ECLI:CZ:US:2002:3.US.123.02
sp. zn. III. ÚS 123/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. T.-W., zastoupeného JUDr. M. C., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 107/2000-62, ze dne 14. 11. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 21. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 107/2000-62, ze dne 14. 11. 2001, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, pozemkového úřadu, č.j. PÚ 561/93-4503, ze dne 22. 2. 2000. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 107/2000, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") nárok na vydání specifikovaných nemovitostí. O vzneseném nároku rozhodl Okresní úřad v Benešově, pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím, č.j. PÚ 561/93-4503, ze dne 22. 2. 2000 tak, že vyslovil podle §9 odst. 4 citovaného zákona, že stěžovatel není vlastníkem označených nemovitostí. V odůvodnění pak konstatoval, že předmětná věc je skutkově i právně shodná s věcí rozhodovanou u pozemkového úřadu v Chrudimi a přezkoumávanou Městským soudem v Praze, který v rozsudku, sp. zn. 28 Ca 361/97, ze dne 7. 10. 1998, vyslovil závazný právní názor, kterým se musí pozemkový úřad řídit. Ve shodě s vysloveným právním názorem pak pozemkový úřad uvedl, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl JUDr. J. T.-W. a nemovitosti byly převedeny do vlastnictví státu na základě konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Chrudimi ze dne 11. 8. 1945 podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., když byly zamítnuty námitky původního vlastníka rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 18. 12. 1945.
K opravnému prostředku navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 28 Ca 107/2000-62, ze dne 14. 11. 2001, potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel není oprávněnou osobou podle §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., protože původní vlastník nemovitostí nenabyl zpět čsl. státní občanství stanoveným způsobem. Dále se zabýval posouzením otázky, zda je restituční nárok oprávněný podle zákona o půdě. Z pohledu posouzení, zda původní vlastník nemovitostí byl osobou německé národnosti, Městský soud v Praze poukázal na podrobné odůvodnění svého právního názoru v rozsudku, sp. zn. 28 Ca 361/97, ze dne 7. 10. 1998, na jehož základě dospěl k závěru, že původní vlastník byl osobou německé národnosti, a proto bylo možno aplikovat dekret prezidenta č. 12/1945 Sb.. Vzhledem k této skutečnosti došlo k přechodu majetku na stát dnem účinnosti uvedeného dekretu, tedy před rozhodným obdobím stanoveným zákonem o půdě. Dále pak Městský soud v Praze, přestože konstatoval, že podmínky pro restituci podle zákona o půdě nejsou vzhledem k výše uvedenému splněny, se zabýval i otázkou splnění podmínky čsl. státního občanství u původního vlastníka. V této souvislosti poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, která vychází z názoru, že osoby uplatňující nárok po smrti zůstavitele, jsou oprávněnými osobami pouze tehdy, jestliže původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže splnil podmínky vztahující se ke státnímu občanství. Jiný výklad by vedl k jejímu prolomení - ke zvýhodnění osob, uplatňujících nároky po zemřelých vlastnících, kteří by sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami k uplatnění restitučních nároků nebyli oprávněnými osobami. Z pohledu obecného by opačný výklad vedl k nepřijatelnému závěru, podle něhož právní nástupce disponuje větším okruhem práv než jeho právní předchůdce.
Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, uvedené rozhodnutí ve svých důsledcích odporuje principu rovnosti a právní jistoty, ochrany důvěry občanů k právu, což je porušením čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR. Porušení svých základních práv napadeným rozhodnutím spatřoval stěžovatel v tom, že Městský soud v Praze posoudil věc nesprávně, protože původního vlastníka předmětných nemovitostí nebylo možno označit za osobu německé národnosti ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., a proto se tento dekret na jeho majetek nevztahoval. V podaném návrhu stěžovatel velmi podrobně odůvodnil výše uvedený názor. Uvedl, že pokud bylo vůbec možno o nějaké národnosti hovořit, pak bylo možno původního vlastníka považovat za osobu národnosti rakouské, neboť byl rakouským státním příslušníkem, v Rakousku od narození po celá léta žil a s etnikem žijícím na území rakouského státu se ztotožňoval. Ještě však je spíše nutno dovodit, že původní vlastník jako typický příslušník evropské mezinárodní šlechty se neidentifikoval s žádnou národností a nelze ho za osobu žádné národnosti označovat. Dále stěžovatel namítal, že zcela nepřípadné je odvolání na smlouvu mezi Rakouskou republikou a tehdejší Československou socialistickou republikou ze dne 19. 12. 1974 v rozhodnutí pozemkového úřadu. Samotná smlouva nevylučovala nároky svých občanů, protože Rakouská republika jako demokratický stát nebyla oprávněna se vzdát za své občany nějakých majetkových nároků a také tak neučinila. Konečně stěžovatel namítal, že Městský soud v Praze nedostatečně posoudil námitku stěžovatele, že konfiskační vyhláška nesplňovala náležitosti správního aktu podle tehdy platné úpravy. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že odmítá názor stěžovatele, že nerespektoval právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 117/96. Městský soud v Praze vyslovený závěr plně respektoval, a proto se zabýval otázkou zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. v případě právního předchůdce stěžovatele. Z důvodů uvedených ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že v daném případě ke zneužití dekretu nedošlo, majetek, na který byl uplatněn restituční nárok, přešel na čsl. stát před rozhodným obdobím vymezeným zákonem o půdě. Dále uvedl, že pro posouzení restitučního nároku stěžovatele je navíc podstatné, že jeho právní předchůdce, tj. původní vlastník předmětných nemovitostí, nikdy nenabyl zpět čsl. státní občanství, resp. nebylo prokázáno, že by byl čsl. státním občanem. Nejsou tak splněny podmínky stanovené pro restituci zákonem č. 243/1992 Sb., ani zákonem o půdě. Současně Městský soud v Praze poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 39/99, ze dne 26. 3. 2002, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost navrhovatele, týkající se restitučních nároků v okrese Chrudim. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná byla odmítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí obecného soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle zákona o půdě posouzením, s jehož právními závěry, uvedenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí se Ústavní soud ztotožnil. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžoval v podstatě polemizuje s právními závěry obecného soudu. V tomto směru rozbory, obsažené v ústavní stížnosti, nepřinášejí do posuzované věci nové skutečnosti. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadeným rozsudkem a neberou ohled na skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období 1948 - 1989. Podstata věci spočívá v tom, že se jedná o zmírnění (nikoli odstranění) některých majetkových křivd za podmínek, stanovených příslušnými právními předpisy, přičemž není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku.
V ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě je zcela jasně formulována podmínka čsl. státního občanství původního vlastníka, která je nezbytná k tomu, aby se dědic stal oprávněnou osobou ve vztahu k těmto nemovitostem. Osoby uplatňující nároky po smrti původního vlastníka jsou oprávněnými pouze tehdy, jestliže původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže splnil i podmínku vztahující se ke státnímu občanství. Uvedený názor je obsažen i v napadeném rozhodnutí obecného soudu a je ve shodě s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel v předmětné věci neprokázal existenci čsl. státního občanství svého otce ani v řízení před pozemkovým úřadem, ani v řízení před Městským soudem v Praze. Na základě těchto právních závěrů pak Ústavní soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení shora uvedených ustanovení Ústavy ČR.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu