ECLI:CZ:US:2002:3.US.139.02
sp. zn. III. ÚS 139/02
Usnesení
III. ÚS 139/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 15 Ca 383/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své správní věci zamítavý pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2001
(15 Ca 383/95-32) o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 3. května 1995 (11482/130/94), jakož i platební výměry tomuto rozhodnutí předcházející [dodatečný platební výměr č. 1/94 Finančního úřadu v Děčíně ze dne 3. června 1994
(FÚ-230/1133/94/Za) na spotřební daň za měsíce duben až prosinec 1993 ve výši 136,140.758,- Kč a platební výměr č. 2/94 ze dne 3. června 1994 (FÚ-230/1296/94/Za),
o zvýšení spotřební daně o 136,140.758,- Kč].
Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti rozhodnutím orgánů státní správy, jimiž jí byla uložena za zdaňovací období duben až prosinec 1993 ve výši 136,140.758,- Kč povinnost zaplatit spotřební daň z motorové nafty, když správce daně považoval deklaraci lehkého topného oleje na motorovou naftu za změnu výrobku, ačkoliv pro takový postup nebyly v době uložení a vyměření daně splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka také upozornila na skutečnost, že od podání žaloby do rozhodnutí soudu uplynulo 7 let a na "absolutně nefunkční celní sazebník", který nekorespondoval s chemickým složením a správným označením motorové nafty.
Stěžovatelka, která se domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jím cítí dotčena na ústavně zaručených právech, která jí plynou
z čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11
odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka byla rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ze dne 9. května 1994 (FÚ-230/847/94/Za) zaregistrována ke spotřební dani z uhlovodíkových paliv a maziv s účinností od 6. dubna 1993 (z úřední povinnosti §33 odst. 12 zák. č. 337/1992 Sb., v platném znění), a to dle výsledků kontroly spotřebních daní za rok 1993; proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, avšak její odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 1994 (9507/130/94) a k jejímu dalšímu odvolání Ministerstvo financí ČR dne 2. března 1995 (182-8 939/1995) nepovolilo přezkoumání rozhodnutí dle §55b zákona č. 337/1992 Sb. Žalobou u obecného soudu se stěžovatelka domáhala zrušení tohoto rozhodnutí, ale řízení o její žalobě bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 1996 (16 Ca 785/94-32) zastaveno s odůvodněním, že jde o rozhodnutí předběžné povahy, jehož přezkoumání soudem je ustanovením §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno.
Na základě výsledků kontroly spotřebních daní za rok 1993 byla stěžovatelce vyměřena spotřební daň dodatečným platebním výměrem č. 1/94 Finančního úřadu v Děčíně ze dne 3. června 1994 (FÚ-230/1133/94/Za) za měsíce duben až prosinec 1993 ve výši 136,140.758,- Kč a platebním výměrem č. 2/94 ze dne 3. června 1994 (FÚ-230/1296/94/Za) byla zvýšena spotřební daň o 136,140.758,- Kč).
Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů státní moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto závěry předchozích rozhodnutí, dle nichž stěžovatelka byla právnickou osobou, která v tuzemsku motorovou naftu vyráběla (§3 odst.1 zákona
o spotřebních daních) a byla tak plátcem spotřební daně, který nesplnil řádně daňovou povinnost, která jí vznikla při tuzemské výrobě dnem vyskladnění vybraných výrobků [§5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních], a jako taková byla správcem daně zaregistrována ke spotřební dani s účinností od 6. 4. 1993 a následně jí byla uložena daňová povinnost, se z ústavněprávního přezkumu vymykají, neboť nadto je z daňového hlediska nerozhodné, jakým způsobem se změnila podstata nakupovaného výrobku a zda se tak stalo technologickým procesem vzniku nového výrobku nebo jiným způsobem (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 157/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18., vydání 1., č. 99, Praha 2001, a další). Správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, a proto nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření spotřební daně stěžovatelce svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva, včetně těch, jichž se stěžovatelka dovolávala.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Tvrzeními stěžovatelky, že ve věci došlo ke značným průtahům, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatelka nevyužila v řízení před orgány veřejné moci všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§6 odst.1 zákona č.
335/1991 Sb., zákon č. 436/1991 Sb., zákon č. 6/2002 Sb.).
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. června 2002