ECLI:CZ:US:2002:3.US.119.01
sp. zn. III. ÚS 119/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti H.K., zastoupené JUDr. A.Z., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2000 č.j. 28 Cdo 1398/99-135 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.12.1998 č.j. 24 Co 121/97-108 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.2.2001 domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.12.2000 č.j. 28 Cdo 1398/99-135 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.12.1998 č.j. 24 Co 121/97-108 vydaných ve sporu o vyklizení pozemků parc. č. 106/2 a parc. č. 155 v kat. úz. P. V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka uvedla, že je vlastnicí uvedených pozemků a že vedlejší účastníci (tj. žalovaní v řízení před obecnými soudy) zasahují do jejího vlastnického práva užíváním těchto pozemků bez jejího souhlasu a bez náhrady s poukazem na to, že podle jejich tvrzení jim k pozemkům svědčí právo náhradního užívání. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy se v daném případě neřídily ustanoveními čl. 89 odst. 2 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Namítá, že soudy nerespektovaly právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu zrušujícím jedno z rozhodnutí obecných soudů vydaných v průběhu řízení, což považuje za nejpodstatnější důvod své stížnosti, a polemizuje s jejich závěry ohledně výkladu §20 vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků. Stěžovatelka dále tvrdí, že dochází k porušování jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, protože podle čl. 11 odst. 4 Listiny může k vyvlastnění nebo nucenému omezení vlastnického práva dojít jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Užívání pozemku jiným subjektem bez souhlasu vlastníka je omezením jeho vlastnického práva. Pokud obecné soudy dospěly - byť dle jejího názoru nesprávně - k závěru, že žalovaní užívají pozemky v souladu se zákonem na základě práva náhradního užívání, nevyplývá z žádného předpisu právo stěžovatelky požadovat náhradu; stejně tak chybí prvek veřejného zájmu.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že nelze mít za to, že by odvolací soud nerespektoval právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu z 15.1.1997 sp.zn. IV. ÚS 258/96. Odvolací soud vyšel z právního názoru Ústavního soudu, že nedošlo ke zřízení práva náhradního užívání pozemku parc. č. 106/2 způsobem, který stanovilo vl. nař. č. 47/1955 Sb. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že tento pozemek byl fakticky jako náhradní užíván od r. 1951, a proto dospěl k právnímu závěru, že lze aplikovat ustanovení §20 cit. vl. nař. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu se ústavní stížnost stěžovatelky nejeví jako důvodná.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření pouze lakonicky sdělil, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, k němuž nemá co dodat.
Vedlejší účastníci využili svého postavení a prostřednictvím právního zástupce uvedli, že event. povinnost vyklidit užívané pozemky považují za křivdu srovnatelnou s křivdou, která se jim udála v padesátých letech, když byl jejich právním předchůdcům za účelem scelení zabrán pozemek parc. č. 114/2 v kat. úz. Pletený Újezd. Za tento pozemek jim byl přenechán náhradní pozemek parc. č. 106/2. Dále poukázali na skutečnost, že vydání tohoto pozemku stěžovatelce bylo uskutečněno v rozporu se zákonem, který nepřipouštěl vydání pozemků pod stavbami chat, a že došlo k popření jejich účastnických práv v řízení o vydání pozemku.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu a předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří zjištění existence práva náhradního užívání vedlejších účastníků k pozemkům ve vlastnictví stěžovatelky. Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 7 C 377/93 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 8.11.1993 žalobu, kterou se domáhala vyklizení pozemků parc. č. 106/2 a parc. č. 155 v kat. úz. P. V žalobě uvedla, že je vlastnicí těchto pozemků, když jednu id. polovinu získala na základě darovací smlouvy z r. 1986, druhou id. polovinu na základě dohody o vydání nemovitostí schválené pozemkovým úřadem v r. 1992. Pozemky užívají žalovaní, podle jejího zjištění jim zřejmě byly přiděleny do tzv. náhradního užívání. Žalovaní nepřistoupili na uzavření nájemní smlouvy, stěžovatelka je vyzvala k vyklizení a odevzdání pozemků, avšak bezvýsledně. Dále uvedla, že žalovaní mají možnost realizovat své vlastnictví k jinému pozemku, za který jim bylo náhradní užívání zřízeno. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, protože tvrdili, že pozemek byl přidělen do náhradního užívání jejich právním předchůdcům. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29.3.1995 č.j. 7 C 377/93-20 žalobu zamítl, když vzal za prokázané, že náhradní užívání bylo projednáno na MNV v roce 1951, rozhodnutí o náhradním užívání a o přidělení právnímu předchůdci žalovaných bylo vydáno v roce 1957, tedy právo náhradního užívání vzniklo a posléze přešlo na žalované. Toto právo nezaniklo, protože dosud nebyl schválen návrh komplexní pozemkové úpravy, byť řízení již bylo zahájeno. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním založeným především na argumentaci, že vl. nař. 47/1955 Sb., bylo zrušeno a že současná právní úprava umožňuje jiné osobě než vlastníkovi užívat půdu pouze na základě smlouvy uzavřené s vlastníkem nebo s pozemkovým fondem, není-li zákonem stanoveno jinak. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.5.1996 č.j. 16 Co 332/95-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Posléze uvedený rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 15.1.1997, sp. zn. IV.ÚS 258/96, zrušen, protože obecné soudy při svém rozhodování ponechaly zcela stranou aspekt, že vznik práva náhradního užívání podle vl. nař. č. 47/1955 Sb., byl spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu pozemkových úprav. Tento projekt schvaloval zemědělský odbor rady ONV nebo zemědělská správa rady KNV, rozhodovací pravomoc MNV nebyla upravena. Důkazy, které měly obecné soudy k dispozici, neopravňovaly k závěru, že stěžovatelčiny pozemky jsou vskutku zatíženy existencí práva náhradního užívání. V další fázi probíhalo řízení u odvolacího soudu, a to dokazováním zaměřeným na zjištění existence nebo neexistence práva náhradního užívání. Soud doplnil dokazování a na základě vyhodnocení důkazů rozsudkem ze dne 10.12.1998 č.j. 24 Co 121/97-108 opětovně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Svoje rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že v kat. úz. P. byly v roce 1951 fakticky uskutečněny hospodářskotechnické úpravy půdy; v jejich rámci dali právní předchůdci žalovaných k dispozici ke scelení svůj pozemek č. kat. 114/2 a náhradou jim bylo umožněno od roku 1951 umožněno užívat pozemek č. kat. 106/2. Zastává tedy názor, že právní předchůdci žalovaných pozbyli možnost užívat jimi vlastněný pozemek a tato ztráta byla kompenzována možností užívat náhradou pozemek č. kat. 106/2. K tomuto opatření došlo za účinnosti zákona č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (scelovací zákon) předpokládajícím směnu vlastnických práv k pozemkům. Tento zákon byl zrušen vl. nař. č. 47/1955 Sb. Protože opatření učiněná v r. 1951 byla provedena v souladu s účelem sledovaným tímto nařízením, dovodil soud, že dnem nabytí účinnosti vzniklo právním předchůdcům žalovaných k pozemku č. kat. 106/2 právo náhradního užívání. Vydání výměru MNV v roce 1957 bylo proto nadbytečné. Odvolací soud současně připustil proti svému rozsudku dovolání, protože pokládal za otázku zásadního právní významu použitelnost §20 vl. nař. č. 47/1955 Sb., na pozemkové úpravy provedené před jeho účinností. Stěžovatelka využila možnosti podat dovolání a Nejvyšší soud je napadeným rozsudkem zamítl. V souladu s vymezeným dovolacím důvodem Nejvyšší soud konstatoval, že výklad §20 vl. nař. č. 47/1995 Sb., provedený odvolacím soudem neodporuje slovnímu znění a že výsledky dokazování v řízení před soudy obou stupňů nedoložily žádné poznatky o tom, že by pozemkovou úpravu ohledně pozemků uváděných žalobkyní bylo možno označit za úpravu, která nebyla v souladu s účelem sledovaným vl. nař. č. 47/1955 Sb. Výklad ustanovení §20 cit. zařízení odvolacím soudem se nejeví jako neodpovídající znění tohoto ustanovení a posouzení projednávané právní věci s použitím citovaného ustanovení jako náhradní užívání pozemku č. kat. 10/2 (správně má být 106/2) a č. kat. 155, které vzniklo za účinnosti zákona č. 47/1948 Sb., ale ve smyslu ustanovení §20 vl. nař. č. 47/1955 Sb., je nutno považovat na náhradní užívání pozemků provedené podle vl. nař. č. 47/1955 Sb., nelze jednoznačně hodnotit jako nesprávné právní posouzení věci.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat důkazy těmito soudy provedené, to vše za situace, kdy Ústavní soud nezjistí porušení ústavnosti ze strany orgánů veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat do činnosti obecných soudů zrušením rozhodnutí těchto orgánů pouze tehdy, jsou-li právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Žádné takové pochybení v řízení před obecnými soudy, ve fázi po zrušení původního rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud dále upozorňuje na stěžovatelčin omyl ohledně toho, že se v řízení o předcházející ústavní stížnosti zabýval otázkou vzniku náhradního užívání ze všech hledisek právní úpravy. V odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 258/96 se konstatuje, že důkazy, které měly obecné soudy k dispozici, neopravňovaly v žádném směru k závěru, že stěžovatelčiny pozemky jsou vskutku zatíženy existencí práva náhradního užívání. Ústavní soud tedy netvrdil neexistenci náhradního užívání, ale toliko poukazoval na nesoulad důkazního materiálu a vyvozených závěrů. Ze spisu okresního soudu však vyplývá, že odvolací soud následně provedl řadu důkazů směřujících k dosažení závěru o existenci náhradního užívání právními předchůdci vedlejších účastníků. Taktéž nelze souhlasit s jejím hodnocením postupu Nejvyššího soudu, který se v rámci vymezeného dovolacího důvodu mohl zabývat toliko významem a důsledky interpretace §20 vl. nař. č. 47/1955 Sb., a není pravda, že by nerespektoval závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu, protože zmíněný nález se problematikou tohoto ustanovení vůbec nezabývá. Neodpovídá proto skutečnosti, že obecné soudy porušily čl. 89 odst. 2 a čl. 95 Ústavy. Taktéž nebylo shledáno porušení čl. 36 Listiny, k němuž dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Ohledně tvrzeného porušení čl. 11 odst. 4 Listiny připomíná Ústavní soud, že ochrany vlastnického práva na jeho základě se nelze domáhat ochrany, jestliže k zásahu došlo před nabytím účinnosti Listiny, a to v souladu s tehdejšími předpisy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu Ústavního soudu