Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.02.2002, sp. zn. III. ÚS 161/01 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 23/25 SbNU 177 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.161.01

sp. zn. III. ÚS 161/01 Nález Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátu, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů M. Š, a MVDr. M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj. 6 Cmo 134/2000-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1999, čj. 35 Cm 261/97-63, za vedlejší účasti Zemědělského družstva H. Č., takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj. 6 Cmo 134/2000-92, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1999, čj. 35 Cm 261/97-63, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatelé podali dne 15. 3. 2001 ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj. 6 Cmo 134/2000-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1999, čj. 35 Cm 261/97-63. Tvrdili, že těmito rozsudky byla porušena jejich základní práva daná čl. 90 Ústavy a čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 35 Cm 261/97 a z něj zjistil, že navrhovatelé podali dne 10. 3. 1997 Okresnímu soud v Ústí nad Orlicí žalobu o zaplacení transformačního podílu ve výši 578.486,- Kč proti Zemědělskému družstvu H. Č. Okresní soud vyslovil svou nepříslušnost a věc byla postoupena Krajskému soudu v Hradci Králové. Tento soud po provedeném řízení dne 24. 9. 19990 rozsudkem, čj. 35 Cm 261/97-63, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle ust. §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, je oprávněnou osobou na vypořádání majetkového podílu ten, kdo se nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva. Vzhledem k tomu, že M. Š. (prvý ústavní stěžovatel) se stal členem transformujícího se družstva, nemá na majetkový podíl nárok. Neexistující nárok nelze převést na jiného, proto nemohlo dojít k jeho převedení na MVDr. M. Š. (druhý ústavní stěžovatel). Ani na vydání další majetkové účasti navrhovatelům nárok nevznikl, neboť stanovy družstva ani obchodní zákoník takový nárok nezakládají. Členové družstva se ve stanovách dohodli na tom, že představenstvo může na základě písemné žádosti člena rozhodnout o vrácení další majetkové účasti člena. Navrhovatelé však příslušnou žádost nepředložili a ani netvrdili, že by představenstvo družstva o vydání majetkové účasti požádali. Uvedený rozsudek napadli navrhovatelé odvoláním. V něm uvedli, že soud sice správně zjistil skutkový stav, avšak vyvodil z něj nesprávné právní závěry. V době, kdy jednali s družstvem o vydání majetkového podílu, měli k dispozici staré stanovy, z nichž vyplývalo, že nárok na vydání majetkového podílu vzniká automaticky vystoupením z družstva. Dále zpochybnili změnu stanov, která jinak upravila vydávání majetkových podílů, neboť touto změnou mělo být zasaženo do vlastnického práva a tedy mělo dojít k porušení čl. 11 Listiny. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, dne 5. 12. 2000 rozsudkem, čj. 6 Cmo 134/2000-92, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se shodl s právními závěry soudu I. stupně a uvedl, že prvý žalobce (prvý ústavní stěžovatel) měl při zániku členství v družstvu nárok na vypořádací podíl. Z družstva vystoupil ke dni 31. 12. 1994 a vypořádací podíl obdržel. Práva a povinnosti člena, spojené s ukončením členství, je třeba posuzovat ke dni skončení členství. Ustanovení stanov, platná v době ukončení členství, nebyla v rozporu se zákonem, zákon neobcházela a nebyla ani v rozporu s dobrými mravy. Zákon nestanovil povinnost vypořádat majetkový podíl členů družstva. Bylo na vůli členů zda a jakým způsobem rozhodnou o výši členských vkladů, o vypořádacím podílu a případné další majetkové účasti členů. Tato vůle se promítla ve stanovách. K tomu, aby navrhovatelé mohli požadovat vydání další majetkové účasti podle čl. 8 stanov platných v době ukončení členství, museli předložit představenstvu žádost člena, k čemuž nedošlo. Tento rozsudek napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že postupem obecných soudů jim bylo (jako vlastníkům) odepřeno právo na dispozici s majetkem, neboť majetkový podíl člena družstva je předmětem vlastnictví člena a není možné připustit, aby o vlastnickém právu navrhovatelů rozhodovalo družstvo, které by mohlo členovi, jež z družstva vystoupil, zabránit v dispozici s vlastním majetkem, bez možnosti, aby se vlastník mohl domáhat ochrany svého práva u soudu. Napadeným postupem soudů mělo být porušeno právo navrhovatelů dané jim čl. 11 Listiny. Podle navrhovatelů nelze stanovy družstva vykládat tak, že by navrhovatelé museli předložit nějakou zvláštní žádost představenstvu. Pokud soudy zamítly uplatněný nárok s tím, že měla předcházet písemná žádost představenstvu, neposkytly soudní ochranu ústavně zaručenému vlastnickému právu. Podle navrhovatelů byla žádost o vydání majetku podána nejpozději dnem doručení stejnopisu uvedené žaloby. Dále mělo podle navrhovatelů dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť o věci měl rozhodovat okresní soud, když se nejednalo o vztah mezi družstvem a jeho členem, ale o ochranu vlastnického práva bývalého člena. Z uvedených důvodů ústavní stěžovatelé navrhovali, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 23. 4. 2001, poukázal na skutečnost, že zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, důsledně rozlišuje situace, kdy oprávněná osoba se stala účastníkem právnické osoby dle transformačního projektu a kdy se jím nestala. Pro každou z těchto osob byl stanoven jiný právní režim. Vrchní soud je toho názoru, že stala-li se oprávněná osoba účastníkem právnické osoby (členem družstva), pak nemůže mít po ukončení členství stejná práva jako oprávněná osoba, která se nikdy účastníkem právnické osoby nestala. Ze stanov družstva vyplývá, že při zániku členství má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl a na vydání další majetkové účasti. Byl zároveň určen postup pro uplatňování nároků. Tím, že se oprávněná osoba stala účastníkem právnické osoby, musela si být vědoma toho, že s její majetkovou účastí po dobu trvání členství prakticky disponuje družstvo a teprve až v okamžiku zániku členství vzniká nárok na vydání další majetkové účasti člena. Nemohlo tedy dojít k porušení práva vlastnit majetek, protože člen družstva zůstává vlastníkem majetkového podílu, avšak dispozice s tímto majetkem je po dobu členství omezena ve prospěch družstva. K otázce výzvy na vrácení další majetkové účasti Vrchní soud uvedl, že není možné souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že nemuseli předkládat nějakou zvláštní žádost představenstvu, když nebyli členy družstva a navíc za výzvu je možno považovat i žalobu. Podle názoru soudu musí člen družstva vycházet ze znění platných stanov. Stanovy, jako vnitřní organizační předpis, upravují vztahy v družstvu a vyplývá-li z nich, že o určité otázce rozhoduje představenstvo, jako orgán družstva, pak takové rozhodnutí nemůže být suplováno jiným orgánem, ani soudem. O věcné příslušnosti krajského soudu, jako soudu I. stupně, bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Praze, když senát chápal spor i nadále jako spor vzniklý z právního vztahu mezi družstvem a jeho členem. Zemědělské družstvo H. Č., jako vedlejší účastník, ve vyjádření ze dne 26. 2. 2002 poukázal na to, že prvý ústavní stěžovatel se stal dobrovolně účastníkem transformovaného družstva. Člen transformovaného družstva nemá ani při zániku členství za trvání družstva právo na vydání majetkového podílu, nýbrž jen na vypořádací podíl. Tím, že se prvý ústavní stěžovatel stal členem transformovaného družstva, ve smyslu zákona omezil svou dispozici s majetkovým podílem tak, že pozbyl právo na jeho vydání. Stanovy umožnily představenstvu družstva rozhodnout o vydání majetkového podílu pouze členu družstva, nikoliv tedy oprávněné osobě, která se sice stala členem transformovaného družstva, avšak její členství zaniklo a vznikl jí nárok na vypořádací podíl. Vedlejší účastník se domnívá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv navrhovatelů a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Nároky členů zemědělského družstva vůči družstvu se řídí obchodním zákoníkem a stanovami družstva. V souzeném případě ze stanov družstva vyplynulo, že při zániku členství má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl a na vydání další majetkové účasti a byl stanoven postup pro uplatnění majetkových nároků. Jestliže se prvý ústavní stěžovatel stal účastníkem právnické osoby - transformovaného družstva - musel si být vědom toho, že s jeho majetkovou účastí po vzniku členství družstvo prakticky disponuje. Uplatněním tohoto základního principu družstevnictví nedochází k porušení práva na ochranu majetku, protože člen družstva zůstává vlastníkem majetkového podílu, který však vstupem do družstva omezil dobrovolně svou dispozici s tímto majetkem ve prospěch družstva. Tyto úvahy jsou nesporné, platí ovšem pouze a výlučně tehdy, jestliže vlastník majetkového podílu zůstává nadále členem družstva. Pokud ovšem z družstva vystoupí (přestane být jeho členem) má nepochybně právo na vydání vloženého majetku. Ústavní soud se kloní k názoru, že jeho nároky na vydání takového majetku jsou, jak plyne z ustanovení §33a zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, pohledávkami vzniklými ex lege a k jejich vzniku proto nebylo třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu (tak i rozh. sp. zn. I. ÚS 25/98). Stanovy družstva v takovém případě mohou pouze upravit postup, kterým družstvo vydá takový majetek bez toho, že by takový majetek u člena družstva, který z něj v stoupí eventuelně vydat nemohlo. V dané věci navrhovatel z družstva vystoupil, tedy přestal být jeho členem a jednoznačně svým jednáním prokázal, že svůj majetkový podíl (o jehož důvodnosti ani výši zřejmě není pochyb) v družstvu ponechat nehodlá. Závěr obecných soudů o nezbytné potřebě uplatnění písemné žádosti v tomto směru představenstvu družstva (už jako nečlena) není správný a s ohledem na řečené vykazuje znaky postupu vysloveně formálního. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ust. §266 obchodního zákoníku, "Některá ustanovení o právních úkonech", podle jehož odst. 1 se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odst. 1, vykládá se podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Ze spisového materiálu je zřejmé, že navrhovatelé vedli několik jednání s orgány družstva o vydání majetkové účasti (opakovaně a to i písemně ve dnech 4. 6., 2. 7. a 11. 11. 1996) a obě strany vycházely z toho, že navrhovatelé vydání této účasti požadují. Podle přesvědčení Ústavního soudu již tímto jednáním navrhovatelé svůj nárok řádně uplatnili. Jestliže nedošlo k dohodě a navrhovatelé se obrátili na obecný soud se žalobou, v níž požadovali vydání svého podílu, doručením žaloby žalovanému družstvu byl znovu naplněn požadavek na písemnost žádosti o vydání majetkové účasti. Setrvávání na stanovisku, že taková žádost musí být vždy vyhotovena jako formální písemnost a doručena výhradně představenstvu družstva, je v rozporu s výše uvedeným ustanovením §266 obchodního zákoníka; stanovy družstva, jako podzákonný předpis, mohou upravovat právní vztahy jen v rámci daném zákonem, nikoliv nad tento rámec. To mimo jiné znamená, že nemohou vázat uplatnění nároku na formální projev vůle účastníka, jestliže tak nestanoví zákon. Pokud soudy nevzaly tuto skutečnost v úvahu a za daných skutkových okolností nepřipustily, že navrhovatel svůj nárok na vydání majetkové účasti uplatnil, porušily tím základní právo navrhovatelů na spravedlivý proces, daní jim ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neposkytly ochranu jeho právům. V daných souvislostech se Ústavní soud nezabýval blíže obsahem stanov uvedeného družstva v rozhodné době, uplatnění jeho nároku či snad možnosti družstva majetkový podíl nevydat, když tato navrhovatelem uplatněná tvrzení musí ve svém rozhodování zvážit obecné soudy, a to i z pohledu ústavně právní ochrany vlastnictví i s poukazem na čl. 11 odst. 1 Listiny. Znovu nutno zdůraznit, že v době, kdy navrhovatel požadoval vydání svého majetku vyjádřeného nespornou částkou stanovenou při transformaci družstva, nebyl již nepochybně členem družstva, přičemž jeho vypočtený "transformační podíl" v družstvu zůstal a navrhovatel tak jako držitel ("vlastník") uvedeného podílu byl vyloučen z možnosti jím disponovat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, čj. 6 Cmo 134/2000-92 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1999, č.j. 35 Cm 261/97-63, podle ust. §82 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, když vycházel z hledisek procesní ekonomie, ale i z toho, že k protiústavnímu postupu došlo již rozhodnutím soudu prvního stupně. K námitce navrhovatelů, že došlo k porušení jejich základního práva daného čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že o věci rozhodoval nepříslušný soud, pak Ústavní soud konstatoval, že o věcné příslušnosti krajského soudu , jako soudu I. stupně, bylo ve věci rozhodnuto Vrchním soudem a jím přijatý závěr platil pro celý spor. K tomu je třeba poznamenat, že stěžovatelé námitku nepříslušnosti krajského soudu vznesli až v rámci ústavní stížnosti, nikoliv při řízení před obecnými soudy. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. rozh. sp.zn. III. ÚS 359/96 a I. ÚS 650/99) námitky, které mohly (respekt. měly) být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již v řádném řízení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. února 2002