsíčně, celkem 66 333,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím odepřel stěžovatelce její právo na přiměřené výživné vyplývající z ust. §91 zák. o rodině, přestože z účastnických i svědeckých výpovědí před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynul nepoměr mezi rozsahem majetku, který mohla užívat stěžovatelka, a který užíval a stále užívá žalovaný, její bývalý manžel V. C. Navíc z výpovědí žalovaného v řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyšly najevo rozpory v tvrzení o existenci dlouhodobé účetní ztráty jedné z jeho společností provozující dvě čerpací stanice na straně jedné a vysoké investice do budování nové restaurace či koupě nových osobních automobilů, které svou hodnotou výrazně přesahují tvrzený příjem bývalého manžela, o který krajský soud opřel své nesprávné rozhodnutí. Podle stěžovatelky napadený rozsudek krajského soudu zcela zjevně budí dojem stranickosti ve prospěch stěžovatelčina bývalého manžela, když zcela nestandardním způsobem posuzoval stěžovatelčinu životní úroveň a životní úroveň jejího bývalého manžela a zejména dispoziční možnosti se společným majetkem.
Ústavní soud prostudoval spisový materiál, a k podané ústavní stížnosti uvádí následující:
V první řadě považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí, zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo v čl. 37 odst. 3 Listiny.
.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že hmotná a kulturní úroveň obou účastníků byla v rozhodném období (tj. od 1. 3. do 19. 9. 2000) stejná, a proto nejsou dány důvody pro určení výživného pro stěžovatelku jako manželku podle ust. §91 zák. o rodině. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na určení výživného zamítl. Ústavní soud se s uvedeným závěrem odvolacího soudu ztotožňuje. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 26. března 2002