ECLI:CZ:US:2002:3.US.15.02
sp. zn. III. ÚS 15/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. H.L., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16 Ca 373/01-16, ze dne 28. 11. 2001, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č.j. 11 746/150/2001, ze dne 8. 8. 2001 a rozhodnutím Finančního úřadu v Libochovicích, č.j. 17290/01/197970/2862, ze dne 3. 7. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 8. 1. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16 Ca 373/01-16, ze dne 28. 11. 2001, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č.j. 11 746/150/2001, ze dne 8. 8. 2001, jímž bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Libochovicích, č.j. 17290/01/197970/2862, ze dne 3. 7. 2001 (zajišťovací příkaz). Podle názoru navrhovatele napadenými rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 4, 10, 90 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 3, 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 16 Ca 373/01, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u označeného soudu domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství. K věci samé je nutno uvést, že vůči navrhovateli byl Finančním úřadem v Libochovicích vydán zajišťovací příkaz, č.j. 17290/01/197970/2862, ze dne 3. 7. 2001, podle §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), jímž bylo uloženo navrhovateli složit ve prospěch Finančního úřadu jistotu v částce 3.000.000,- Kč. V odůvodnění bylo uvedeno, že se jedná o fyzickou osobu, která podle daňových přiznání podniká téměř stále se ztrátou, v průběhu daňové kontroly došlo k radikálnímu snížení skladových zásob. Kontrola se neúměrně protahuje a v důsledku těchto skutečností má správce daně obavy, že v době splatnosti a vymahatelnosti bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Navrhovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal vydání předběžného opatření a zrušení rozhodnutí Finančního úřadu, žaloba byla zamítnuta s odůvodněním že uvedený návrh není žalobou ve smyslu §79 a 249 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). K odvolání navrhovatele rozhodovalo ve věci Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, které rozhodnutím, č.j. 11 746/150/2001, ze dne 8. 8. 2001, odvolání zamítlo. V odůvodnění pak Finanční ředitelství uvedlo, že podle §71 odst. 1 zákona o správě daní může správce daně vydat zajišťovací příkaz s uvedením důvodů, pro něž pokládá vybrání daně za ohrožené. Podle citovaného ustanovení je nutno pro vydání zajišťovacího příkazu splnit zákonem stanovené podmínky. V předmětné věci obava správce daně vychází ze zjištění při daňové kontrole, především pak ze snižování obchodního majetku - stav zásob se snížil na začátku a na konci roku 2000 o téměř 11,5 mil. Kč - a tím možnosti, že úhrada případně doměřené daně bude spojena se značnými obtížemi. Dále uvedl, že stanovená jistota vychází z předpokládané výše doměřené daňové povinnosti a správce daně ji stanoví prozatímně podle svých pomůcek tak, jak to umožňuje ustanovení §71 odst. 4 zákona o správě daní. K žalobě navrhovatele rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením, č.j. 16 Ca 373/01-16, ze dne 28. 11. 2001, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že zajišťovací příkaz, vydaný na základě §71 zákona o správě daní, je rozhodnutím předběžným. Správce daně jeho vydáním zajišťuje řádné vybrání daně v době její splatnosti a vymahatelnosti, nařizuje daňovému subjektu zajištění stanovené částky ve prospěch správce daně, a to ještě před meritorním rozhodnutím o určení výše daňové povinnosti. V tomto ohledu je rozhodnutí podle §71 citovaného zákona rozhodnutím předběžné povahy, neboť jde o dočasný prozatímní prostředek k zajištění účelu daňového řízení. Vzhledem k této skutečnosti pak Krajský soud v Ústí nad Labem řízení podle §250d odst. 3 o.s.ř., protože žaloba napadá rozhodnutí, které nemůže být na základě §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. předmětem soudního přezkumu.
Ústavní stížností navrhovatel napadl jak usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16 Ca 373/01-16, ze dne 28. 11. 2001, tak i meritorní rozhodnutí finančních orgánů, protože podle jeho názoru všemi těmito rozhodnutími došlo k porušení výše uvedených ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy. Porušení uvedených ustanovení spatřoval navrhovatel v tom, že soud nechránil práva navrhovatele, když řízení zastavil s odůvodněním, že se jedná o rozhodnutí předběžné povahy. K podpoře tohoto názoru pak uvedl, že nařízená exekuce prodejem nemovitosti, která má prokazatelně vyšší hodnotu, než tzv. zajišťovací příkaz, který nebyl nahrazen doposud žádným pravomocným rozhodnutím o vyměření daňového nedoplatku (ale doposud exekuce neprovedena), představuje velmi citelný zásah do vlastnických práv povinného - navrhovatele a jeho družky a jejich majetkové a hospodářské situace. Podle jeho názoru mohl Finanční úřad v Libochovicích zajistit vybrání daní jiným vhodnějším způsobem, avšak tak neučinil. Dále navrhovatel argumentoval tím, že současný systém správního soudnictví neposkytuje ochranu před nezákonnými postupy finančních orgánů a jiných správních orgánů, kdy neexistují funkčně příslušné správní soudy ani Nejvyšší správní soud, což je porušením samotné podstaty Ústavy ČR a ústavního pořádku. Usnesením Krajského soudu došlo k odmítnutí spravedlnosti navrhovateli, které se dožadoval u soudu v souladu s jeho právy, které mu mají být zaručeny a garantovány Ústavou ČR a jejím ústavním pořádkem.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení. Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, odkázal Krajský soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že nadále zastává názor, že zajišťovací příkaz vydaný správcem daně podle §71 zákona o správě daní je rozhodnutím předběžné povahy, tedy rozhodnutím ze soudního přezkumu vyloučeným. Důsledky takového rozhodnutí nelze srovnávat ani s rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit daň ani s rozhodnutím exekučním, když tato přímo zasahují do práv daňového subjektu a soud by je k žalobě přezkoumával. Krajský soud proto navrhoval zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Argumentaci navrhovatele lze rozdělit do dvou skupin. Navrhovatel pro odůvodnění svého návrhu poukazuje na nesprávnou úpravu správního soudnictví, které nerespektuje ústavní základy, a proto byla příslušná část o.s.ř. zrušena nálezem Ústavního soudu. Toto tvrzení je sice správné, nicméně v době vydání napadeného rozhodnutí byla příslušná část (stejně jako i v současné době) platnou a účinnou součástí o.s.ř. a postupoval-li obecný soud podle jejích ustanovení, postupoval v souladu se zákonem a nemohl proto jednat protiústavně. Nelze proto v uvedené situaci spatřovat porušení základních práv navrhovatele. Druhou skupinou argumentace jsou námitky směřující proti příslušnému rozhodnutí Krajského soudu a zejména proti rozhodnutí Finančního úřadu. V dané věci však nelze argumentovat prodejem nemovitostí a tím vyvolaným zásahem do vlastnického práva, jak činí navrhovatel, protože ústavní stížností je napadeno jiné rozhodnutí - zajišťovací příkaz, ukládající povinnost složit jistotu, nikoliv rozhodnutí exekuční, jímž by byla jistota, nezaplacená dobrovolně, vymáhána. Ústavní soud se přiklonil k právnímu názoru Krajského soudu o tom, že zajišťovací příkaz a následné rozhodnutí Finančního ředitelství mají předběžnou povahu a nejsou způsobilé být předmětem soudního přezkumu. Ústavní soud k tomuto závěru z hlediska ústavního považuje za nutné doplnit, že takové rozhodnutí není samo o sobě rovněž způsobilé zasáhnout do základních práv navrhovatele. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení označených ustanovení Ústavy ČR a Listiny, zejména pak k porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ů 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu